Milenky střídal jako paša. Až jedné z nich došla trpělivost a koupila si kyselinu sírovou
Šílený případ s podivným koncem se odehrál v říjnu 1907 na Smíchově. Ten podivný, z dnešního pohledu vlastně nepochopitelný konec znamenalo rozhodnutí porotců, které chtě nechtě musel soudce pražského trestního soudu respektovat.
Vše začalo v roce 1897, když se tehdy dvacetiletá služka Marie Mrázková seznámila s čeledínem Františkem Pařízkem, s nímž sloužila v Libčicích u Kralup. „Ačkoli následkem poměru tohoto povila děcko, které je nyní chováno v záběhlické Domovině opuštěných dítek, opustil ji milenec v době, kdy se odstěhoval do Čáslavi, aby tam nastoupil tříletou vojenskou službu,“ uvádí o deset let později Národní politika.
V Čáslavi se seznámil s další ženou, taktéž služebnou Antonií Benešovou a zapředl s ní nový poměr. „Nevydržel však dlouho ani u té, a jak žaloba sděluje, střídal obě milenky jako paša.“
Ano, Mrázková mu odpustila. A Benešová věřila věčným slibům, že svou rozpolcenost vyřeší. Vše trvalo dlouhých deset let. Až osudného října 1907 dal Pařízek „Mrázkové nadobro kvinde a bydlel od té doby ve společné domácnosti s Benešovou v Praze na Smíchově.“
Pak přišel 31. říjen. Den pomsty zoufalé a opuštěné, nyní již třicetileté ženy. „Mrázková šla toho dne na Smíchov do posluhy a cestou koupila za dvacet haléřů vitriol (kyselinu sírovou) na čištění kotle; zapomněla však na to a skleničku s žíravinou ponechala ve své ruční brašně,“ líčí události Národní politika.
Asi o půl páté odpoledne potkala Pařízka s Benešovou u Albrechtových kasáren (na nynějším náměstí Kinských). Pustila se do Pařízka se vší nahromaděnou zlobou i zoufalstvím. Muž zareagoval popuzeně a rozlícenou ženu odstrčil tak vehementně, až upadla. „Vztyčiv se však vzápětí, udeřila jej taškou do obličeje, přičemž vychrstlo z brašny něco vitriolu a popálila Pařízka na pravé polovině čela a na horním víčku pravého oka.“
Poranění čeledína nebylo vážné, přesto vzápětí Mrázková utekla a další hodiny bloudila po smíchovských ulicích. „Přitom si umínila, že téhož večera provede i na Benešovou vitriolový útok,“ pokračuje list. „Počíhala si na ni kolem sedmé hodiny večerní před domem číslo 26 v Husově třídě (dnes Pechlátova ulice), a když Benešová, jež v domě tomto posluhovala, vyšla ven, vylila jí vitriol z připravené lahvičky do obličeje, načež prchla.“
Poranění dívky bylo strašlivé. Zasažena byla hlava, zejména pak oči, dále krk, ramena, avšak kyselina pronikla také do úst a spálila sliznici hrtanu a měkkého patra. „Po nevýslovných bolestech Benešová těmto poraněním dne 9. listopadu podlehla.“
Marie Mrázková se druhý den sama přihlásila na policii. Před soudem pak „omlouvala své činy nezměrným rozčílením, do něhož uvedena byla zejména bezpříkladně nešetrným jednáním Pařízkovým, který když jej na ulici zastavila a jemu domlouvala, surově ji od sebe odstrčil, takže upadla k zemi.“
Patnáctého ledna 1908 se dvanáct porotců odebralo k poradě. Posléze vyneslo překvapivý verdikt. Hned devět z nich našlo pochopení i omluvu pro jednání služky Mrázkové a odmítlo, že by šlo o zabití či vraždu. Soudci poté nezbylo, než třicetiletou Marii Mrázkovou prohlásit za nevinnou a osvobodit.
