Finis Germaniae: Poslední dny první světové války přinesly Němcům potupné podmínky příměří
Prudce se zhoršující situace na západní frontě přiměla generálního ubytovatele německé armády Ericha Ludendorffa, jenž své vojenské i státnické umění už vyčerpal, aby se vzdal svého mocenského postavení a předal otěže nové vládě, jež nutně musela pocházet z parlamentní většiny. Aby k vytvoření nové vlády a k parlamentarizaci vůbec došlo pokud možno co nejrychleji, Ludendorff tuto otázku vyřešil řízně po německu – prostě to dal Befehlem.
Pro Němce a jejich uvažování je v této souvislosti příznačné, že zatímco sjednocení jim dal Otto von Bismarck, demokratickou vládu jim „dohodl“ diktátor Erich Ludendorff. Kancléřem nového, lidového režimu se tak stal princ Max Bádenský.
Váhající Max a rozhodní vojáci
Nový šéf vlády dorazil do Berlína 1. října 1918 a plukovník Hans von Haeften mu na Ludendorffův příkaz hned obšírně vyložil situaci. Maxe Bádenského, domnívajícího se, že dostane plnou svobodu politického jednání, vše překvapilo. Zatímco totiž nejvyšší vojenské vedení doufalo, že již 1. října bude možno odeslat nótu se žádostí o příměří Spojencům, nový kancléř se téhož dne zdráhal vůbec přijmout úřad a učinit politický krok tak nedozírného významu. Namítal, že je to veřejné přiznání vojenské porážky, což bude mít nepříznivý vliv na mírové vyjednávání.
Za svého krátkého berlínského pobytu se však stal svědkem nepřetržitého a zoufalého Ludendorffova telegrafování a usoudil, že situace je opravdu moc špatná. Souhlasil sice s přijetím kancléřství, ale žádal o odklad mírové nabídky o deset, osm, nakonec dokonce o čtyři dny, ale na všechny jeho prosby zněla stejná odpověď, a to, že vážnost vojenské situace nepřipouští odklad.
Druhého října se konala korunní rada. Když Max Bádenský zahájil svou řeč slovy: „Jsem odpůrce nabídky...,“ císař Vilém II. ho neomaleně přerušil: „Nejvyšší vojenské vedení ji považuje za nutnou a ty jsi sem nepřišel proto, abys mu činil potíže.“ Den poté kancléř vyjádřil ochotu vyhovět, obdrží-li ovšem písemné prohlášení od nejvyššího vojenského vedení ohledně mírové nabídky. Maršál Paul von Hindenburg mu neprodleně odpověděl:
„Nejvyšší vojenské vedení trvá na svém požadavku vysloveném v neděli 29. září (tj. v den kapitulace Bulharska – pozn. J. Š.), aby našim nepřátelům byla ihned poslána mírová nabídka. Poněvadž makedonská fronta se zhroutila, a tím byly nezbytně oslabeny naše zálohy na západě, a poněvadž je nemožné nahradit ztráty, které jsme utrpěli v bitvách posledních dnů, není podle lidského uvážení naděje, že bychom nepříteli mír vnutili. Protivník naopak přivádí stále nové a čerstvé zálohy do bitvy. Německé vojsko stojí ještě pevně a brání se proti všem útokům. Ale situace se denně zhoršuje a může nejvyšší vojenské vedení přinutit k závažným rozhodnutím. Za těchto okolností je vhodné boj přerušit, abychom ušetřili německý národ a jeho spojence zbytečných obětí. Každý zameškaný den je placen tisíci životy udatných vojáků.“
Strach z územních ztrát
Max Bádenský se tázal, zdali si nejvyšší vojenské vedení uvědomuje, že mírová akce může vyústit ve ztrátu německých kolonií a také německého území, zejména Alsaska-Lotrinska a polských teritorií na východě, na což se mu dostalo odpovědi, že pokud to nepůjde jinak, má na zřeteli jen odstoupení těch oblastí Alsaska-Lotrinska, v nichž žijí Francouzi, odstoupení německých území na východě však nepřipadá v úvahu.
Kdyby nepřátelé kladli ještě přísnější podmínky, chtěl Hindenburg bojovat až do posledního muže, na což mu hrabě Roedern odvětil, že to je stanovisko vojevůdce, ale nikoli státníka. Do posledního muže by mohl bojovat prapor na vysunutém stanovišti, ale nikoli pětašedesátimiliónový národ nebo miliónové vojsko.
Vznik válečného kabinetu a žádost o příměří
Nejvyšší vojenské vedení převzalo plnou odpovědnost za odeslání mírové nabídky a žádosti o příměří. Max Bádenský konečně 4. října přijal úřad říšského kancléře a Vilém II. potvrdil jeho i jeho ministerstvo.
Státním sekretářem zahraničí se stal Dr. Solf, vnitra poslanec Trimborn (centrum), úřadu práce poslanec Bauer (sociální demokrat), pruským ministrem války generál Scheuch; bez portfeje byli poslanec Gröber (centrum), Erzberger (centrum), Scheidemann (sociální demokrat) a Haussmann (pokrokovec).
Vicekancléřem zůstával Payer, místo pruského ministerského předsedy nebylo obsazeno, místopředseda Dr. Friedberg (nacionální liberál) zůstal ve svém úřadě. Tyto osobnosti tvořily takzvaný válečný kabinet. Ještě téhož dne v noci byla přes neutrální Švýcarsko odeslána mírová nabídka a žádost o příměří americkému prezidentovi Woodrowu Wilsonovi.
Spojenci nedali skopčákům vydechnout
Na dotaz, proč podepsal něco, s čím zásadně nesouhlasil, Max Bádenský odvětil: „Boj proti nabídce byl prohrán. I kdybych byl odmítl, odešla. Byl by ji podepsal Hindenburg nebo Payer. Kdyby byli vojáci prosili o příměří, byla to kapitulace. Ani Payerovo jméno nemohlo zastřít naši bídu, neboť vicekancléř se ještě nedávno vyslovil proti Wilsonovu programu. Zdání dobrovolnosti muselo být před národem uchováno, třebas by toto ,zastření‘ trvalo jen čtyřiadvacet hodin. Nový kancléř musil před Německem i světem krýt tento neblahý krok svou odpovědností, ba dokonce budit zdání, že je to jeho politická iniciativa, a nikoli nejvyššího vojenského vedení.“
Po odeslání německé nóty Wilsonovi Spojenci nabyli přesvědčení, že u protivníka nastává panika, a zdvojnásobili své úsilí, aby ho přiměli ke kapitulaci. Francouzský maršál Ferdinand Foch útočil na západní frontě bez přestání. Do 20. října Spojenci vytlačili kaiserovy vojáky na následující připravené pozice: Hermannovu, Hundingovu, Brunhildinu a Kriemhildinu.
Sveřepý Foch znásoboval svou energii, aby skopčákům nedopřál čas důkladně se opevnit. Do podzimu je hodlal vypudit ze severní Francie i z Belgie. Naděje optimistů v Německu, že Wilson se zasadí o příměří před kapitulací jejich země, se zhroutily. V době, kdy kapitulovalo Turecko a rozpadlo se Rakousko-Uhersko, a Němcům tudíž nezbyl ani jeden spojenec, Foch plánoval velkou ofenzívu v Lotrinsku po obou stranách Met, aby jim vpadl do týlu. Ofenzíva měla začít 14. listopadu, ale už k ní nedošlo.
Němci totiž poslední mohutnou Fochovu ofenzívu, rozpoutanou v noci z 21. na 22. října ve Flandrech, jež se rozšířila na celou frontu, nevydrželi, a i když se urputně bránili, 4. listopadu nejvyšší vojenské vedení rozhodlo o ústupu na třetí velkou obrannou linii Antverpy–Mása a současně požádalo maršála Foche o příměří.
Němci mleli z posledního
V té době se již Ludendorff nenalézal v hlavním stanu, neboť císař ho 26. října propustil a na jeho místo dosadil generála Wilhelma Groenera, což způsobilo určitou dezorganizaci v nejvyšším velitelství, a to v nejkritičtější hodině. V Ludendorffově osobě se soustřeďovala všechna organizační práce. Všeobecná únava a vysílení ztížily vojenskou situaci. Zatímco část německých vojáků se bila chrabře „bis zum bitteren Ende“, druhá část opouštěla své jednotky a shromažďovala se v etapách ve snaze vyhnout se boji.
Koncem října se některé prapory ztenčily na pouhých 250 bojovníků, a dokonce i některé divize čítaly už jen 800 až 1200 mužů. Počet vzdávajících se německých vojáků rapidně narůstal. Ve dnech 30.–31. října vypuklo povstání námořníků, k nimž se 4. listopadu přidali vojáci kielské posádky, kteří vytvořili radu vojenských a námořnických zástupců.
Pátého listopadu vyslovili Spojenci souhlas se zahájením jednání o příměří. Sedmého listopadu odjel Matthias Erzberger z hlavního stanu v čele komise do Francie, aby příměří vyjednal. Osmého listopadu bylo Bavorsko prohlášeno republikou. Císař Vilém II., který již 29. října odjel z Berlína k hlavnímu stanu, uprchl 10. listopadu do neutrálního Nizozemska. Německo se stalo výmarskou republikou (podle ústavy přijaté ve Výmaru roku 1919; oficiální název ovšem nadále zněl Německá říše).
Německé ztráty
Koncem první světové války klesl počet divizí obou znepřátelených bloků na 607 (329 na straně Spojenců a 278 u ústředních mocností).
Osmého listopadu ve čtyři hodiny ráno přijela německá delegace na nádraží v Tergnieru, odkud odcestovala zvláštním vlakem do Compiègneského lesa, kde ji ve stanici Rethondes očekával vlak podobný jejímu. V devět hodin ráno komisi přijal maršál Foch, doprovázený náčelníkem štábu plukovníkem Maximem Weygandem a dvěma britskými admirály – Wemyssem a Hopem – kromě dvou tlumočníků. Po prozkoumání plných mocí nastalo čtení velmi tvrdých podmínek příměří. Zatímco maršál Foch nehnul ani brvou, admirál Wemyss neskrýval pohnutí. Po přečtení požádal Erzberger o některé úlevy, avšak Foch zůstal neoblomný. Německá delegace dostala lhůtu do 11. hodiny 11. listopadu.
Erzberger okamžitě vyslal kurýra do hlavního stanu. Desátého listopadu v osm ráno došla od nejvyššího vojenského vedení radiofonická odpověď žádající zmírnění některých článků a končící lapidární větou: „Kdyby se to nepodařilo, podepište! Hindenburg.“ O půl jedenácté v noci obdržel Erzberger druhou depeši, že je oprávněn podmínky podepsat. Po páté hodině ranní 11. listopadu skončily poslední porady.
Německo muselo do čtrnácti dnů vyklidit obsazená území a Alsasko-Lotrinsko, v dalších sedmnácti dnech levý břeh Rýna, mohučské, kolínské a koblenzské předmostí, propustit všechny válečné zajatce, odevzdat 2500 těžkých a 2500 polních děl, 25 000 kulometů, 3000 minometů, 1700 letounů, 5000 lokomotiv, 150 000 vagónů a 5000 nákladních aut. Do britských přístavů muselo odplout 10 bitevních lodí, šest bitevních a osm lehkých křižníků, 50 torpédoborců a všechny ponorky.
„Sedmdesátimiliónový národ trpí, ale neumírá!“
Když generál Winterfeldt a řadový kapitán Vanselow podmínky podepisovali, plakali. Erzberger dokument podepsal se slovy: „Sedmdesátimiliónový národ trpí, ale neumírá!“, což maršál Foch kvitoval slovy: „Très bien (Velmi dobře)!“ Jedenáctého listopadu 1918 o 11. hodině dopolední zavládlo na všech frontách příměří. Do té doby nejkrvavější válka v dějinách skončila a nastal čas bilancování.
Jestliže britská statisticko-zeměpisná ročenka (Statesman’s Yearbook) z roku 1919 vyčíslila počet mrtvých vojáků celkem „jen“ na 6 887 000 (4 162 000 na straně Spojenců a 2 725 000 u ústředních mocností, přičemž však chyběly údaje u Belgie, Bulharska, Černé Hory, Itálie, Portugalska, Rumunska, Řecka a Srbska), americký národohospodář, profesor Illinoiské univerzity a poradce vlády USA Ernest Ludlow Bogart jej ve své studii Přímé a nepřímé náklady na Velkou světovou válku z roku 1920 vyčíslil na 10 004 771 zahynulých (6 944 519 v dohodovém bloku a 3 060 252 u centrálních mocností). Obchodní loďstva ztratila lodě o objemu 15 398 392 brutto registrovaných tun (BRT): 15 027 718 Spojenci a neutrálové, hlavně činností německých ponorek, a 370 674 BRT ústřední mocnosti.
Spočítat civilisty zahynulé následkem první světové války je mnohem těžší než vyčíslit oběti vojáků. Některé odhady zmiňovaly 12 618 000 osob, jež připravily o život válečné akce, masakry, hladomor, válečné útrapy apod. Obzvlášť krutou daň si vyžádala pandemie španělské chřipky, ale mezi odborníky nepanuje jednotný názor, zdali ji počítat mezi válečné oběti.
