Polsko chce po České republice 368 hektarů půdy. Není to první územní spor mezi Čechy a Poláky
Polský deník Rzeczpospolita uvedl, že vládní strana Právo a spravedlnost požaduje po České republice 368 hektarů půdy, doufajíc, že celou věc dotáhne ke zdárnému konci ještě za vlády Petra Fialy. Československo prý v roce 1958 získalo od Polské lidové republiky 1205,90 hektaru půdy, přičemž mu dalo 837,46 hektaru. Spor tedy vyvolává rozdíl 368,44 hektaru v neprospěch Polska. Podotkněme, že to není ani zdaleka první územní spor mezi oběma státy.
S rozpadem Rakousko-uherské říše a vznikem nástupnických států zároveň vyvstaly nové problémy. Jeden z nich představovalo Těšínsko, kde na přelomu 19. a 20. století došlo k mohutnému rozvoji průmyslu, neodmyslitelně spjatého se zdejším ostravsko-karvinským báňským a hutním revírem. Právě Těšínsko se se svým nerostným bohatstvím stalo místem vojenského střetu krátce po konci první světové války.
Vzhledem k dlouhodobé historické sounáležitosti s českými zeměmi představovalo bohaté Těšínsko integrovanou součást moravskoslezské ekonomiky. Jenže po skončení první světové války si nárok na jeho uhelnou a průmyslovou oblast činilo jak nově vzniklé Československo, tak i po 123 letech poroby obrozené Polsko.
Vyjednávání situaci nevyřešilo
Polští nacionalisté hned po rozpadu habsburské monarchie využili místní národnostní a vojenské převahy a již počátkem listopadu obsadili kromě frýdeckého a části polskoostravského okresu téměř celé území někdejšího těšínského knížectví, s čímž pochopitelně nesouhlasili českoslovenští představitelé.
Začalo vyjednávání mezi Zemským národním výborem pro Slezsko, ustaveným 29. října 1918 v Polské (Slezské) Ostravě a hlásícím se k Československé republice, a Polskou národní radou pro knížectví těšínské, vzniklou o den později v Těšíně. Pátého listopadu obě strany uzavřely prozatímní dohodu, podle níž větší část Těšínska, včetně důležité košicko-bohumínské trati, spojující české země se Slovenskem, připadla Rzeczypospolité.
Obě strany však považovaly uzavřenou dohodu za pouhé provizórium, vynucené především nutností obnovit ještě před příchodem zimy těžbu uhlí ve zdejším revíru. V lednu 1919 dali Poláci nedvojsmyslně najevo, že Těšínsko nehodlají opustit. Šestadvacátého ledna měly proběhnout volby do varšavského Sejmu (parlamentu) a Poláci se je rozhodli uspořádat i na Těšínsku, a aby toho nebylo málo, vypsali zde odvody do polské armády, čímž dali najevo, že sporné území pokládají za své. Pražská vláda ovšem nelenila.
Francouz velení zdvořile odmítl
Týden před volbami do Sejmu, 19. ledna 1919, vydalo ministerstvo národní obrany Československé republiky rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Začátek akce stanovilo na 23. ledna a vrchním velením všech zúčastněných vojsk pověřilo podplukovníka Antoina Paula Gillaina, velitele 21. československého střeleckého pluku francouzských legií.
Ten se však projevil jako jasnozřivý člověk a politicky velmi problematické akci korektně odmítl velet se zdůvodněním, že Francie přece není ve válce s Polskem. Jeho úkol tedy převzal energický a velmi schopný vojenský inspektor z Moravské Ostravy – podplukovník Josef Šnejdárek, rodák z Napajedel, absolvent pražské pěchotní kadetky, důstojník francouzské cizinecké legie, jeden z hlavních organizátorů československých legií v zemi galského kohouta, styčný důstojník mezi nimi a francouzským ministerstvem války a od ledna 1919 vrchní velitel našeho vojska na severní Moravě.
Trapná habaďůra
V den připravené operace se k veliteli polských vojsk na Těšínsku plukovníku Franciszkovi Ksawerymu Latinikovi dostavila delegace tvořená po jednom britském, francouzském a italském důstojníkovi, přičemž do uniformy amerického kapitána navlékli Čechoameričana Emanuela Vosku. Delegace předala Latinikovi ultimátum, aby do dvou hodin vyklidil Těšínsko.
Tito důstojníci ovšem pro tak důležité jednání neměli žádné pověření, stejně jako Polákům Nejvyšší spojenecká rada nepotvrdila svrchovanost nad jimi ovládaným územím Těšínska. Na Spojence tento krok učinil krajně nepříznivý dojem a naši věc už v zárodku poškodil.
Poměr sil
Velitel Těšínského vojenského okruhu plukovník Latinik měl začátkem ledna 16 střeleckých rot, čtyři neúplné kulometné roty, četu jezdectva a polní dělostřeleckou baterii o čtyřech dělech. Vydatnou posilu představovalo četnictvo v počtu šesti důstojníků a 540 mužů v 54 četnických stanicích a 6500 příslušníků místní milice, z nichž však jen třetina měla zbraně. Boje na Ukrajině, vyslání části sil na Oravu a Spiš, o něž rovněž vedla s Československem spor, a nasazení v tarnobrzežském okrese proti šířícím se nepokojům zabránily Rzeczypospolité soustředit na Těšínsku větší síly, takže převahu 5:3 získali Čechoslováci.
Podplukovník Šnejdárek měl k dispozici 21. střelecký pluk se třemi prapory, dva samostatné prapory, prapor myslivců, bohumínský a orlovský dobrovolnický prapor, od 25. ledna ještě celou II. brigádu domácího vojska a později některé prapory od náhradních těles, dva dobrovolnické prapory z Brna, jeden z Prahy a dva prapory Slovácké brigády. Vojenská operace, jíž od rána předcházely neplánované střety, začala před 113 lety, 23. ledna ve 13 hodin.
Průběh bojů
Bohumín včetně nádraží obsadila ještě před večerem rychlá skupina praporníka (majora) Sylvestra Bláhy, zatímco na Karvinou útočila skupina praporníka Vlasáka a následujícího dne ráno ji obsadila. Téhož dne Čechoslováci obsadili okolní doly a chystali se k tažení na Těšín.
Jeho obsazení předcházel tvrdý boj s polským oddílem, který přišel o 50 padlých, 77 zajatých a 47 raněných. Postup na Těšín začal 27. ledna a již v poledne ho naše jednotky obsadily bez boje, neboť polský velitel v důsledku porážky u Żebrzydowic nařídil ústup za Vislu.
Šnejdárek, jenž obdržel rozkaz od ministerstva národní obrany zajistit železniční trať Bohumín–Těšín–Jablunkov a obsadit západní břeh Visly, zaútočil 30. ledna v sedm hodin ráno za šestadvacetistupňových mrazů, ale následoval další rozkaz, a to zastavit operaci. Na konflikt mezi dvěma blízkými spojenci Francie totiž reagovala pařížská mírová konference.
Diplomatické zákulisí a příměří
Spojencům se československé silové řešení těšínské krize pranic nelíbilo, a navíc je rozlítila komedie s pokusem vydávat je za akci Dohody. Den po zahájení útoku, 24. ledna, vystoupil na pařížské mírové konferenci americký prezident Woodrow Wilson a upozornil na šířící se politiku svévolných zásahů, přičemž požadoval zastavení všech bojových akcí a násilných okupací. Šlo mu však především o to, aby nedocházelo k činům neschváleným velmocemi.
Pátého února 1919 setník Pekárek, náčelník štábu těšínské skupiny, dojednal mezi polským a československým velením podmínky konečného příměří:
„Podle rozkazu MNO č. op. 2722 ze dne 29. 1. 1919 a podle rozkazu polského vrchního velitelství čís. 197 op. ze dne 31. ledna 1919 uzavírá se mezi vrchním velitelem operujících vojsk na Těšínsku, vojenským inspektorem pplk. Šnejdárkem ze strany československé, a vrchním velitelem polských vojsk na slezské frontě, plukovníkem-brigádníkem Latinikem ze strany polské, příměří s platností od 1. února 1919... Československé pásmo jest stanoveno těmito body a čarami: Schwarzwasser – levý břeh Visly, Bagnerhof, východní okraj Jiskřičína, Helmberg, Kozakovice, železniční most u stanice Ustroň.
Tato smlouva má dočasnou platnost až k definitivnímu rozhodnutí mezi československou a polskou vládou. V Těšíně a ve Skoczowě dne 3. února 1919.
Latinik, Šnejdárek v. r.“
Jenže tehdy ještě nikdo netušil, že konečné slovo nevyřkne československá ani polská vláda, ale zupácký francouzský generál Henri-Albert Niessel.
Počítání obětí
Ryze z vojenského hlediska proběhlo obsazení Těšínska na výbornou, naši vojáci si udržovali iniciativu, přiměli protivníka k ústupu a Šnejdárek se projevil jako obratný velitel. Tomu odpovídal i poměr ztrát.
Sedmidenní válka, jak se konflikt o Těšínsko zapsal do historie, stála Čechoslováky podle publikace Karla Straky a Tomáše Kykala Československá armáda v letech budování a stabilizace 1918–1932, vydané ministerstvem obrany České republiky roku 2013, 213 vojáků (53 padlých, 63 raněných a 97 nezvěstných), kdežto početně slabší Poláky osmkrát víc: 1760 (92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných).
Avšak polské ztráty v krátké válce o Těšínsko nebyly ničím v porovnání s oběťmi, které si vyžádal konflikt se Sovětským Ruskem, v němž polská armáda jen v roce 1919 podle knihy Marceliho Handelsmana Polsko. Jeho ekonomický a sociální život za války, vydané v Paříži roku 1932, přišla o 48 614 vojáků.
Diplomat s chováním zupáka
Čtyřiadvacátého února dorazil do Těšína francouzský generál a hlavní představitel dohodové komise ve Varšavě Henri-Albert Niessel v doprovodu italských důstojníků a nijak neskrýval své „vojácké“ vlastnosti. Aniž by se zdržoval vyjednáváním a posuzováním vzniklé situace, stanovil nové hranice několik desítek kilometrů za původní demarkační čárou v neprospěch Československa, na což pražská vláda bez jediného protestu patolízalsky kývla.
Když se 8000 polských horníků a dělníků od tajných agitátorů dozvědělo, že československá armáda je povinna Těšínsko vyklidit, vstoupili do stávky trvající do 1. března pod heslem: „Nebudeme tak dlouho pracovat, dokud Češi Karvinou a Dombrovou neopustí!“, za což jim polská vláda vyslovila pochvalu za „statečný odboj proti ČSR“.
Dva dny poté odeslal náš zástupce na pařížské mírové konferenci Dr. Edvard Beneš zahraničnímu výboru Národního shromáždění zprávu, v níž se o Těšínsku a hulvátském chování generála Niessela zmiňoval:
„Otázka jednání komise těšínské a komise varšavské byla nastolena ode mne a protestoval jsem s největší energií proti tomu, co se stalo ze strany generála Niessela. V největší důvěrnosti mohu Vám sdělit jen následující: Francouzi mě žádali, abych ze samotné věci nedělal žádný diplomatický incident, že by to aféru zhoršilo a že by z toho vznikl incident polsko-česko-francouzský i s druhými velmocemi a že by jim to způsobilo velké nepříjemnosti. Mohl jsem jen konstatovat, že Francouzi skutečně o pravém stavu věcí informováni byli, dali mi oficiální vyjádření, že v celé věci jsme měli pravdu, že postupovali jsme korektně a že nám v žádném směru nemůže být nic vytýkáno, že chování generála Niessela bylo hned naprosto nepřípustné a že budou provedeny patřičné kroky. Též byl odeslán do Varšavy telegram, který nám dal satisfakci...“
Řešení, jež neuspokojilo nikoho
Vztahy mezi oběma nástupnickými státy po bývalé dualistické monarchii nezlepšilo odvolání pařížskou mírovou konferencí navrženého plebiscitu v červenci 1920. Osmadvacátého července bylo Těšínsko autoritativně rozděleno velvyslaneckou komisí pověřenou Nejvyšší spojeneckou radou, jež zamítla československý nárok na historickou hranici stejně tak jako nárok Rzeczypospolité na oblasti obývané Poláky.
Hranice dělící Těšínsko přihlížela spíše k ekonomickým argumentům, takže vedla tak, že důležitá trať Bohumín–Těšín–Jablunkov připadla Československu stejně jako ostravsko-karvinská kamenouhelná pánev. Město Těšín bylo rozděleno na vlastní město Cieszyn, ležící na pravém břehu řeky Olše, které získali Poláci, a nádraží s okolím ležícím na levém břehu Olše, jež připadlo pod názvem Český Těšín Masarykově republice. Počátkem srpna 1920 československé jednotky v klidu obsadily přiznanou část Těšínska.
Rozhodnutí velvyslanecké komise popudilo nacionalisty v obou zemích, kteří je chápali jako velkou křivdu. Těšínská otázka nadále zatěžovala vztahy mezi oběma státy.
Po boku Hitlera
Jedenadvacátého září 1938 Poláci vydali urážlivě pánovité prohlášení, že polská vláda nestrpí, aby otázka polské menšiny v Československu byla řešena jinak než otázka Němců a že žádá okamžité rozhodnutí. Osobní pokus prezidenta Edvarda Beneše o jednání hrubým způsobem odmítli a Československu položili ultimativně ničím neodůvodněný požadavek odstoupení bohatého uhelného a průmyslového Karvinska, jehož držení znamenalo pro Československo otázku života nebo smrti.
Nechvalně známý polský ministr zahraničí plukovník Józef Beck si již v lednu 1938 během návštěvy Berlína stěžoval na Československo a naznačil přání, aby na ně Wehrmacht zaútočil co nejdřív.V době předmnichovské krize se Beck v rozhovoru s francouzským velvyslancem Léonem Noëlem vyjádřil bez obalu: „Osud Československa je nám lhostejný.“
Šestnáctého září 1938 navrhl náčelník hlavního štábu polské armády Wacław Teofil Stachiewicz, aby se na těšínský úsek československo-polských hranic přesunuly některé jednotky účastnící se manévrů na Volyni. Zatímco polští diplomaté navazovali kontakty s představiteli nacistického Německa a předkládali jim své požadavky, velení polské armády podnikalo opatření k podepření teritoriálních nároků na československé území vojenskou silou. Na návrh generála Stachiewicze a se souhlasem generálního inspektora Edwarda Rydz-Śmigłého začal 20. září přesun dvou pěších divizí a jezdecké mechanizované divize z východu k československým hranicím.
V hlavním štábu polské armády padlo rozhodnutí o vytvoření samostatné operační skupiny Śląsk (Slezsko) pod velením divizního generála Władysława Bortnowského s velitelstvím ve Skoczowě nedaleko Těšína. Do této skupiny patřily 21., 23. a 4. pěší divize, Velkopolská jezdecká brigáda, 10. jezdecká tanková motorizovaná brigáda, Slezská brigáda národní obrany, pluk Sboru pohraniční obrany Różan, improvizovaná tanková jednotka a kromě dělostřelectva divizí i jedna baterie houfnic a motorizovaný oddíl těžkého dělostřelectva. Skupina čítala téměř 36 000 vojáků, 103 tanky, 117 děl, 117 protitankových kanónů a přes 100 letadel.
Zprávy o charakteru československých obranných zařízení na Těšínsku získávala již od jara 1938 polská špionážní skupina podplukovníka Ludwika Zycha v počtu dvou set osob. Ze základny v Moravské Ostravě vysílal Zych diverzní a zpravodajské skupiny s propašovanými zbraněmi do prostoru Záolší. Na polské straně se organizoval z nacionalistů zaolšanský legion, mající ve dvanácti rotách celkem 1400 bojovníků.
Šestadvacátého září 1938 zaslal generál Bortnowski generálnímu inspektorátu ozbrojených sil ve Varšavě plán činnosti skupiny Śląsk proti Československu, jenž předpokládal dvě varianty obsazení Těšínska: a) pouhou okupací; b) bojovou operací. Druhá varianta očekávala tvrdý odpor československé armády na počátku bojů. Měly proběhnout dva údery, mající za cíl prolomení linie pohraničních opevnění, zmocnit se Třince, Českého Těšína, Fryštátu a Karviné a pak obsadit celé Záolší. Skupina Śląsk se do konce září zcela nesoustředila (z plánovaných šestnácti oddílů dělostřelectva dorazilo na místo jen deset, prostoru soustředění nedosáhl včas 3. tankový prapor), nicméně připravovaná vojenská operace, doprovázená ultimátem polské vlády z 30. září, prudce zhoršovala vyhlídky úspěšné obrany československé armády proti hitlerovskému Německu.
Přijetí polského ultimáta československou vládou a její souhlas s polskou okupací Záolší patřily neodmyslitelně k neblahým důsledkům mnichovského diktátu. Polsko se zmocnilo 805 kilometrů čtverečních československého území, na němž podle sčítání z roku 1930 žilo 227 399 lidí. Polácí se na okupovaném území rozhodně nechovali v duchu slovanské vzájemnosti. Pamětníci dokonce tvrdili, že se chovali hůř než Němci, když se nestyděli shazovat v nemocnicích pacienty z lůžek.
Jablko sváru i po válce
Od prvních dnů osvobození nepatřila československo-polská hranice ke klidným oblastem Evropy víc než rok. Docházelo k incidentům mezi obyvateli hlavně v těch místech, kde vznikaly národnostní třenice mezi Čechoslováky a Poláky již před druhou světovou válkou. Obě strany se navzájem obviňovaly z vyvolávání konfliktů místními nacionalisty a je často velmi těžké určit, kdo měl pravdu, neboť někteří Češi se opravdu chtěli zbavit Poláků, jimž nemohli odpustit, že na podzim 1938 si rozparcelovali naši zemi bok po boku s Němci, stejně jako někteří Poláci projevovali velkopanské manýry.
Vztahy mezi českým a polským národem se zejména v posledních letech vyvíjely příkladně skvěle. Zásluhu na tom má nepochybně naše polistopadová reprezentace, jejíž něktečí členové udržovali těsné styky s představiteli Solidarity. Zdálo se, že konečně zvítězí myšlenka přátelství a nepochybně vzájemně výhodné spolupráce. Stín představovaný sporem ohledně dolu Turów se, jak se zdá, podařilo zažehnat. Bylo by neodpustitelnou chybou s nedozírnými následky, kdyby měl vyvstat nový spor kvůli 368 hektarům.
Polsko požaduje po Německu reparace za válečné škody v přepočtu ve výši 32 biliónů korun, jenže z právního hlediska jsou jeho vyhlídky nulové. Reparace ostatně požaduje i po Rusku, kde jsou ovšem jeho vyhlídky ještě nižší. Rusko by muselo prohrát třetí světovou válku, aby z něj Poláci něco vydolovali, pokud by po ní vůbec zbyl někdo, koho by bylo možno kasírovat. V roce 1939 dospěla zahraniční politika Polska do stadia, kdy se Rzeczpospolita nalézala v nepřátelském vztahu se všemi svými sousedy. Doufejme, že tak daleko to v dnešní, turbulentní a nesmírně závažnými problémy zmítané Evropě nedospěje. Byla by to neodpustitelná chyba.
