Martha Gellhornová: jediná žena, která se zúčastnila vylodění v Normandii, byla ženou Hemingwaye
Martha Ellis Gellhornová. Žena, po níž je pojmenovaná novinářská cena, třetí manželka Ernesta Hemingwaye a odvážná válečná reportérka, která se do historie zapsala jako vůbec jediná žena, která se účastnila coby válečná zpravodajka klíčové operace Overlord. Při aktuální připomínce 76 let od vylodění v Normandii si připomínejme i heroický výkon válečné reportérky, která se lstí dostala na invazní spojeneckou loď.
Její věhlas coby válečné reportérky dalece přesahuje její kariéru coby třetí manželky Hemingwaye. Gellhornová se proslavila jako jediná žena, která se účastnila jakožto válečná reportérka vylodění v Normandii. Její příběh je stejně fascinující jako samo vylodění (vojenští historici prominou). Přítomnost žen v zázemí válčící strany byla už sama o sobě raritou. Společně s vojáky v roli válečných reportérů mohli přímo do frontových linií výhradně muži, ženy novinářky zůstávaly v relativním bezpečí za frontou, pokud tam vůbec nějaké byly.
Následuji válku všude tam, kde se objeví
Gellhornová se proslavila už během španělské občanské války, během níž se seznámila s Hemingwayem. Jejich vztah byl bouřlivý. Hemingwaye paradoxně vytáčely Martiny cesty za reportážemi, a tak jí jednou připravil překvapení: nechal sám sebe akreditovat na operaci Overloard, a to za týž časopis, pro který pracovala Martha Gellhornová. Chtěl tak být své ženě nablízku a zabránit jí, aby se dostala do nebezpečí frontové linie. Chtěl ji mít tak trochu pod dozorem. To se ale přepočítal.
Gellhornová se nenechala odradit, a to ani svým milým. Noc před plánovaným počátkem operace 5. června 1944 se pod záminkou rozhovorů se zdravotními sestrami dostala na jednu z lodí, která se té noci připravovala na plavbu do Francie. A reportérka se rozhodla, že už na ní zůstane – ukryla se a doufala, že ji neobjeví. Její objevení by znamenalo, že už by nikdy akreditaci ve válečných zónách nezískala.
Nepovšimnuta vojáky přečkala ve zdraví celé vylodění. Na francouzské pláže se odvážila až ve chvíli, kdy z lodi začal vyskakovat zdravotnický personál, aby pomohl zraněným. Když v magazínu Colliers publikovala svou poutavou reportáž, byla záhy zatčena vojenskou policií. Od vězení ji však zachránil jeden z pilotů, kterého přesvědčila, aby ji tajně odvezl do Itálie. „Následuji válku všude tam, kde se objeví,“ řekla jednou tato obdivuhodná reportérka.
Celý život v plném nasazení
Gellhornová se živila válečnými reportážemi celý život. Publikovala z linií arabsko-izraelských konfliktů, z války ve Vietnamu, z invaze v Panamě. Poslední konflikt, který chtěla reportovat, byla válka v Bosně a Hercegovině. Pak ale oznámila, že už se na svou práci cítí příliš stará. Tou dobou jí bylo úctyhodných 81 let. Martha Ellis Gellhornová, narozená v roce 1908 v americkém státě Missouri, spáchala sebevraždu ve věku 90 let. Když usoudila, že už její život není tak plnohodnotný (ke konci života trpěla rakovinou a téměř zcela oslepla, nemohla tedy psát ani číst), rozhodla se jej ukončit pomocí kyanidu.
Od vylodění na normandských plážích uplynulo právě 75 let. Plánování vylodění provezalo mnoho úskalí. Hlavním problémem bylo utajení – proto se Spojenci postarali o to, aby se Hitler dověděl, že hlavním místem vylodění bude Calais a vylodění v Normandii bude jen jakýsi maskovací manévr. Do normandské operace tak bylo zapojeno i množství radistů, tajných agentů a zpravodajců. Snahy o utajení byly úspěšné. A to i přes přítomnost novinářů. Začátek plánování invaze do Francie spadá do začátku ledna 1943, kdy se na této operaci shodli nejvyšší představitelé USA a Británie Franklin Roosevelt a Winston Churchill a nejvyšší vojenští velitelé. Operace nazvaná Overlord se měla podle původních předpokladů uskutečnit na začátku května a měla být koordinována se sovětskou ofenzívou i dalšími boji v Itálii, aby Němci nemohli přesunovat své jednotky mezi jednotlivými bojišti. Nakonec ale bylo vylodění o měsíc posunuto.
Důležitý byl i výběr vhodného dne pro vylodění – musela se sejít správná hranice přílivu v ranních hodinách s měsícem a pokud možno i dobrým počasím. V polovině května zvolil generál Eisenhower 5. červen jako den D, pro zhoršené počasí bylo ale vylodění na poslední chvíli o 24 hodin posunuto. V té době už část loďstva plula k Francii a musela se vrátit. Ani na 6. června předpověď neslibovala ideální počasí, další konstelace vhodných podmínek ale měla přijít až za 14 dnů a odložení invaze o dva týdny nepřipadalo v úvahu – už kvůli utajení či morálce.
