Maria porodila po tom, co se jako těhotná vypravila na víc než sto kilometrů dlouhou cestu z Nazareta do Betléma. S největší pravděpodobností ji vykonala pěšky. Brzy poté utíkala znovu, tentokrát do Egypta i s malým Ježíškem. Scéna z amerického filmu The Nativity Story (Příběh zrození) z roku 2006.

Maria porodila po tom, co se jako těhotná vypravila na víc než sto kilometrů dlouhou cestu z Nazareta do Betléma. S největší pravděpodobností ji vykonala pěšky. Brzy poté utíkala znovu, tentokrát do Egypta i s malým Ježíškem. Scéna z amerického filmu The Nativity Story (Příběh zrození) z roku 2006. Zdroj: Profimedia.cz

Botticelliho Madona má vše, co od ní čekáme – nevinné mládí, drahé šaty, krásné, ale cudně zakryté blond vlasy. Její pohled předjímá smutné události Ježíšovy smrti.
Poznali bychom Marii, kdybychom ji mohli znovu potkat? Pravděpodobně by připomínala dnešní obyvatelky Izraele nebo vůbec Středomoří.
Panně Marii pohlédla do tváře Bernardetta Soubirousová (na snímku) při zjevení v Lurdech v roce 1858. Popisovala ji jako malou mladou vznešenou paní. Ve skutečnosti mohla Maria z Nazareta vypadat právě jako Bernardetta.
Panna Maria nejen že počala z Ducha svatého, ale podle tradice byla už sama počata bez poskvrny dědičného hříchu. Její rodiče byli však obyčejní smrtelníci.
Teprve moderní věda se může ptát, kolik Mariiny DNA měl v sobě její syn
5 Fotogalerie

Neposkvrněná Panna Maria: Jaká byla Ježíšova matka? Poslušná a pasívní? Nebo sebevědomá a odvážná?

JAN FINGERLAND

Lze být zároveň pannou i matkou? Chudou venkovankou i královnou? Nebo světicí podezřelou z nevěry? Spojit tolik protikladů dokázala jen Maria, matka Ježíšova. S výjimkou jejího syna se asi žádná postava, ať historická, legendární, nebo literární, nedočkala tolika vyobrazení, modliteb nebo úcty jako právě ona. A přece, když se podíváme do Nového zákona, zjistíme, že se o ní text zmiňuje spíš okrajově a vlastně zdaleka ne vždy pozitivně. A i když poskládáme všechny zmínky o Marii ve všech evangeliích, dostaneme jakési leporelo o pouhých šesti nebo sedmi obrázcích.

Tím prvním by bylo Zvěstování, když se jí zjeví anděl a oznámí, že počne syna z Ducha svatého. Josef, její snoubenec, ji považuje za nevěrnici, ale nechce ji vystavit posměchu a rozhodne se ji zapudit v tichosti. Maria vzápětí odejde do Ejn Kerem u Jeruzaléma za sestřenicí Alžbětou. Podruhé ji zastihujeme o devět měsíců později, když ve vysokém stupni těhotenství opět putuje, tentokrát do Betléma, kde ve stáji porodí syna, a pak před vražděním neviňátek s novorozeným chlapcem prchá dále na jih do Egypta. Každá z těchto Mariiných cest představuje trasu více než sto kilometrů dlouhou.

Znovu se objeví až za dvanáct let, když s Josefem a dospívajícím Ježíšem vykonají pouť do jeruzalémského chrámu. Syn se tam rodičům ztratí a na jejich výčitky reaguje jakýmsi – snad pubertálním – odseknutím. Pak následuje přestávka dalších dvaceti let, do doby, kdy už Ježíš coby mladý potulný kazatel zavítá do rodného kraje. Ukáže se, že ho vlastní rodina považuje za blázna, přítomna je zřejmě i Maria. Ježíš se od pokrevních příbuzných distancuje a za „matku a bratry“, tedy pravou rodinu, označí své učedníky.

Stopy konfliktu obsahuje i scéna prvního Ježíšova zázraku při svatbě v Káni galilejské, proměnění vody ve víno. Výjev působí dojmem, že matka Ježíše svou neopatrností vystavila nepříjemné situaci, nebo ho dokonce považuje za eskamotéra, který na požádání dělá zábavné kousky.

Pak už se setkáváme s Marií, jak je přítomna synovu umučení a pokusí se ho pohřbít. Ve Skutcích apoštolských, nejstarším textu Nového zákona, ji v krátké zmínce zastihujeme, jak se modlí s ostatními prvokřesťany – až na to, že ona se modlí k „Synu božímu“, kterého sama porodila.

Pod vrstvami víry

„Historická“ Maria se mohla narodit někdy po roce 20 před naším letopočtem (tedy vlastně „před Kristem“). Vzhledem k tomu, že ještě nebyla vdaná, mohlo jí být v okamžiku narození syna jen patnáct let, snad i méně. O jejím vzhledu můžeme pouze spekulovat, pravděpodobné je, že se nepodobala modrookým blondýnám z pozdějších obrazů. Hnědovlasé Madony se v západním světě rozšířily teprve ve dvacátém století. Ve filmech ji nejčastěji hrály Italky. V Posledním pokušení Krista od Martina Scorseseho (1988) a v Gibsonově Umučení Krista (2004) byla tato role svěřena herečkám s židovskými kořeny, Verně Bloomové a Maie Morgensternové.

Na starých malbách bývá zobrazena jako vznešená dáma, často rovnou v královské modři. Historici se přou, jestli by po sňatku s řemeslníkem Josefem patřila spíš mezi chudinu, nebo řemeslnickou „střední třídu“. Ani v takovém případě ji nečekal lehký život. Od ženy se očekávalo, že bude hlavně rodit děti, pokud možno syny. To bylo životu nebezpečné poslání, obvyklý věk dožití židovských žen ve starověku se mohl pohybovat kolem 25 let, právě kvůli rizikovým porodům. Skutečnost, že se Maria dožila Ježíšových „Kristových let“, kdy jí mohlo být k padesáti, nebyla samozřejmá.

Druhým úkolem žen byla správa domu. Muž se staral o venkovní záležitosti, vydělávání, cesty, kontakt s úřady i náboženskou obcí. Ženě patřila domácnost, i když v ní mohla mít velkou autonomii. Svobody si ale příliš neužila, kromě rození, kojení a hlídání dětí měla na starost i časově náročný nákup, zpracovávání a uchovávání potravin. A také dnes zapomenutou část „ženských“ prací, tedy zpracování různých materiálů, zejména textilu. Ne náhodou je Maria v okamžiku Zvěstování zpodobňována při předení vlákna.

Maria byla venkovanka. Dnes je Nazaret středně velké izraelské arabské město. Před dvěma tisíciletími byl jen židovská horská vesnice, podle archeologických údajů v něm mohlo žít kolem čtyř set lidí. „Mimomanželské početí“ by v takové obci nezůstalo utajeno, Mariin náhlý odchod za Alžbětou je možné chápat i jako pokus rychle uniknout dozoru, posměchu nebo i pomstě okolí.

Miriam z Nazareta

Podle staré anekdoty se pozná, že Ježíš i Maria byli Židé, protože ona považovala syna za Boha a on se o ní domníval, že je panna. I když necháme opovážlivé žerty stranou, zůstane Mariino židovství jako výrazný fakt.

Jméno získala po starozákonní hrdince Miriam. Podle náhrobních kamenů z přelomu letopočtu nějakou podobu tohoto jména nosila asi pětina židovských žen, včetně manželky krále Heroda Mariamné a také dalších čtyř novozákonních ženských postav, třeba Máří Magdalény (Reflex 52/2015). Maria pravděpodobně mluvila aramejsky a doma jí říkali Mariam, české Mařenky i ostatní evropské Marie, Mary, Marielly, Marion a další získaly podobu svého jména přes jeho řeckou a latinskou verzi.

Jako zbožnou Židovku zpodobňují Marii i evangelisté, včetně zmínky o rituálním očišťování po porodu, obřízce syna nebo návštěvě jeruzalémského chrámu. Už scéna Zvěstování je líčena podobně, jako když se Sára dozví o početí syna Izáka nebo Hana o tom, že porodí Samuela, budoucího proroka. I početí Alžběty, Mariiny sestřenice, matky Jana Křtitele, je stylizováno podle starozákonního vzoru. Je tu ovšem důležitý rozdíl, všechny zmíněné ženy otěhotněly v manželství a po dlouhém, zdánlivě marném čekání. Maria počala mimo manželství, „předčasně“ a nezáměrně.

Dva evangelisté uvádějí Ježíšův rodokmen, jenž ho spojuje s králem Davidem, případně už s praotcem Abrahámem. Tyto genealogie kromě mužských předků nezvykle zmiňují i čtyři starozákonní hrdinky. Jde o ženy, které jednaly troufale v záležitostech tělesné lásky, i když ve vyšším zájmu – jde například o polepšenou nevěstku, cizoložnici nebo pachatelku incestu. Maria, panenská matka podezřelá z cizoložství, jako kdyby do této řady také patřila. Zmíněné ženy jsou ovšem předkyně „otčíma“ Josefa, odkaz výbojných žen na Ježíše přechází netělesně.

Pro evangelisty je důležité udržet Mariin židovský odkaz proto,

že Ježíše chápou jako dědice Hospodinových příslibů národu Izraele,

a proto jsou jeho početí a narození líčeny coby série naplnění různých proroctví. Evangelia byla vlastně kombinací propagace nové víry u pohanů, polemiky s ostatními Židy a apologetikou namířenou k těm váhajícím.

Ostatní židovské proudy odpovídaly vlastními polemickými texty. Například se jednalo o parodie, které převracely evangelijní verzi Ježíšova života. Ušetřena nezůstala ani Panna Maria. Podle těchto textů byl Ježíš počat, když se Marie lstí nebo násilím zmocnil jistý muž, nebo byla Maria svedena, případně vedla necudný život. Toto židovské „antievangelium“ nemělo za cíl v první řadě vrhnout špatné světlo na Marii (vystupovala spíše v roli oběti), ale na postavu Ježíše – ten by jako člověk s nedůstojným původem ztrácel nárok na mesiášství. Pro křesťany byly tyto texty bolestivé kvůli hanobení posvátných hrdinů, ale i proto, že zasahovaly citlivé body jejich vlastní věrouky. Otázky jako panenské početí totiž vyvolávaly spory i uvnitř křesťanského společenství a Židé vlastně formulovali potlačené křesťanské pochyby.

Křesťané zase v pozdějších apologetických legendách používali Židy jako temné pozadí svého příběhu. Jeremy Cohen mluví o „hermeneutickém Židovi“, postavě, jež v příběhu popírá křesťanské pravdy, ale nakonec je nucena je uznat, a tím je dvojnásob legitimizuje. Často se legendy objevovaly, když bylo potřeba prosadit nějakou novou nauku o Marii nebo mariánské místo, přičemž nasazení „hermeneutického Žida“ umlčelo polemické hlasy uvnitř křesťanské komunity.

Hlavními protivníky byli v příbězích židovští muži, Židovky příležitostně vystupují coby potenciální spojenkyně, jako kdyby mezi nimi a Marií bylo jakési sesterství. V oblasti Nazareta bylo dokonce zaznamenáno, že Marii uctívaly i židovské ženy a později se k ní obracely o pomoc i muslimky – Maria byla postava překračující hranice vyznání.

V Evropě vystupovala Maria jako vzorná křesťanka, tedy protiklad Židovky, jíž ve skutečnosti byla. Situace se změnila až ve 20. století, když křesťané i Židé začali znovu objevovat a doceňovat židovské kořeny křesťanství a chápat Mariino židovství jako klíč k pochopení její nekonformní osobnosti. Francouzský katolický spisovatel Léon Bloy také proslule označil antisemitismus za „políček do tváře Panny Marie“. Izraelský historik David Flusser o Marii zas napsal, že její postavu chápe jako nejpřirozenější pojítko mezi Židy a Ježíšem.

Náš člověk v nebi

 

 

Evangelia se o Marii ještě příliš nezajímala, křesťané o ni začali projevovat větší zájem až po desítkách let. Nejvlivnější bylo Jakubovo protoevangelium, text asi z roku 145 o tom, co se dělo před početím samotné Marie. Dozvídáme se z něj řadu detailů z jejího života, včetně jmen rodičů, Anny a Jáchyma.

Důvod zesíleného zájmu o Marii mohl spočívat v tom, že Ježíš některým věřícím připadal příliš vzdálený, zatímco jeho soucitná lidská matka se zdála i nadále blízká. Stala se například prominentní přímluvkyní v nebi u svého vlivného syna.

Krom toho pohanské národy, mezi něž se zaměřila další misie rané církve, nějakou božskou matku v novém učení očekávaly. Antické bohyně byly obvykle „panny“ nebo „matky“. Případně se stávalo, že pohanští bohové zplodili děti se smrtelnicemi. Marie neměla být další verzí pohanských představ, ale její postava přirozeně vplynula do připraveného prostředí. V řecko-římském světě také panovalo přesvědčení, že významná osoba musí mít oficiální biografii. Ta má obsahovat vše důležité, vznešené předky, královský původ nebo znamení při příchodu na svět i odchodu z něj. Tak se i Maria stala „královnou“, konala zázraky a získala nesmrtelnost, protože na nebe vstoupila nejen její duše, ale i tělo.

V katolické tradici na sebe postava Marie začala stahovat božské aspekty, takže se stala skoro protějškem svého syna, a mluvilo se o tom, že je „coredemptrix“, spoluspasitelka. Teologové museli proto stanovit, že jí sice v nebi patří vyšší místo než cherubům a náleží větší uctívání než svatým, ale menší než jejímu synu, totiž Synu Božímu. Když se pak od 16. století protestanti snažili očistit křesťanství od (podle jejich názoru) nevhodných nánosů, zavrhli také mariánský kult. V evangelickém prostředí od té doby panují kolem postoje k Ježíšově matce rozpaky, zmíněný David Flusser poznamenal, že má jako Žid k Marii mnohem uvolněnější vztah než jeho protestantští přátelé.

Madonna mia

Maria se podle jedné tradice po synově smrti přestěhovala do jónského („řeckého“) Efezu, který dnes leží v Turecku. Nepochybně se tak symbolicky přesunula z hebrejského do řeckého a římského duchovního světa, což mělo vliv i na vnímání její osoby a jejího příběhu, ostatně evangelia byla rovnou sepsána řecky.

Mediteránní kultura byla – a stále je – silně soustředěna na oddělení mužské a ženské sféry, přičemž hranice se bedlivě střeží. Muži se děsí toho, aby nebyli považováni za zženštilé, a jsou pobízeni k agresivitě vůči jiným mužům a k pohrdání nebo výbojnosti vůči ženám. Ty jsou naopak nabádány k poddajnosti a poslušnosti.

Středomořská kultura se značně soustředí na sexualitu, pohlavní orgány a také neustálou obavu o pověst vlastních žen a dcer. Za hlavní ženskou ctnost je proto považován stud, panenství získává povahu fetiše. Ženy jsou vedeny k tomu, aby co nejvíce setrvávaly doma a vyhýbaly se kontaktu s cizími muži. Tím spíš, že Mediteránci věří, že jen pevné bariéry, hrozby a neustálý dohled zabrání tomu, aby došlo k nepřístojnostem – což má povahu sebenaplňujícího se proroctví.

Podle antropologa Bruce Maliny nese znaky středomořského vnímání i Mariin příběh. Proto v něm hraje takovou roli její panenství a vůbec cudnost. Když byla Maria podle evangelia „znepokojena“ zjevením anděla, je to prý narážka na očekávanou reakci ženy na přítomnost cizího muže – i anděl by mohl ohrozit její pověst. Zatímco ve Starém zákoně „andělé“ mající podobu obyčejných mužů (nikoli okřídlené bytosti v bílé říze) běžně oslovují ženské osobnosti třeba u studny, tedy venku, italští malíři scénu Zvěstování bez přemýšlení umístili do domu, kde Maria poslušně přede nit. Občas dokonce mezi anděla a dívku postaví nějakou fyzickou zábranu, aby nebyla ani takhle porušena její reputace. Podle Maliny i Mariin rychlý souhlas s přijetím úkolu porodit Božího syna je typickým projevem poddajné středomořské ženy, která nedokáže muži odporovat.

Jsou tu i jiné stopy mediteránní kultury. V prostředí, v němž mezi pohlavími nepanuje důvěra a dívky se vdávají velmi brzy, ne vždy mentálně dospělé, vzniká silná vazba mezi matkou a syny. V zemích kolem Středozemního moře platí vztah synů a matek za nejsilnější lidské pojítko, hraje podobnou úlohu jako romantická láska v novodobé západní kultuře. Tak můžeme chápat i vztah Marie a Ježíše, v němž Josef jako kdyby nehrál žádnou roli.

Ave Eva

Když se v roce 1858 nevzdělané venkovské dívce u Lurd zjevila krásná paní, nepředstavila se jako Maria, ale jako „Neposkvrněné početí“. Bylo to čtyři roky poté, co církev schválila jako dogma, že sama Maria byla počata bez toho, že by na ni přešel dědičný hřích. Během dvou tisíc let tedy nauka dospěla od „panenského početí“ Mariina syna až k „Neposkvrněnému početí“ samotné Marie.

Z evangelií víme, že Ježíš měl ještě čtyři bratry a dvě sestry. Katolická tradice je považuje za Josefovy děti z prvního manželství, byli by to tedy jen jeho nepokrevní sourozenci, nikoli další Mariiny děti. Maria měla pannou zůstat při početí, ale i po porodu a pak až do konce pozemského života. (Protestanti tento názor revidovali.)

Proč bylo Mariino panenství tak důležité? Přispěla k tomu věta ze 7. kapitoly starozákonního proroka Izajáše, kde se předpovídá příchod Vykupitele, který se narodí mladé ženě. V původní hebrejštině je sice použito slovo „alma“, dívka, ale v řeckém překladu, používaném v židovském prostředí prvního století, stojí „panna“. Maria tedy musela být panna, aby bylo možné jejího syna považovat za očekávaného židovského Mesiáše.

Panenské početí také znamená, že Bůh měl věc plně „pod kontrolou“. Souvisí to se starověkým přesvědčením, že žena nemá na vytvoření plodu žádný podíl, je jen polem, do něhož je zaseto mužské semeno. Podle této představy mužské sémě obsahuje homunkuly, malé človíčky, kteří se v ženě rozvinou. Ženské vajíčko bylo objeveno až roku 1824.

Proces Ježíšova početí měl být co nejvíc vzdálen představám o sexuálním styku. Pokud se zobrazoval, pak jako sestoupení miniaturního Spasitele, který do Marie a jejích útrob vchází uchem. Španělský teolog Francisco Suárez zase zdůrazňoval, že Panna Maria nejen neztratila panenství, ale ani nezažila jakoukoli tělesnou slast, nehodilo by se k Duchu svatému, aby vzbudil nevhodnou vášeň.

Současně však bylo potřeba zachovat Mariinu tělesnost kvůli boji s heretiky, kteří tvrdili, že Ježíš nebyl plně člověkem a jeho oběť a vykupitelská úloha nespočívaly ve fyzickém utrpení a obětování života. Proto se ujal zvyk zobrazovat Pannu Marii jako těhotnou ženu. Oblíbené byly také Madonny Lactans, Marie kojící malého Ježíška odhaleným prsem.

Skutečnost, že byla panna, případně byla už sama počata bez hříchu, odkazovala na skutečnost, že napravila hřích první ženy. Eva přivodila na lidstvo smrtelnost svou neposlušností a byla potrestána „toužením po svém muži“ a „rozením v bolestech“. Maria byla Eviným dokonalým protikladem – byla poslušná, prosta vášně, a tím, že přivedla na svět Ježíše coby Vykupitele, anulovala Evin hřích i jeho důsledky. A jistě, i porod Ježíše proběhl bez jakýchkoli bolestí. Už když anděl oslovil Marii latinským pozdravem Ave (i když nazaretská Mariam asi mluvila jen aramejsky), vlastně tím vyslovil obráceně jméno hříšné Evy.

S tělem i bez těla

Když archanděl Gabriel oznámil mladičké Marii, že počala syna, dívka mu duchapřítomně namítla, že dosud nebyla s mužem. Dala tedy najevo nejen svou pochybnost, ale i to, že ví, jak děti vznikají. A vzhledem k tomu, že byla zasnoubena, můžeme předpokládat, že počítala s budoucím manželským soužitím s Josefem, ať už od něj očekávala cokoli. Tím, že katolická tradice trvala na jejím doživotním celibátu, vlastně jako kdyby Marii zpětně odňala právo na tuto součást lidského života.

Přitom kultura, z níž vzešla, měla k tělesnému obcování relativně kladný vztah. Starozákonní judaismus sice od žen očekával věrnost, ale sexualitu nepotlačoval, spíš reguloval. Účelem přece bylo plodit a množit se a tělesné vášně pocházely od Hospodina. Zhruba v Mariině době, během nové kodifikace židovského zákona, se dokonce manželský styk považoval za vzájemně vymahatelné právo obou partnerů.

Zálibou v askezi se vyznačovala spíš řeckojazyčná helénistická kultura. Roli hrálo také přesvědčení některých gnostických sekt, jež hmotný svět považovaly za špatný a propagovaly potlačování tělesnosti. Tyto duchovní proudy částečně ovlivnily i judaismus, ale mnohem větší vliv měly na rané křesťanství a jeho komplikovaný vztah k sexualitě.

Maria tedy vešla do dějin jako žena žijící v celibátu, tak to chtěli (mnozí) její ctitelé. Pro tento postoj různí novodobí autoři přinášejí psychologický výklad. Michael Carrol poukazuje na to, že už starověké mateřské bohyně sloužily jako ventil potlačené touhy synů po vlastních matkách, nebo naopak dcer po dítěti od vlastního otce. Sigmund Freud soudil, že víra v panenské početí Ježíše souvisí s „infantilní“ potřebou věřit, že matka patří jen vlastnímu dítěti. Jiné vysvětlení nabízí i „syndrom panny a děvky“. Pro muže s nevyřešeným vztahem k ženám je prý těžké připustit si, že „slušná“ žena může mít tělesné vášně, a proto si rozštěpí ženský svět na dvě extrémní formy ženství. (Některé ženy prý zas věří, že muži se dělí na „rytíře“ a chlípníky.) Tyto psychologické interpretace však těžko přijme věřící, pro nějž je Maria především ženou, která stojí u počátku jeho vykoupení, a nikoli psychologickým konstruktem.

Ženská vzpoura

Panna Maria byla po staletí pro mnoho žen uctívaným vzorem, přímluvkyní, projekčním plátnem vlastních pocitů, případně starší sestrou ve víře. Pro některé novodobé ženy je však Mariin vzor přítěží nebo zdrojem frustrace.

Když totiž vystupuje v úloze čisté panny, cudné manželky a matky, znamená to, že její lidská hodnota spočívá v poslušnosti manželovi a očekávání okolí. Marina Warnerová si stěžuje, že v takovém kontextu může žena uspět a získat pevné místo právě jen kolaborací s patriarchálními strukturami, zdůrazňováním poddajnosti a pasivity. I proto prý její kult přežívá ve společnostech, kde ženy zůstávají stranou veřejného života, zejména ve středomořském světě, v zemích jako Itálie, Španělsko a Portugalsko. Naopak genderově rovnostářštější severoevropské společnosti mají pro mariánský kult menší pochopení, a to nejen proto, že prošly reformací.

Zdůrazňování Mariina příkladu proto některé věřící pociťují jako překážku svého osobního růstu, kritického rozumu nebo „práva na oprávněný hněv“. Objevila se i antikoloniální kritika z řad černých a hnědých žen: jen bohaté bělošky si prý mohly dovolit být „ženské“ po Mariině vzoru, tedy tiché a jemné. Ty, jež se musely postarat o obživu, si takový luxus nemohly dovolit.

Mariinu postavu lze ovšem číst i jinak. Když například uposlechla andělovu výzvu, aby porušila konvence a stala se panenskou matkou, lze to chápat i jako projev odvahy a odhodlání. V tom by se podobala třeba starozákonní Rebece, která se byla na místě schopná rozhodnout, že se provdá za neznámého muže (Izáka) a odejde daleko od domova. Mariin odchod za Alžbětou v době těhotenství mohl být útěkem, ale také vyžadoval samostatnost a odolnost. Je to také Maria (a několik dalších žen), kdo s Ježíšem vytrvá až do smrti, zatímco mužští apoštolové nemužně utekli. Tyto ženy pak společně organizují Ježíšův pohřeb. Koneckonců i početí z Ducha svatého můžeme chápat „feministicky“ jako Mariino aktivní zapojení do dějin spásy, nebo rovnou jako vyloučení mužského elementu z celého procesu – muž coby ploditel nebyl zapotřebí.

A v neposlední řadě anděl Marii při Zvěstování označuje za „požehnanou“ mezi ženami. Toto označení se v bibli objevuje předtím už dvakrát, u starozákonních hrdinek Jael a Judity. Maria je tedy tímto signálním slovem čtenáři představena nikoli jako pasívní a poslušná dívenka, ale jako samostatné a aktivní děvče, které na sebe dobrovolně vezme těžký úkol. Když budeme příběh brát doslova, můžeme si představit, že před Marií byly osloveny jiné adeptky, třeba i z jiných národů nebo z lepších rodin, ale ty se zalekly a odmítly. Maria do toho šla, a proto o ní víme ještě po dvou tisíciletích.