Ostrůvek socialismu na západě i ráj Trabantů. Před 75 lety vznikla Německá demokratická republika
V sovětské okupační zóně Německa, zahrnující Braniborsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko, nastala obnova činnosti Komunistické strany Německa již po pádu Berlína v květnu 1945. Třicátého dubna se z moskevského exilu vrátil Walter Ulbricht coby šéf německých komunistů, kteří získali rozhodující vliv ve všech místních správních orgánech. Na sjednocovacím sjezdu, konaném ve dnech 21. až 22. dubna 1946, se komunistická strana, čítající 620 000 členů, sloučila se sociální demokracií (680 000 členů) a nová partaj přijala název Jednotná socialistická strana Německa (SED).
Předsedy jejího ústředního výboru se stali sociální demokrat Otto Grotewohl a komunista Wilhelm Pieck. Pátého října 1949 se společné zasedání předsednictva Německé lidové rady a Demokratického bloku usneslo svolat Německou lidovou radu na 7. října. Téhož dne 330 delegátů všemi hlasy schválilo přetvoření Německé lidové rady na Prozatímní lidovou sněmovnu Německé demokratické republiky (DDR – NDR), jejímž předsedou byl zvolen člen Liberálně demokratické strany Německa (LDPD) Johannes Dieckmann. Desátého října předal představitel Sovětské vojenské správy armádní generál Vasilij Ivanovič Čujkov orgánům NDR správní funkce, jež dosud vykonávaly sovětské vojenské orgány. Sovětská vojenská správa byla rozpuštěna a místo ní vznikla Sovětská kontrolní komise, mající za úkol dohlížet na plnění Postupimské dohody a dalších čtyřmocenských usnesení o poraženém Německu. „První německý stát dělníků a rolníků“ se zrodil.
Nelehké začátky
Jedenáctého října 1949 byl prvním prezidentem NDR zvolen Wilhelm Pieck a o den později schválila Lidová sněmovna první vládu NDR s jejím předsedou Ottou Grotewohlem v čele. Tvořilo ji osmnáct ministrů, z nichž osm bylo členy SED, čtyři Křesťanskodemokratické unie (CDU), tři LDPD, po jednom za Národně demokratickou stranu Německa (NDPD) a Demokratickou rolnickou stranu Německa (DBD) a jeden byl nestraník.
Kromě denacifikace čekala nový režim obnova druhou světovou válku zpustošené země. Na území sovětského okupačního pásma bylo zničeno či poškozeno 45 procent průmyslových podniků, 70 procent energetických závodů a 40 procent zemědělských strojů. Vojenský historik NDR Olaf Groehler uvedl ve své knize Letecká válka 1939–1945, vydané roku 1981 i v češtině, že k dvanácti bombardováním nejhůře postiženým městům na území NDR patřil Halberstadt, kde bylo zničeno 82 % všech příbytků, Desava (80 %), Plavno (75 %), Nordhausen (74 %), Drážďany (60 %), Magdeburk (50 %), Berlín a Rostock (32 %), Braniboř a Saská Kamenice (25 %) a Postupim (20 %).
Německo utrpělo kolosální ztráty na lidech. Major Bundeswehru Rüdiger Overmans, pracovník Vojenskohistorického vědeckovýzkumného ústavu ve Freiburgu, uvedl ve své studii Německé vojenské ztráty ve druhé světové válce, vydané v Mnichově roku 2000, že ze 17 295 154 vojáků zmobilizovaných do Wehrmachtu 2 885 084 (16,7 procenta) pocházelo z území budoucí NDR, z nichž 809 818 (28,07 procenta) zahynulo. Sčítání obyvatelstva z 29. října 1946 ukázalo obrovskou převahu žen. Ze 17 333 000 obyvatel sovětského okupačního pásma připadlo 9 914 000 na ženy a jen 7 419 000 na muže. Do ledna 1947 přišlo do sovětského okupačního pásma 4,3 miliónu přesídlenců.
Liberalizace? Ani nápad!
Vedení NDR po celou dobu své existence představovalo ten nejortodoxnější komunistický režim. Reakce obyvatelstva na sebe nedaly dlouho čekat. Již ve dnech 16. a 17. června 1953 vypuklo mohutné protirežimní povstání, k němuž záminku zavdaly zpřísněné pracovní normy. Revoltu potlačila Německá lidová policie za vydatné pomoci tanků Sovětské armády. Zahynulo asi sedmdesát lidí a 13 000 se ocitlo ve vězení.
Ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku sice NDR dokázala svým občanům zajistit relativně slušnou životní úroveň, která dokonce převýšila úroveň v Sovětském svazu, nemohla se však měřit s hospodářsky mnohem úspěšnější, a navíc opravdu demokratickou Spolkovou republikou Německo, založenou o měsíc dříve než NDR – 7. září 1949. Na rozdíl od Kádárova „gulášového komunismu“ či poměrně liberálních šedesátých let v Československu zůstával režim v NDR strnule dogmatický. Když v roce 1960 zemřel Wilhelm Pieck, funkci prezidenta zrušili a místo ní vznikla pozice předsedy státní rady, jímž se stal stalinista Walter Ulbricht, v době pražského jara 1968 jeho úhlavní nepřítel.V noci z 12. na 13. srpna 1961 v naprostém utajení provedly jednotky Národní lidové armády, pohraniční a lidové policie a Bojových skupin dělnické třídy (obdoba československých Lidových milic) v koordinaci se Sovětskou armádou vojenskou ochranu státních hranic mezi NDR a Západním Berlínem, ztělesněnou nechvalně známou berlínskou zdí, symbolizující rozdělení Berlína, Německa i Evropy. Stavbou berlínské zdi se vedení NDR snažilo zabránit hospodářskému vykrvácení, neboť zemi masově opouštěli především kvalifikovaní lidé v produktivním věku. Podle různých odhadů emigrací do postavení berlínské zdi NDR vznikly škody ve výši sto až sto dvaceti miliard marek.
Remilitarizace
Čtrnáctého května 1955 se NDR stala spoluzakládajícím členem Varšavské smlouvy, avšak tehdy ještě neměla vlastní armádu. Osmnáctého ledna 1956 schválila Lidová sněmovna zákon o vytvoření Národní lidové armády a ministerstva národní obrany. Dvacátého září 1961 schválila zákon o obraně země a 24. ledna 1962 zákon o všeobecné branné povinnosti (předtím existovala dobrovolná služba). Základní vojenská služba trvala osmnáct měsíců. Podle Prohlášení výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy „O poměru počtů ozbrojených sil a výzbroje organizace Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu v Evropě, přilehlých mořích a oceánech z 30. ledna 1989 měla NDR k 1. červenci 1988 173 100 vojáků, 307 bojových letounů, 74 bojových vrtulníků, 80 odpalovacích zařízení taktických raket, 3140 tanků, 620 protitankových raketových kompletů, 5900 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 2435 raketometů, děl ráže 75 mm a výše a minometů ráže 50 mm a výše.
Po úmrtí Otty Grotewohla v roce 1964 se předsedou rady ministrů stal Willi Stoph. V květnu 1971 krajně neoblíbený Ulbricht, odmítající jakékoli pokusy Spolkové republiky o navázání vztahů s NDR, odstoupil z nejvyšší stranické funkce, neboť začínal představovat přítěž už i pro sovětské vedení. Generálním tajemníkem ÚV SED a předsedou státní rady se stal Erich Honecker, jejž sice při sebelepší vůli nešlo nazvat liberálem, nicméně dokázal alespoň jednat pragmatičtěji. Za jeho šéfování došlo k normalizaci vztahů se SRN.
Perestrojka zazvonila NDR umíráčkem
Po Gorbačovově příchodu k moci patřila SED k jeho největším odpůrcům, postupnému zhroucení „prvního německého státu dělníků a rolníků“ však přesto nedokázala zabránit. Místo bombastických oslav 40. výročí založení NDR prchaly tisíce východoněmeckých občanů, vesměs mladých lidí i s dětmi, které už ani ortodoxní vedení NDR nemohlo označovat za nacisty, jak dříve s oblibou nazývalo své oponenty. V letech 1945 až 1989 uprchlo na Západ neuvěřitelných 6 944 000 obyvatel východního Německa a NDR. Tehdy se tomu říkalo „hlasování nohama“.
Jedenačtyřicátého výročí své existence se už NDR nedožila. Třetího října 1990 se totiž Německo sjednotilo. Problémy však nezmizely. Přestože od sjednocení nateklo ze západu do šesti nových spolkových zemí astronomických 1,7 biliónu eur, třicet let po pádu berlínské zdi pokračuje exodus z východu na západ, a to hlavně z ekonomických důvodů. Zatímco v nových spolkových zemích žije 13,6 miliónu obyvatel, což je nejméně za posledních 114 let, na západě Německa je situace přesně opačná. Počet obyvatel se zde proti roku 1905 zdvojnásobil na 68,3 miliónu.
Zánik NDR děsivě otřásl sovětskými mocenskými pozicemi ve střední Evropě. Na jejím území se nacházelo zdaleka nejsilnější uskupení Sovětské armády v zahraničí. Skupina sovětských vojsk v NDR (dříve Západní skupina sovětských vojsk) čítala podle oficiálních údajů 363 680 vojáků, 5880 tanků, 9790 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 4624 raketových odpalovacích systémů, děl a minometů ráže 100 mm a výše, 625 bojových letounů a 698 bojových vrtulníků. Tyto impozantní síly se po sjednocení Německa musely stáhnout.
K. W. Fricke uvádí ve své knize Politika a justice v NDR. 1945–1968, že v letech 1949 až 1968 bylo z politických důvodů oficiálně popraveno 194 osob a dalších přibližně sto později.
