Deset stalinských úderů: Před 75 lety Sověti vyhnali nacistické okupanty z většiny svého uzemí
Termín „deset zničujících úderů“ poprvé použil J. V. Stalin. Proto je patolízalové hned poté začali nazývat „zničujícími stalinskými údery“. Po Chruščovově odhalení kultu osobnosti adjektivum „stalinské“ zmizelo.
V „roce rozhodujících vítězství“, jak byl čtyřiačtyřicátý právem nazýván, se kvalita sovětské výzbroje výrazně zvýšila. Tanková a mechanizovaná vojska obdržela těžký tank IS se 122mm kanónem a modernizovaný T-34 vyzbrojený 85mm kanónem, samohybná děla ISU-152, ISU-122 a SU-100, což částečně odstranilo zaostávání za německou Panzerwaffe. Dělostřelectvo dostalo 160mm minomety a Vojenno-Vozdušnyje Sily stíhací letouny Jak-3, pokládané za nejlepší sovětskou stíhačku Velké vlastenecké války, a bitevní Il-10.
Konec blokády a „malý Stalingrad“
První úder zasadila vojska Leningradského, Volchovského a 2. pobaltského frontu u Leningradu a Novgorodu. Způsobila citelnou porážku německé skupině armád „Sever“ a 27. ledna definitivně prolomila 872denní blokádu Leningradu, považovanou za nejtěžší obléhání velkoměsta v moderní historii. Podle údajů z května 1945 v něm zemřelo hlady 632 253 obyvatel a 16 747 následkem bombardování a dělostřeleckého ostřelování. Pozdější odhady vzrostly na 800 000 až milión mrtvých. Rudá armáda osvobodila celou Leningradskou a Novgorodskou oblast, většinu Kalininské oblasti a vpadla do Estonska.
Druhý úder čtyř ukrajinských frontů vedl k osvobození pravobřežní Ukrajiny. V únoru se v prostoru Korsuň–Ševčenkovo odehrál „malý Stalingrad“, když Rudá armáda obklíčila podle sovětských údajů 80 000 vojáků, z nichž 55 000 padlo nebo utrpělo zranění a 18 000 se ocitlo v zajetí, což představovalo deset divizí a jednu brigádu. Němci připouštěli obklíčení pouze šesti divizí a jedné brigády (54 000 vojáků) a ztrátu 20 000 mužů. Sedmadvacátého března překročily 27. a 52. armáda 2. ukrajinského frontu Prut a vstoupily na území Rumunska. Válka se přenesla za hranice SSSR.
Horší než Stalingrad
Třetí úder dopadl na německá a rumunská vojska na Krymu. Rudá armáda osvobodila 10. dubna Oděsu a 9. května Sevastopol. Z 64 712 rumunských vojáků na Krymu bylo 22 522 ztraceno. Rumunské námořnictvo během evakuace poloostrova nalodilo 38 168 vlastních a německých vojáků, za což obdržel jeho vrchní velitel, kontradmirál Horia Marcellariu, od Němců Rytířský kříž stejně jako 17 jeho dalších krajanů (další tři se pyšnili dokonce Rytířským křížem s dubovými ratolestmi). Nikdo ze spojenců Německa tolik Rytířských křížů nezískal. Tradiční podceňování Rumunů proto nemá opodstatnění v historických faktech.
Čtvrtý úder měl za cíl vyřazení Finska, jež v pokračovací válce proti SSSR zmobilizovalo ze všech spojenců třetí říše největší procento mužského obyvatelstva. Celkem povolalo 475 000 osob. Sovětská vojska osvobodila Karelofinskou sovětskou socialistickou republiku a sever Leningradské oblasti. Ukončení vyborsko-petrozavodské operace znamenalo konec bitvy o Leningrad – nejdelšího a výší ztrát (2 927 024 osob vyřazených ze všech příčin) pro sovětské ozbrojené síly nejnákladnějšího střetnutí Velké vlastenecké války. Ve dnech 25. června až 9. července se v prostoru Tali-Ihantala odehrála největší bitva v dějinách Skandinávie, v níž 50 000 Finů a Němců dosáhlo za cenu 8561 padlých, raněných a nezvěstných dílčího obranného vítězství nad 150 000 (podle ruských zdrojů jen 48 000–60 000) rudoarmějci, kteří podle finských odhadů přišli o 25 905 až 25 906 osob, 300 tanků a 120 až 280 letadel. Finské bojiště se tak stalo jediným úsekem východní fronty, na němž Rudá armáda v roce 1944 nesplnila stanovené cíle a neprolomila navzdory přesile finskou obrannou linii. Za celý rok 1944 známá autorská dvojice Kalevi Keskinen–Kari Stenman ve své publikaci Finské letectvo 1939–1945 vyčíslila ztráty proti Finům bojujících Sovětů na 578 letounů sestřelených stíhači a 543 protiletadlovými jednotkami při vlastních operačních ztrátách ve výši 73 letadel. V den skončení nepřátelství se Sovětským svazem mělo finské letectvo navzdory utrpěným ztrátám 198 letounů schopných služby – nejvíce za celou pokračovací válku!
Pekka Kantakoski tvrdí v průvodci Tankové muzeum, věnovaném jedinečným sbírkám nacházejícím se v Parole a vydaném roku 1999, že Finové zničili v roce 1944 950 sovětských tanků a patnáct ukořistili. Tato čísla jsou ovšem asi přehnaná. Trvalé ztráty Finů během zákopové války od 1. ledna do 31. května 1944 činily podle šestého dílu Dějin pokračovací války pouze 1297 vojáků (802 padlí na bojišti a 397 zemřelých na zranění, tj. celkem 1199 mrtvých, dále 89 nezvěstných a devět zajatých). Zato v obranném období (1. června až 30. září l944) podle téhož zdroje prudce vzrostly na 19 732 vojáků (11 126 padlých na bojišti, 3688 zemřelých na zranění, tj. celkem 14 814 mrtvých, dále 4916 nezvěstných – mnoho nezvěstných se ocitlo v zajetí – a dva zajaté). O vysoké morálce vojáků země Suomi svědčí fakt, že v roce 1944 padlo do sovětského zajetí podle profesora Dmitrije Frolova jenom 2023 Finů, avšak 119 jich přeběhlo. Země tisíců jezer požádala Sovětský svaz o příměří, jenž je 4. září přijal. V platnost vstoupilo o den později a 19. září je finská delegace podepsala v Moskvě.
Pátý úder v Bělorusku a Litvě (operace „Bagration“) v létě vyústil v jednu z největších bitev druhé světové války. Odehrála se na 1100 km široké frontě. Sovětská vojska osvobodila za cenu 213 600 nenávratně ztracených vojáků Běloruskou SSR, postoupila o 550–600 km, 3. července osvobodila Minsk a 13. Vilnius, porazila skupinu armád „Střed“, zničila 17 jejích divizí a tři brigády. Padesát divizí ztratilo víc než polovinu početního stavu. Sami Němci označovali tento úder za horší porážku než Stalingrad a připouštěli ztrátu 25 až 28 divizí a nejméně 350 000 mužů.
Proti Němců i proti Ukrajincům
Šestý úder, zasazený vojsky 1. ukrajinského frontu, vedl 27. července k osvobození Lvova a během léta celé západní Ukrajiny, jihovýchodního Polska a k vytvoření předmostí na západním břehu Visly. Skupina armád „Severní Ukrajina“ utrpěla porážku. Sovětská vojska na západní Ukrajině však musela bojovat nejen proti Němcům, ale i proti Ukrajinské povstalecké armádě. Zatímco na východní Ukrajině je obyvatelstvo vítalo, na západní se k nim stavělo vesměs nepřátelsky. Současný konflikt v Donbasu tedy má své dlouhodobé historické kořeny.
Sedmý úder 2. a 3. ukrajinského frontu vyřadil z řad spojenců Německa Rumunsko, kde 23. srpna převrat svrhl maršála Iona Antoneska. Rumuni, kteří navzdory těžkým ztrátám k 15. červnu měli 1 174 147 vojáků, podepsali 12. září v Moskvě příměří se SSSR. Od 27. března do 25. října 1944 ztratily sovětské ozbrojené síly na rumunském území 286 342 vojáků, z čehož trvalé ztráty představovaly 68 993 osob, z toho 59 499 padlých, zemřelých na zranění a nemoci, a zdravotnické 217 349 (z toho 150 311 raněných, postižených kontuzí a omrzlých), 2083 děl a minometů, 2249 tanků a samohybných děl a 528 letounů. Sovětská vojska osvobodila Moldavskou SSR za cenu 18 700 nenávratně ztracených vojáků, což představovalo zdaleka nejmenší množství ze všech osvobozovaných svazových republik.
Podle knihy autorské dvojice Cornel Scafeş–Cristian Craciunoiu Třetí spojenec Osy, čtvrtý Spojenců, vydané roku 1995, ztratila rumunská armáda ve válce proti Sovětskému svazu od 1. ledna do 23. srpna 1944 celkem 228 560 vojáků (13 254 mrtvých, 40 782 raněných a 174 524 nezvěstných; je přitom obtížné určit, kolik z nezvěstných se ocitlo v zajetí a kolik padlo). Čtyřiadvacátého srpna Rumunsko vyhlásilo Německu válku, téhož dne vstoupila Rudá armáda do Kišiněva a o týden později do Bukurešti. Pátého září SSSR vyhlásil válku tradičně rusofilskému Bulharsku, ale fakticky ji nevedl, neboť již 9. září došlo v zemi k převzetí moci Vlasteneckou frontou a vyhlášení války Německu. Od 8. do 29. září 1944 ztratily sovětské ozbrojené síly v zemi pod Rodopy 12 750 vojáků. Z nich na trvalé ztráty připadlo 977 osob, z toho však jen 154 představovali padlí, zemřelí na zranění a nemoci. Zdravotnické ztráty dosáhly 11 773 osob, z nichž 514 utrpělo zranění, bylo postiženo kontuzí nebo omrzlo. Osmadvacátého října podepsalo Bulharsko v Moskvě příměří se SSSR i západními mocnostmi.
Osmý úder zamířila sovětská vojska na Pobaltí, dorazila k jižnímu pobřeží Rižského zálivu, odřízla Němce od Východního Pruska, 22. září obsadila Tallinn a 10. října Rigu. Dlužno poznamenat, že většina Estonců, Litevců a Lotyšů viděla v Rudé armádě nikoli osvoboditelku, ale okupanta.
Devátý úder se odehrál mezi Tisou a Dunajem. Vojska 4. ukrajinského frontu překročila Karpaty. Dvacátého října Rudá a Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie osvobodily Bělehrad. Od 22. září do 25. prosince 1944 ztratila sovětská vojska v Jugoslávii 29 584 vojáků. Z toho trvalé ztráty činily podle statistické studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 1993, 7995, z nichž 6307 padlo a zemřelo na zranění a nemoci. Zdravotnické ztráty dosáhly 21 589 osob, z toho 14 617 raněných, postižených kontuzí a omrzlých. Pro srovnání: podle oficiálních údajů jugoslávských historiků Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie ztratila v roce 1944 241 966 příslušníků (80 650 padlých, 147 650 raněných, 8066 zemřelých na zranění a 5600 nezvěstných). Sovětské tažení na Balkáně v létě a na podzim 1944 lze tudíž hodnotit jako velmi úspěšné a z hlediska utrpěných ztrát poměrně „ekonomické“.
V bezprostředním ohrožení se ocitlo horthyovské Maďarsko. Podle maďarského vojenského historika Tamáse Starka, odvolávajícího se na statistický výkaz ztrát maďarské armády, přišel Honvédség na východní frontě v roce 1944 o 113 732 vojáků (5018 důstojníků, 1866 důstojnických zástupců a 106 848 příslušníků mužstva). Z nich připadlo 18 638 na padlé a zemřelé (1174 důstojníků, 488 důstojnických zástupců a 16 976 příslušníků mužstva), 47 741 na raněné (2956 důstojníků, 960 důstojnických zástupců a 43 825 příslušníků mužstva), 3012 na zajaté (97 důstojníků, 45 důstojnických zástupců a 2870 příslušníků mužstva) a 44 341 na nezvěstné (791 důstojníků, 373 důstojnických zástupců a 43 177 příslušníků mužstva).
Desátý úder 14. armády Karelského frontu a Severního loďstva proběhl za polárním kruhem a osvobodil Murmanskou oblast, severní území Norska, včetně Kirkenesu, a 15. října Petsamo (Pečengu). Podle výše citované ruské statistické studie činily sovětské ztráty při osvobozování Norska od 18. října 1944 do 8. května 1945 úhrnem 18 162 vojáků. Z toho trvalé ztráty dosáhly 3436 osob, z nich 2887 padlých, zemřelých na zranění a nemoci, a zdravotnické 14 726 včetně 4750 raněných, postižených kontuzí a omrzlých.
Bilance
Prezídium Nejvyššího sovětu udělilo v roce 1944 3518 titulů hrdiny Sovětského svazu, z nich 976 posmrtně. Je však třeba připomenout, že v témže roce velkolepých úspěchů, kdy se sovětské ozbrojené síly zmocnily 1 204 945 válečných zajatců, přeběhlo k nepříteli 9207 sovětských vojáků. Sovětský a v dnešní době ruský mimořádně silný odpor k této kategorii lidí, u nás momentálně medializované náhle oslavovanými vlasovci s paralelně „kádrovaným“ maršálem Koněvem, má opět kořeny v minulosti a při hlubším zamyšlení není nepochopitelný. Málokterý suverénní stát totiž oslavuje dezertéry, snad s výjimkou legionářů v Československu. Ostatně již Vůdce pravil: „Voják zemřít může, dezertér zemřít musí.“
Podle oficiálních údajů autorského kolektivu pod vedením generálplukovníka G. F. Krivošejeva, obsažených ve výše citované statistické studii, ztratila ve vítězném roce 1944 Rudá armáda a válečné loďstvo úhrnem 6 878 641 vojáků. Z toho na trvalé ztráty připadlo 1 763 891 osob (1 212 062 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 329 846 zemřelých na zranění v nemocnicích, 54 420 zemřelých na nemoci a následkem mimořádných událostí a 167 563 nezvěstných a zajatých) a na zdravotnické 5 114 750 (3 976 181 raněných, postižených kontuzí a popálených, 1 135 342 nemocných a 3227 omrzlých). Ztráty výzbroje a bojové techniky činily 2 810 000 pěchotních zbraní, 23 700 tanků a samohybných děl, 51 800 děl a minometů, 24 800 bojových letounů (z toho 9700 ztracených v boji), devět ponorek, strážní loď, dělový člun a 19 minolovek.
Podle řídícího štábu vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW/WFSt) ztratily německé ozbrojené síly na východní frontě v roce 1944 celkem 2 064 762 vojáků mrtvých, raněných a nezvěstných, z nichž na pozemní vojska a zbraně SS připadlo 1 999 323 osob, na Luftwaffe 56 123 a na Kriegsmarine 9316.
Impozantní výsledky
Během zimního a jarního tažení roku 1944, probíhajícího od 1. ledna do 31. května, bylo na východní frontě úplně zničeno 30 nepřátelských divizí a jedna brigáda a dalších 142 divizí a pět brigád utrpělo porážku. Čtrnáct těchto divizí a tři brigády měly tak vysoké ztráty, že je museli rozpustit. Podle sovětských, zřejmě nadsazených údajů ztratil nepřítel přes milión vojáků, 20 000 děl a minometů, 4200 tanků, stejný počet samohybných děl a asi 5000 letounů. Rudá armáda a válečné loďstvo ztratily podle ruských zaokrouhlených údajů během tohoto 152denního tažení 3 021 200 vojáků, z nichž 801 500 činily trvalé a 2 219 700 zdravotnické ztráty. Rudá armáda osvobodila 329 000 kilometrů čtverečních sovětského území, na němž před válkou žilo 18 950 000 lidí.
V letním a podzimním tažení, trvajícím od 1. června do 31. prosince 1944, sovětská vojska úplně zničila nebo zajala 96 divizí a 24 brigád, 219 divizí a 22 brigády porazila, z nichž 33 divize a 17 brigád utrpělo tak těžké ztráty, že musely být rozpuštěny. Protivník ztratil podle přemrštěných sovětských údajů 1,6 miliónu vojáků, 6700 tanků, 28 000 děl a minometů a přes 12 000 letadel. Rudá armáda osvobodila 577 000 kilometrů čtverečních sovětského území, obývaného před vypuknutím Velké vlastenecké války dvaceti milióny lidí. Rudá armáda a válečné loďstvo ztratily v tomto 214denním tažení 3 857 400 osob, z nichž 962 400 připadlo na trvalé a 2 895 000 na zdravotnické ztráty.
Celkem během obou tažení bylo podle čtvrtého dílu Dějin Velké vlastenecké války úplně zničeno nebo zajato 126 divizí a 25 brigád, porážku utrpělo 361 divizí a 27 brigád, z čehož 47 divizí a 20 brigád mělo takové ztráty, že je museli rozpustit. Podle sovětských údajů nepřítel přišel o více než 2,6 miliónu vojáků, 48 000 děl a minometů, 10 900 tanků (německý Tankový archív přiznává na základě hlášení tankových vojsk ztrátu 14 537 obrněných bojových vozidel, z toho 4430 tanků a 3468 útočných děl), 4200 samohybných děl a 17 000 letounů. Jestliže sovětské údaje o protivníkových ztrátách výzbroje a bojové techniky, zvláště pak letadel, jsou jako obvykle silně nadsazené, ztráty na živé síle tentokrát překvapivě odpovídají realitě. Rekapitulujeme-li výše uvedená oficiální čísla, dospějeme k následujícímu výsledku: Německo přišlo o 2 064 762 vojáků, Finsko o 21 029 (bez raněných), Rumunsko o 228 560 a Maďarsko o 113 732, což dělá dohromady 2 428 083 protivníků vyřazených z boje.
Rudá armáda osvobodila 906 000 kilometrů čtverečních, kde před válkou žilo 39 miliónů lidí.
Generál pěchoty Kurt von Tippelskirch napsal ve sborníku Bilance druhé světové války, vydaném v Hamburku roku 1953: Po ztrátách utrpěných v létě a na podzim 1944 a poté, co se Spojencům podařilo uskutečnit invazi, neexistovaly už vůbec žádné naděje, že by německá armáda mohla vést úspěšně alespoň obranné operace... Celková situace na všech válčištích se přibližovala situaci, jaká byla začátkem června 1940 ve Francii: vojensky se už nedalo vůbec nic napravit.
