Před 70 lety vznikla Čínská lidová republika. Za pár let bude mít nejsilnější ekonomiku na světě
Tábor lidové demokracie pokládal ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století její vyhlášení dokonce za třetí nejvýznamnější událost v novodobých dějinách – hned po Velké říjnové socialistické revoluci a triumfu Sovětského svazu ve druhé světové válce.
Nově vznikající společenství posílil kolos čítající v roce 1949 541 670 000 obyvatel. Kde však hledat kořeny úspěchu Maových komunistů nad Čankajškovými nacionalisty, vydatně podporovanými nejsilnější světovou supervelmocí – Spojenými státy? Pro lepší pochopení je třeba seznámit se s minulostí říše středu. Málokterá země totiž prodělala v minulých dvou stoletích takové otřesy jako právě ona.
Politika dělových člunů
Během tří opiových válek (1839–1842, 1856–1858 a 1859–1860) si Británie a Francie vynutily otevření čínských přístavů a diplomatického zastoupení v Pekingu (ve snaze zabránit dovozu opia čínské úřady dosud vyčlenily pro zahraniční obchod pouze Kanton), svobodnou plavbu po řece Jang-c’ a územní ústupky. Pro toto jednání se vžilo označení politika dělových člunů. Zaostalé a zkostnatělé císařství nedokázalo tlaku evropských mocností úspěšně čelit.
Nejvražednější v historii
V červenci 1850 vypuklo v provincii Kuang-si největší rolnické povstání 19. století, jež postupně zachvátilo šestnáct provincií. Je příznačné, že jeho ohniskem se stala právě jižní Čína, nejvíce postižená první opiovou válkou, hladomorem a pronikáním cizího zboží. Vedoucí osobností revolty byl Chung Siou-čchüan, který v roce 1843 založil náboženskou sektu hlásající, že všichni lidé jsou dětmi boha a jsou si navzájem rovni (tchaj-pching = velká rovnost; odtud název tchajpchingské povstání).
Hnutí si kladlo za cíl svržení vládnoucí mandžuské dynastie. Bylo poraženo až v červnu 1864 a jeho vůdce skončil na popravišti. Do dějin se zapsalo jako nejvražednější občanská válka všech dob. Podle hrubých odhadů , uváděných v Guinnessově knize rekordů, zahynulo dvacet až třicet miliónů lidí a v troskách skončilo 600 měst.
Pryč s mořskými ďábly!
Koncem 19. století došlo k oživení starých tajných společností, jež svou nenávist obrátily proti cizincům – „mořským ďáblům“, jak jim Číňané přezdívali. Po neúrodě v roce 1899 vypuklo proticizinecké povstání v severovýchodní Číně, vedené společností I-che-tchuan (Pěst ve jménu míru a spravedlnosti; proto se pro ně vžilo označení boxerské). „Boxeři“ obklíčili cizineckou čtvrť v Pekingu a zabili německého vyslance.
Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko a USA proti nim vyslaly šedesátitisícovou vojenskou expedici pod velením německého maršála Alfreda von Waldersee, jež vydrancovala Peking. Na základě tzv. závěrečného protokolu musela Čína zaplatit astronomickou náhradu ve výši bezmála 150 miliónů liber a povolit trvalý pobyt cizích vojsk v Pekingu na ochranu diplomatické čtvrti.
V letech 1894–1895 Čína prohrála první válku s Japonskem. Ve všech těchto konfliktech se projevila absolutní zaostalost říše středu.
Bezpříkladné barbarství
Sedmého července 1937 vypukla druhá čínsko-japonská válka, jedna z nejkrvavějších a nejbrutálnějších v historii.
Je zajímavé, že až do oficiálního čínského vyhlášení války Japonsku (9. prosince 1941) se o ní v zemi vycházejícího slunce mluvilo pouze jako o „čínském incidentu“, ačkoli v něm do té doby zahynuly milióny Číňanů a 185 674 příslušníků císařské armády.
Po pádu hlavního města Nankingu následovaly orgie znásilňování a vraždění, při nichž podle různých odhadů zahynulo 155 332 až půl miliónu Číňanů. Mezinárodní vojenský tribunál, zasedající v Tokiu v letech 1946 až 1948, dospěl k závěru, že ve městě a v okolí bylo znásilněno 20 000 žen a zavražděno 260 000 lidí.
Na počátku války v Tichomoří ovládali Japonci asi 800 čínských okresů (milión čtverečních kilometrů čili čtvrtinu území vlastní Číny). Okupační úřady však fakticky kontrolovaly jen zhruba 150 000 km2, kde se ovšem nalézala nejdůležitější průmyslová a hospodářská střediska, nejlidnatější a strategicky nejdůležitější kraje se 70 až 80 milióny obyvatel. V letech 1941 až 1942 podnikli Japonci velké operace proti osvobozeným oblastem kontrolovaným komunisty. Jejich politika „trojnásobného ničení“ probíhala pod výmluvným heslem: „Všechno spal, všechno ukradni, každého zabij.“ Během války páchali nepředstavitelná zvěrstva. V újezdním městě Ta-lien vyvraždili téměř všechno obyvatelstvo, město Ši-lie vypálili, házeli lidi do roztopeného kotle, čemuž říkali „jízda vlakem“, nebo do kotle s vařící vodou („jízda autem“), párali Číňanům břicha, vyjímali vnitřnosti, nalévali do břicha petrolej a zapalovali ho a na válečných zajatcích nacvičovali bodákový útok.
Druhého září 1945 podepsal generál Su Jung-čchang za Čankajškovu Čínu na palubě americké bitevní lodi Missouri, kotvící v Tokijském zálivu, bezpodmínečnou kapitulaci Japonska a týden nato podepsali náčelník štábu čínské armády generál Che Jing-čchin a velitel japonských expedičních sil v Číně generál Jasudži Okamura v aule Ústřední vojenské akademie v Nankingu kapitulační listiny.
Válečné úsilí a oběti Číny
V letech 1937 až 1945 zmobilizovala kuomintangská Čína 14 050 521 vojáků (bez příslušníků komunisty řízených a gerilových jednotek), čímž zaujala mezi Spojenci třetí místo po SSSR a USA. Náměstek vrchního velitele Národní revoluční armády generál Che Jing-čchin oznámil 28. září 1945, že „za osm let odporu Číny padlo přes 1,8 miliónu vojáků a raněných a nezvěstných bylo 1,7 miliónu“. Počtem padlých a raněných zaujala Čína ve druhé světové válce mezi Spojenci druhé místo po SSSR.
Její houževnatý odpor vázal v roce 1937 26 divizí (832 000 vojáků) a v roce 1944 58 (1 856 000 vojáků). Podle Úřadu pro vojenské operace kuomintangské Národní vojenské rady činily japonské ztráty od 7. července 1937 do 31. května 1945 2 521 737 vojáků (1 179 174 padlých, 1 318 670 raněných a pouhých 23 293 zajatých) proti 3 177 973 čínským, z nichž 1 310 224 padlo, 1 752 591 utrpělo zranění a 115 158 zůstalo nezvěstných. Čínské letectvo ztratilo 2468 letounů. Podle vládních japonských údajů v čínsko-japonské válce zahynulo „jen“ 388 605 vojáků císařské armády. Při příležitosti 70. výročí konce druhé světové války se mluvilo o sedmnácti miliónech mrtvých obyvatel říše středu, což ji řadí na druhé místo mezi všemi účastníky druhé světové války – opět po SSSR.
Třetí občanská válka
Rozhovory mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny probíhající po japonské kapitulaci za zprostředkování amerického generála George Catletta Marshalla skončily krachem a 30. června 1946 vypukla v Číně třetí občanská revoluční válka. Čankajškově Národní revoluční armádě o síle tří miliónů vojáků, z toho 1,6 miliónu v pohyblivých jednotkách, čelilo 1 278 000 příslušníků Čínské lidové osvobozenecké armády (613 000 v pravidelných jednotkách a 665 000 partyzánů). Nacionalisté se zpočátku pokusili zlikvidovat revoluční základnu v Mandžusku a 19. března 1947 ovládli hlavní středisko Komunistické strany Číny – Jen-an. Přes defenzívní vedení boje si komunisté udrželi kontrolu nad svou tradiční největší oporou – venkovem. V létě 1947 se ovšem válečné štěstí začalo usmívat právě na ně.
Čankajšek dostal na frak
V létě 1947 převzala Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA), za datum jejíhož vzniku se uvádí 1. srpen 1927, kdy vypuklo nančchangské povstání, strategickou iniciativu. Přestože za první rok bojů ztratila podle vlastního přiznání 357 000 mrtvých a raněných, vzrostly její síly na milión příslušníků regulérní armády a 950 000 partyzánů, podporovaných 6000 děly. Počátkem listopadu 1947 dobyla Mandžusko a uvolněná vojska nasadila do operací jižně od Velké čínské zdi.
Na jaře 1948 stálo v řadách ČLOA 1 320 000 vojáků pravidelné armády a 2 490 000 partyzánů a venkovských milicionářů. Od června 1947 do června 1948 ČLOA ztratila 542 600 padlých a raněných, zatímco Kuomintang (Čínská národní strana) za první dva roky občanské války 1 450 000 padlých a raněných a 1 640 000 nezvěstných a zajatých.
Klíčovou pro další průběh konfliktu se stala gigantická bitva na řece Chuaj-che, probíhající v prostoru Sü-čou od 6. listopadu 1948 do 10. ledna 1949, v níž Kuomintang přišel o pět ze šesti skupin armád, jež byly dílem zničeny, dílem zajaty. To obnášelo čtvrt miliónu padlých a raněných včetně dvou velitelů skupin armád a 300 000 zajatých. Tato bitva je pokládána za největší střetnutí v čínské historii. Třiadvacátého ledna 1949 se vojska generála Lin Piaa, jenž přibližně 13. září 1971 zahynul za záhadných okolností pravděpodobně při leteckém neštěstí, zmocnila Pekingu.
Torzo nacionalistů našlo útočiště na Tchaj-wanu
Do jara 1949 se nacionalistická armáda v důsledku porážek ztenčila na 1,8 miliónu mužů ve zbrani, kdežto počty ČLOA vzrostly na čtyři milióny vojáků. V období od června 1948 do června 1949 její ztráty klesly na 533 300 osob. Jedenadvacátého dubna 1949 ČLOA překročila řeku Jang-c’ a postupně obsadila severozápadní a střední Čínu, jakož i rozsáhlá území na jihu a západě. Prvního října téhož roku Mao Ce-tung v Pekingu slavnostně vyhlásil založení Čínské lidové republiky. Torzu Čankajškových vojsk a nacionalistické administrativě zbylo poslední útočiště, a to na ostrově Tchaj-wan, kde vznikla Čínská republika s prezidentem Čankajškem v čele. Sem, ale také do Barmy a jiných států uprchlo na 2,2 miliónu stoupenců Kuomintangu. Obsazení ostrova Chaj-nan v dubnu 1950 učinilo definitivní tečku za strašlivou válkou v Číně.
ČLOA přišla v posledním roce bratrovražedného konfliktu o 89 600 vojáků. Její úhrnné ztráty za třetí občanské války se tak vyšplhaly na 1 522 500 padlých a raněných. Čankajškovci přišli od června 1948 do konce roku 1949 o 571 610 padlých a raněných a 2 478 390 zajatců. Celkem od června 1946 do června 1950 padlo do zajetí 4 586 750 nacionalistických vojáků a dalších 1 773 490 přeběhlo k nepříteli, což svědčilo o rapidně klesající morálce nacionalistů. Souhrnný počet bojových úmrtí na obou stranách činil 1,2 miliónu. Ču Te, vrchní velitel ČLOA, napsal v časopise Za trvalý mír, za lidovou demokracii z 29. června 1951, že během urputných bojů lidová osvobozenecká armáda zničila nebo zajala 8 700 000 Čankajškových vojáků, získala jich na svou stranu přes 1,7 milionu, zmocnila se 50 000 děl, 300 000 kulometů, 1000 tanků...
I když je pravděpodobné, že Ču Te přeháněl, beztak jde o kolosální čísla. Žádná jiná armáda neutrpěla v občanské válce tak bezpříkladně ohromující ztráty.
Kde hledat příčiny takového debaklu
Americký historik Kenneth Scott Latourette prohlásil, že „utrpěly skutečně Spojené státy v Číně po roce 1945 největší porážku ve svých dějinách“. Během protijaponské války (1937 až 1945) a v letech 1946 až 1949 jí poskytly sumu 5 914 289 931 dolarů, jež se nakonec ukázaly být vyhozenými oknem.
Generální konzul USA v Mukdenu vystihl příčiny katastrofy ve své zprávě do Washingtonu: „Máme mnoho důkazů o tom, že apatie, pohoršení a poraženectví se rychle šíří v nacionalistických řadách a vedou ke vzdávání a dezercím. Hlavními činiteli, kteří k tomu přispívají, jsou: stále rostoucí početní převaha komunistů, způsobená větším využitím místních branců, pomocí podzemního hnutí a korejských jednotek (v severovýchodní Číně žije početná korejská menšina); vědomí nacionalistických vojáků, že nemají vyhlídky na příchod posil; lepší solidarita a bojový duch komunistů; ztráty a vyčerpanost nacionalistů, jejich rostoucí rozhořčení nad nerovností mezi obohacujícími se důstojníky a nízkým platem vojáků a jejich nezájem bojovat daleko od domova mezi ,cizím‘ nepřátelským obyvatelstvem. (Na druhé straně komunisté, většinou domácí, bojují za rodnou půdu.) … Neschopnost vlády řádně využít armád vycvičených a vybavených Američany, které poslala do Mandžuska a jež měly převahu nad kterýmikoli jednotkami komunistů, ukazuje, že zejména v této oblasti špatné vedení generálů platí mnohem více než palebná síla a morálka vojáků více než převaha ve výzbroji.“
Čína o sobě dává vědět
Na světovou arénu vstoupil probouzející se tygr během korejské války, když ČLR 25. října 1950 vyslala na pomoc hroutící se Korejské lidově demokratické republice „lidové dobrovolníky“. Podle údajů Vojenského muzea v Pekingu z října 2000 jich zahynulo 171 669 včetně Maova nejstaršího syna. (Odhady Američanů, Jihokorejců a OSN jsou však mnohem vyšší.) Velení ČLOA hlásilo, že Číňané vyřadili z boje 718 477 nepřátelských vojáků.
Dnešní Čína už nevyvolává pohraniční konflikty se sousedy, jak to činila v minulosti, a upřednostňuje mnohem účinnější ekonomickou expanzi. Současně však svůj vojenský potenciál usilovně modernizuje.
Modernizační kurs odstartovaný Teng Siao-pchingem přinesl v historicky neuvěřitelně krátké době výsledky nemající obdoby. Ještě začátkem minulého století byli Číňané ve Spojených státech zesměšňováni především jako majitelé prádelen a ve světě pověstní coby kuliové a laciná pracovní síla. Loni dosáhl hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky 14,1 miliardy dolarů, čímž se zařadil na druhé místo ve světě po USA s 20,4 miliardy dolarů. Prognóza pro rok 2030 už předpovídá lidové Číně prvenství s 26 miliardami proti 25,2 miliardy dolarů HDP USA.
To Donald Trump nevydýchá...
