Ocelový pakt utužil spolupráci mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Za porušení se Hitler pomstil
Před 80 lety, 22. května 1939, podepsali ministři zahraničí třetí říše Joachim von Ribbentrop a Mussoliniho Itálie hrabě Galeazzo Ciano v Berlíně smlouvu o vzájemné pomoci v rapidně se blížící druhé světové válce. Pakt měl platit deset let.
Smlouva dostala název Ocelový pakt (německy Stahlpakt, italsky Patto d’Acciaio). Vymyslel hoduce, jenž se vcelku oprávněně domníval, že původní navrhovaný název – Pakt krve – by jeho krajané asi nepřijali nejlépe, jelikož v první světové válce bojovali nejen proti „dědičnému nepříteli“ Rakousku, ale také jeho spojenci – Němcům –, přičemž vlastní krve prolili hektolitry.
K čemu pakt zavazoval?
Podle klauzulí Ocelového paktu se obě smluvní strany zavazovaly ke vzájemné pomoci v případě války s třetí mocností, a to i v útočné válce na souši, na moři i ve vzduchu, a k zabezpečení vlastního „životního prostoru“ (německy Lebensraum). To se týkalo rovněž diplomatické a politické pomoci.
Pakt tvořily dvě části: první zahrnovala otevřené prohlášení o zachování důvěry a spolupráce mezi oběma diktaturami, kdežto druhá, známá jako Tajný dodatkový protokol, doporučovala spojení vojenské a hospodářské politiky.
Obě země se dohodly, že budou trvat na platnosti Gotthardské smlouvy z roku 1909, zaručující jim právo převážet zboží přes švýcarské území v zapečetěných vagónech po Gotthardské dráze a Gotthardským tunelem, což mělo nesmírný význam pro dopravu vojenského materiálu za druhé světové války.
Význam Ocelového paktu v předvečer války
Cílem Ocelového paktu byla garance ochrany zájmů obou ideově blízkých mocností. Pro třetí říši představoval – vedle paktu Molotov–Ribbentrop, uzavřeného o čtvrt roku později se Sovětským svazem – bezprostřední přípravu k napadení sousedního Polska, jehož plánování odstartovalo hned po podpisu paktu.
Benito Mussolini však v memorandu již z 30. května 1939, tedy pouhých osm dní po podpisu Ocelového paktu, sdělil Führerovi, že jeho země nebude k útočné válce připravena dříve než koncem roku 1942. Vydatná podpora Frankova povstaleckého Španělska se na stavu italských ozbrojených sil a hospodářství vydatně projevila. Hitler to však přešel mlčením. Itálie se sice nakonec agrese proti Polsku nezúčastnila – na rozdíl od ekonomicky i vojensky nesrovnatelně slabšího Slovenska –, zato však 10. června 1940 vyhlásila válku Francii a Británii.
Porušení článku Ocelového paktu
Třiadvacátého listopadu 1940 se k paktu připojilo Rumunsko. Ocelový pakt nakonec porušila Itálie, která po svržení a uvěznění Mussoliniho podepsala bez vědomí a souhlasu Německa 3. září 1943 příměří se Spojenci, ačkoli to pakt zakazoval.
Němci na tuto zradu, jak italskou věrolomnost nazývali, reagovali operací „Achse“ – bleskovou okupací Apeninského poloostrova, jejž pak museli Spojenci dobývat za vleklých a krvavých bojů.
