Těžký Gustav: Největší válečné dělo v dějinách sestrojili nacisté, jeho děsivá síla ale měla velký problém
Po zkušenostech z 1. světové války rozhodla Francie o postavení soustavy železobetonových pevností na své východní hranici. Opevnění vešlo ve známost jako Maginotova linie a tvořilo hlavní překážku Hitlerových válečných plánů. Německé nejvyšší velení se proto obrátilo na Kruppovy závody v Essenu, výrobce mocného děla Tlustá Berta, jež děsilo vojáky Dohody za 1. světové války. Zdejší konstruktéři měli přijít se zbraní, která by Maginotovu linii zničila.
Gustav Krupp okamžitě věděl, že dané dělo bude muset být daleko větší než jakákoliv zbraň, která byla kdy vyrobena. A čísla, jež vrchnímu velení Wehrmachtu následně prezentoval, budí respekt dodnes. Váha 1350 tun, to je více než dvojnásobek váhy hmotnosti sochy Ježíše Krista v brazilském Riu. Délka hlavně 32 metrů, což je zase polovina rozpětí Boeingu 747. Dělostřelecké granáty o ráži 800 milimetrů vážící až 7 tun pak měly létat do vzdálenosti 47 kilometrů. Protipancéřové granáty do vzdálenosti zhruba 37 kilometrů.
Vojenské velení si objednalo hned 2 exempláře a Krupp obdržel astronomických 10 milionů marek. Zbraně měly být připravené na jaře roku 1940, tak aby mohly být použity při ofenzivě na západ. Hitler ale nakonec zaútočil na Francii skrze neutrální země Beneluxu. Maginotovu linii obešel a obří děla nepotřeboval. Naštěstí pro Kruppa, jelikož k prvním testovacím výstřelům došlo až v roce 1941. Bojového použití se Gustav nakonec dočkal v červenci 1942 během bitvy o Sevastopol.
Neslavný konec Těžkého Gustava
Takřka 1500 mužů tehdy pracovalo tři týdny jen na sestavení zbraně. Hotové dílo měřilo 43 metrů na délku a 7 metrů na šířku. Do Sevastopole střílel Gustav granáty o zhruba 5 tunách, jeden sedmitunový pak pronikl 30 metrů pod povrch a zničil podzemní sklad munice. To byl největší zdokumentovaný úspěch obřího děla. Během obléhání vystřelil Gustav jen zhruba padesátkrát. A to bylo vše. Po dobytí Sevastopole byla hlaveň odeslána zpět do Kruppových závodů, zatímco tělo zbraně putovalo k Leningradu.
První bojové nasazení Těžkého Gustava ukázalo Němcům, jak moc nepraktické jejich masivní dělo vlastně bylo. Jen transport na určené místo zaměstnal několik oddílů vojáků, přičemž nepozorovaný přesun byl při obřích rozměrech téměř nemožný. Naprostá závislost na železniční síti pak dělala z Gustava ideální cíl nepřátelských bombardérů. I během bitvy muselo navíc dělo obsluhovat na 500 vojáků. Nejrychlejší možná kadence byly tři střely za hodinu a s každým dalším granátem se výrazně snižovala Gustavova přesnost. Vynaložené úsilí zkrátka neodpovídalo výsledkům.
Z Těžkého Gustava proto Němci už nikdy nevystřelili a největší válečné dělo v dějinách stihl neslavný konec. Po obratu na východní frontě Gustav jen těžko stíhal tempo ustupujícího Wehrmachtu. Reálně hrozilo, že by jej mohli ukořistit Sověti, a tak jej Němci raději stranou hlavních tahů sami zničili.
