Čínsko-vietnamská válka: Jak se do sebe pustily dva spojenecké státy tábora míru a socialismu
Když Vietnamská lidová armáda vtrhla po sérii pohraničních incidentů do Demokratické Kampučie a svrhla obludnou tyranii Rudých Khmerů, Čínská lidová republika (ČLR) zpozorněla, neboť polpotovskou hrůzovládu otevřeně podporovala. Rozhodla se proto uštědřit svému sousedovi výchovnou lekci. V sobotu 17. února 1979 zahájila Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) ofenzívu do vietnamského pohraničí a její vojska dobyla některá pohraniční města.
Podle odhadů publikovaných v zahraničním tisku se na počátku „trestné výpravy“ soustředilo na hranicích ČLR s Vietnamskou socialistickou republikou 330 000 až 360 000 vojáků, 500 tanků, přes 700 letadel a množství další bojové techniky.
Z tohoto množství zaútočilo na Vietnam časně ráno 17. února 1979 asi 150 000 vojáků. Na počátku konfliktu činil poměr sil zhruba 2:1 ve prospěch Číňanů. Jednotkám ČLOA angažujícím se v pohraniční válce veleli Jang Te-č’ a Sü Š’-jou, Vietnamské lidové armádě organizátor jarní ofenzívy roku 1975 a dobyvatel Saigonu Van Tien Dung.
Svérázné vyhlášení války
Vojenský vpád do Vietnamské socialistické republiky oznámila tisková agentura Nová Čína v době, kdy vojenské akce byly již v plném proudu. „Přes opakovaná čínská varování vysílaly vietnamské úřady v poslední době nepřetržitě na čínské území ozbrojené síly a útočily na čínské pohraniční hlídky a civilní obyvatelstvo. Způsobily tak prudké zhoršení situace a vážně ohrozily mír a bezpečnost čínských hranic. Když tyto akce přesáhly hranice únosnosti, byly čínské pohraniční jednotky nuceny přikročit k protiútoku. Nechceme ani píď vietnamského území, ale nestrpíme také svévolné pronikání na čínské území.“
Číňané hromadí síly
Agentura Nová Čína sice již 20. února oznámila, že „cíl tažení byl splněn a jednotky se brzy začnou stahovat domů“, ale ČLOA současně začala zvyšovat stav svých vojsk na území VSR ze zálohy na hranicích.
Po týdenním tažení vzrostl počet čínských vojáků v první linii na 200 000 a ke konci února už dokonce na čtvrt miliónu, což představovalo zhruba 25 divizí. Zároveň s tím narůstaly zálohy soustředěné na hranicích – z 250 000 osob na 350 000 koncem února.
Začátkem března poutala pohraniční válka proti Vietnamu už 600 000 příslušníků ČLOA. To je pozoruhodné číslo, uvážíme-li, že v době vrcholného angažování Spojených států ve vietnamské válce (koncem roku 1968) dosáhl počet amerických vojáků v první linii a v týlu 549 000 osob.
Naproti tomu Vietnamci nasadili jen asi sto tisíc vojáků, neboť jejich nejlepší síly se nacházely v Kampučii.
Agresor se stahuje
Číňané 2. března obsadili Lang Son, čímž si vytvořili nástupiště k eventuálnímu útoku do delty Rudé řeky. Tři dny nato Peking oznámil svůj úmysl stáhnout se z dobytého území, avšak ještě 7. března operovalo ve Vietnamu 16 čínských divizí a někde intenzita bojů dokonce vzrostla.
Vietnamský deník Quan doi nhan dan (Lidová armáda) uvedl, že Vietnamská lidová armáda stanula po nesnadných bojích opět na historických vietnamsko-čínských hranicích s výjimkou asi dvou desítek míst, na nichž se nepřítel opevnil. Jednalo se o lokality zasahující ve srovnání s hranicí většinou půl kilometru až kilometr do území VSR, ale ve třech případech ještě hlouběji. O těchto lokalitách čínské vedení tvrdilo, že patří ČLR.
Do 16. března útočníci obsazená teritoria vyklidili.
Chmurná bilance třicetidenních bojů
Devatenáctého března 1979 zveřejnilo ministerstvo národní obrany VSR, že za třicet dní bojů padlo, bylo raněno a zajato 62 000 čínských vojáků (na Západě odhadovali, že zahynulo 25 000 Číňanů a 37 000 utrpělo zranění) a zničeno 550 vojenských vozidel, z toho 280 tanků a obrněných vozidel. O vlastních ztrátách pochopitelně skromně pomlčelo. Čínská strana v průběhu bojů žádné ztráty, ani své, ani vietnamské, neuváděla. Ministr zahraničních věcí ČLR Chuang Chua prohlásil, že „nechce a ani to nepovažuje za nutné“.
Podle dostupných čínských zdrojů později Číňané oznámili, že je konflikt stál 6900 mrtvých a 15 000 raněných, kdežto Vietnamci za něj zaplatili životy 30 000 vojáků. Vietnam přisuzoval Číně odpovědnost za smrt 10 000 svých civilistů.
Agentura Reuter 20. března 1979 přinesla zprávu, že místopředseda čínské vlády Teng Siao-pching, otec čínského hospodářského zázraku, ovšem také hlavní inspirátor protivietnamského tažení, vypracoval „závažnou zprávu o čínském konfliktu s Vietnamem“, podle níž pro Čínu „vojenské operace neproběhly dobře“.
Jako buvol ve vosím hnízdě
Krátká, ale velmi krvavá pohraniční válka odhalila závažné nedostatky ČLOA, jež se bojovými zkušenostmi a úrovní výcviku ani zdaleka nemohla rovnat Vietnamské lidové armádě, zocelené mnohaletými válkami proti Francouzům, saigonskému režimu, Američanům a jejich spojencům.
Určitého úspěchu Číňané dosáhli jen díky značné početní převaze. Naopak obránci účelně využívali kombinaci vojenské taktiky pružného ústupu a protiútoku s partyzánskými přepady z horských úbočí. Podle jednoho zahraničního komentátora se agresor cítil na vietnamském území „jako buvol ve vosím hnízdě“.
Po sovětsko-čínském pohraničním konfliktu na řece Ussuri, jenž se odehrál deset let před čínsko-vietnamskou pohraniční válkou, se tak dvě socialistické země (a navíc bývalí spojenci; Čína Vietnam vydatně podporovala během jeho válek proti Francouzům i Američanům) opět utkaly, což signalizovalo hluboké rozpory mezi zeměmi „tábora míru a socialismu“.
