Měnová reforma 1953: Jak komunisté zlikvidovali vyšší střední třídu, živnostníky i podnikatele
V sobotu 30. května 1953 v 17:00 hodin ve většině obchodů Československa stahovali zaměstnanci rolety. Únavu z nekonečných front posledních dnů zvyšovaly konflikty s kupujícími při jejich snaze vykoupit produkty s co nejdelší trvanlivostí i šíří využití. Platilo to pro obchodní domy i malé provozovny bez ohledu na sortiment a nákupní horečka se den ode dne hrotila se zvyšující se šeptandou o blížící se měnové reformě. Ta přišla záhy. Loupež, jež vrátila zemi o mnoho let zpět, milionům lidí vzala úspory a tisícům celoživotní existenci, se odehrála 1. června 1953.
Hysterie zhoršovala již roky trvající katastrofální situaci na trhu spotřebního zboží, limitovanou od roku 1939 (!) přídělovým systémem. Ani osm let po válce nebyl komunistický režim schopen nabídnout zvyšující se kupní síle obyvatelstva možnost ji uplatnit. Ekonomika sice rostla, ale díky sovětskému diktátu a zapojení země mezi sovětské gubernie byla zničena předválečná rozvinutá struktura lehkého průmyslu. Hlavní síla až 32 procent výroby produkovala jen armádní techniku a 50 procent investic bylo určeno na rozvoj těžkého strojírenství v přípravě na třetí světovou válku, kterou Sovětský svaz plánoval. Vnitřní ekonomická krize tedy měla dvě řešení: změnit strukturu hospodářství a nabídnout občanům možnost utratit jejich peníze za zboží, po kterém toužili a které na trhu nebylo. To bylo ale v rozporu s cíli Velkého bratra. Druhou cestou, jak vyrovnat přebývající peníze občanstva versus chybějící zboží státu, bylo peníze občanům prostě ukrást. Řízená státní loupež se odehrála 1. června 1953.
Jaro plné nadějí, ale ne na dlouho
Bylo to přitom jaro plné nadějí. Nejprve 5. března 1953 zemřel – po Mao Ce-tungovi – druhý největší masový vrah dějin J. V. Stalin. Když 6. března přineslo Rudé právo v černém rámu titulky zoufalství: „Sovětský lid a všechno pokrokové lidstvo se loučí se svým učitelem a otcem – soudruhem Stalinem“, vzbudilo to v srdcích většiny lidí v zemi tichou radost a očekávání. „Pod prapory Lenina a Stalina půjdeme dál a dojdeme k socialismu!“ prohlásil v rozhlase Stalinův zastupující říšský protektor Klement Gottwald, ale moc daleko nedošel. Když se 11. března 1953 vrátil ze Stalinova pohřbu, stěžoval si na letišti Antonínu Zápotockému na nevolnost. Podle režimu se jednalo o chřipku, ve skutečnosti byly ale příčiny onemocnění vážnější. Jednou z nich byla – přes informační embargo – veřejnosti známá a těžko utajitelná závislost na alkoholu, druhou pokročilé stadium syfilidy. Výsledkem obojího výdutě srdeční aorty, kvůli nimž 14. března 1953 Gottwald zemřel. Ale ani smrt masových vrahů nemohla změnit stav věcí, které se chystaly.
Měnová reforma v roce 1949 v Západním Německu byla součástí Marshallova plánu a i díky ní se v roce 1953 Spolková republika Německo nacházela na startu německého hospodářského zázraku. Ta československá byla od počátku jiný příběh obsahem, cíli i realizací. Ještě v pátek 29. května večer ujistil prezident Antonín Zápotocký občany, že „…naše měna je pevná. Měnová reforma nebude! Všechno jsou to jen fámy, které šíří naši třídní nepřátelé“. Necelých 24 hodin poté, ve chvíli, kdy zavřely obchody, oznámil v rozhlase předseda vlády Viliam Široký, že stávající bankovky platí jen do konce měsíce – tedy do pondělního rána – a pak budou měněny za nové, které byly již dávno vytištěny v Sovětském svazu!
Cíl byl nejen zlikvidovat koupěschopnost obyvatelstva, ale i zbývající živnostenské a podnikatelské struktury. Mzdy i ceny se totiž přepočítávaly v poměru 5:1, stejně jako hotovost, ovšem jen do výše 300 Kčs na osobu a navíc jen „u osob, které nepoužívají námezdní práci“, stejně jako „v případě hotovosti právnických osob“, kde byl poměr 50:1 Kčs! Pokud tedy měnil hotovost občan-zaměstnanec, dostal za svých 300 Kčs nových 60,- Kčs, pokud ale zaměstnával byť jediného člověka, dostal za svých 300 Kčs jen 6 Kčs. A nedosti na tom! Vklady u bank a spořitelen do 5000 Kčs byly počítány v poměru 5:1, ty vyšší – do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1, do 20 000 Kčs pak 10:1, do 50 000 Kčs 25:1 a dále už v poměru 30:1 Kč. Nejen to, vklady složené na vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1, což neplatilo pro vklady dělníků a úředníků na podnikovém spoření, které se přepočítávaly 5:1, zatímco prémie životního pojištění 20:1.
Diskriminační byly i výměny zůstatků na účtech státních organizací a nejvíce zkolchozničených JZD, kde se přepočítávaly v poměru 5:1, zatímco zůstatky na účtech soukromých podniků a zemědělců byly 50:1. Zcela zrušeny bez náhrady (!) byly vázané vklady z měnové reformy v roce 1945, závazky z tuzemských cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky dluhopisů státních i jiných finančních institucí vydané po roce 1945. Členové KSČ ale dostávali „spravedlivě“ lepší kurs než ostatní, nevázaný na výši částky.
„Za účelem dosažení cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál,“ uvádí Wikipedie. Opak je ale pravdou – cílem bylo primárně jejich poškození.
Protesty vygradovaly v Plzni
Co je moc, to je příliš! V řadě měst došlo k nepokojům, z nichž největším s více než 130 stávkami a nepokoji, které se od 2. do 5. června 1953 odehrály, bylo plzeňské povstání. Protesty začaly v plzeňské Škodovce hned druhý den po oznámení měnové reformy, neboť podnik vyplatil mzdy úmyslně předčasně, aby je nemusel vyplácet po měnové reformě, a tím výplatu znehodnotil. Debatující hloučky nespokojenců se spojily v dav a ústním podáním se vzpoura šířila i do jiných podniků až se kolem 11:00 hlavní skupiny vydaly do centra, kde se u radnice vytvořil dav demonstrantů, odhadovaný na 20 tisíc osob. Po volání protirežimních hesel byli vysláni na radnici dva zástupci, kteří byli ihned zatčeni. Dav poté radnici obsadil, vyházel okny busty Gottwalda, Stalina a nahradil je portréty Beneše. Vzápětí obsadil městský rozhlas a soud, kde ničil soudní spisy, a dokonce proběhl i pokus o útok na věznici Bory a propuštění politických vězňů.
Poté, co došlo ke střelbě ze strany jednoho ze soudců, byli jiní soudci, účastní na politických procesech, napadeni a zbiti. Na Dukelském náměstí mezitím hořel obří transparent s nápisem „Se SSSR na věčné časy“, přičemž hasičům dav přeřezal hadice. Oddíly Lidových milicí a SNB ztratily nad situací kontrolu a demonstranti ovládli město. K potlačení povstání byly povolány jednotky armády, StB i vojsk Ministerstva národní bezpečnosti, které postupně získaly kontrolu nad městem zpět. Vzápětí byla zorganizována stoupenci režimu demonstrace na jeho podporu. Jejím vyvrcholením bylo stržení pomníku T. G. M., při němž se nejvíce vyznamenal herec Josef Větrovec, který bronzového Masaryka oběsil na oprátce, za niž byl zakladatel státu vyzdvižen na náklaďák a ještě téhož dne v Závodech V. I. Lenina (Škodovce) roztaven. Výsledkem povstání byli dva mrtví, 200 zraněných demonstrantů a 48 členů ozbrojených složek. V příštích dnech při vlnách zatýkání a v politických procesech ve všech městech, kde k demonstracím došlo, bylo zatčeno a potrestáno vězením, propuštěním z práce, vystěhováním i dalšími tresty více než tisíc lidí.
Nejsme jako oni?
Rozsah povstání režim překvapil včetně toho, že jej podporovala či se jej účastnila řada členů KSČ. Za tehdejší politické konstelace povstání nemělo šanci na zásadní úspěch, přesto donutilo režim ke krokům, jimiž se pokusil ve společnosti obnovit svou podporu zvýšením životní úrovně obyvatel. Bohužel je třeba přiznat, že tato politika, později nazývaná politikou „gulášového socialismu“ a použitá již během nacistické okupace ke zvýšení produktivity práce ve prospěch potřeb wehrmachtu, se v českých zemích vyplácí. Stalo se tak i tentokrát a díky tomu se komunistickému režimu podařilo svou moc znovu upevnit.
Brzy se to hodilo. Po plzeňském povstání, které bylo první vzpourou, byť primárně s ekonomickými kořeny, přišly postupně další. O pouhé dva týdny později (17. června 1953) došlo k protikomunistickému povstání v NDR, o tři roky později se vzedmula vlna násilných demonstrací v polské Poznani a vrcholem protikomunistického odporu byla občanská válka v Maďarsku v říjnu 1956, kterou Rudá armáda rozdrtila masakrem za podpory tankových vojsk a bombardování letectvem. V Československu – přes obavy skalních komunistů – zůstala situace, až na výjimku několika dní bouřlivých demonstrací 1969, již vždy klidná. Bylo tomu tak dokonce i v případě zatím definitivního převratu v roce 1989, protože přece: „Nejsme jako oni!“ Opravdu? Opravdu nejsme jako oni?
