Berlín na dohled. Během viselsko-oderské operace se Rudá armáda nebezpečně přiblížila k srdci třetí říše
Šestého ledna 1945 odeslal britský premiér Winston Churchill maršálu Josifu Vissarionoviči Stalinovi osobní a přísně tajné poselství, z něhož vyplývalo, že zpočátku úspěšná německá ofenzíva v Ardenách nadělala západním Spojencům nejednu vrásku.
V poselství stálo: „Na západě probíhají velmi těžké boje a v kterémkoli okamžiku se může stát, že vrchní velitelství bude povoláno učinit dalekosáhlá rozhodnutí. Sám z vlastní zkušenosti víte, jak znepokojivá je situace, když je třeba bránit velmi širokou frontu po dočasné ztrátě iniciativy. Pro generála Eisenhowera je velmi žádoucí a potřebné vědět v hrubých rysech, co plánujete, neboť se to samozřejmě projeví při všem jeho a našem závažném rozhodování. Dostal jsem zprávu, že náš emisar hlavní maršál letectva Tedder byl včera v Káhiře a pro špatné počasí nemůže dál. Jeho cesta se nikoli Vaší vinou velmi zdržela. Jestliže k Vám dosud nedorazil, budu Vám vděčen, budete-li mi moci sdělit, zda můžeme počítat s velkou ruskou ofenzívou na viselské frontě nebo jinde během ledna, a popřípadě dodat jakékoli další údaje. Tuto přísně tajnou informaci nebudu předávat nikomu kromě polního maršála Brooka a generála Eisenhowera, a to jen s podmínkou, že ji zachovají v nejpřísnější tajnosti. Považuji tuto věc za naléhavou.“
Stalin projevil vstřícnost
Následujícího dne předseda Státního výboru obrany a rady ministrů SSSR Stalin Churchillovi odpověděl: „Dostal jsem 7. ledna Vaše poselství ze 6. ledna 1945. Lituji, ale hlavní maršál letectva pan Tedder ještě do Moskvy nepřijel. Je velmi důležité využít naší převahy proti Němcům v dělostřelectvu a letectvu. V těchto druzích zbraní potřebuje letectvo jasné počasí a nesmějí být přízemní mlhy, které brání dělostřelectvu v cílené palbě. Připravujeme se na ofenzívu, ale počasí není teď naší ofenzívě příznivé. Vzhledem k situaci našich spojenců na západní frontě však hlavní stan vrchního velení rozhodl urychleně dokončit přípravy a bez ohledu na počasí zahájit rozsáhlé ofenzívní operace proti Němcům na celé střední frontě nejpozději ve druhé polovině ledna. Nepochybujte, že učiníme všechno, co je vůbec možné, abychom pomohli našim slavným spojeneckým vojskům.“
Devátého ledna dojatý „buldok“ Churchill Stalinovi s překypující vděčností napsal: „Velmi Vám děkuji za Vaše vzrušující poselství. Odeslal jsem je dále generálu Eisenhowerovi jen pro jeho osobní informaci. Ať je Váš šlechetný záměr provázen plným úspěchem!“
Sovětská ofenzíva na Visle Němce zaskočila
Autorský kolektiv pod vedením V. E. Morozova uvádí ve druhém díle publikace Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech, vydané v Moskvě roku 2010, že na začátku viselsko-oderské operace měla sovětská vojska 163 divizí proti 30 protivníkovým (poměr 5,4:1), 2 203 686 vojáků proti 400 000 (5,5:1), 32 143 děl a minometů proti 4103 (8,6:1), 6464 tanků a samohybných děl proti 1136 (6:1) a 4772 letounů proti 1050 (4,5:1), k nimž je třeba připočítat 90 944 vojáků, 1544 děl a minometů a 172 tanků a samohybných děl 1. armády Polského vojska (WP) pod velením sovětského Poláka generála Stanisława Popławského, bojující po boku Rudé armády. Počáteční, drtivou převahu však Rudá armáda postupně ztrácela, jelikož německé velení, vědomo si nebezpečí, vrhalo na oderský úsek východní fronty všechny dostupné síly, jak se záhy přesvědčíme.
Pět dní po zahájení ofenzívy poslal Churchill Stalinovi telegram, v němž mu „z celého srdce“ děkoval a blahopřál „k obrovskému útoku, který jste začal na východní frontě“. Viselsko-oderskou operaci Churchill v šestém svazku svého díla Druhá světová válka pokládal „za znamenitý čin, když Rusové a jejich vůdce urychlili tuto rozsáhlou ofenzívu, nesporně za cenu těžkých ztrát na životech. Eisenhower byl skutečně velmi potěšen.“ Jiní autoři, jako například australský dopisovatel Chester Wilmot ve své knize Boj o Evropu, mají však tendenci přínos viselsko-oderské operace pro zlepšení situace Spojenců na západní frontě bagatelizovat.
Načasování sovětské ofenzívy na střední Visle německé vrchní velení překvapilo. Němci sice mezi Vislou a Odrou vybudovali sedm obranných linií, v lednu však předpokládali, že Rudá armáda se pokusí zničit třicet německých divizí uvízlých v Kuronsku a pokusí se zasadit nejtěžší úder v Maďarsku, a proto na střední Visle nesoustředili ani zdaleka odpovídající síly. Již 13. ledna, den po zahájení viselsko-oderské operace, prohlásil zástupce náčelníka řídícího štábu Wehrmachtu a generál horských vojsk August Winter, že zahájení sovětského útoku znamená „... novou etapu v boji o Velké Německo, v níž teď jde o všechno“. Devatenáctého ledna zaslal náčelníku operačního štábu Wehrmachtu generálplukovníkovi Alfredu Jodlovi memorandum, ve kterém žádal „... stáhnout k velké rozhodující bitvě na východním válčišti maximum sil i za cenu vědomého podstoupení velkého rizika na západním válčišti“.
Největší strategické přeskupení Luftwaffe od 22. 6. 1941
Při zahájení viselsko-oderské operace německé velení uskutečnilo poslední velké strategické přeskupení za druhé světové války. Výše citovaný Winter k úkolům Luftwaffe podotkl: „Protivzdušnou obranu komunikací a hlavních článků zbrojního průmyslu musí podle mého názoru převzít pro nejbližší dobu výhradně protiletadlové dělostřelectvo. Všechny bojové svazky letectva je nutno zasazovat soustředěně, s cílem: a) napadat ruská průlomová uskupení a zastavit je; b) zabezpečovat soustřeďování 6. tankové armády; c) maximem sil podporovat protiúder 6. tankové armády... Podle toho je třeba rozdělovat veškeré pohonné hmoty, jež jsou k dispozici. Bojové akce letectva na ostatních válčištích nemají ve srovnání s tím žádný význam.“
Jak uvádí vojenský historik NDR Olaf Groehler, jenž měl přístup do západoněmeckých archívů, ve své knize Letecká válka 1939–1945, jestliže 6. ledna 1945 měla německá 6. letecká armáda, podporující skupiny armád „A“ a „Střed“, proti nimž směřoval hlavní úder sovětských vojsk, sedm bitevních a pět stíhacích leteckých skupin s 364 bojovými letouny, k 12. lednu vzrostla na osm stíhacích a deset bitevních leteckých skupin, což představovalo 800 letadel včetně 300 denních a nočních stíhacích a téměř 400 bitevních. Do 20. ledna německé velení posílilo 6. leteckou armádu ještě třemi stíhacími eskadrami ze západní fronty a 21. ledna začalo přesunovat na východní frontu další stíhací eskadry. Do 3. února, kdy viselsko-oderská operace skončila, obdržela 6. letecká armáda dalších pět stíhacích eskader a bitevní i průzkumné letecké jednotky. V důsledku těchto opatření se počet jejích letounů přes utrpěné ztráty zvýšil z 800 na 1838 (z toho 632 bitevních a 994 stíhacích), z nichž 1129 bylo plně bojeschopných. „Stalinští sokoli“ sestřelili podle sovětských údajů během viselsko-oderské operace 909 německých letounů.
Bleskový postup
Osmnáctého ledna dobyl maršál Koněv Piotrków a o den později Krakov, jenž jako jedno z velmi mála velkých polských měst zůstal téměř nedotčen, mimo jiné proto, že ta „svině“ Koněv, jak maršála nazývá starosta Řeporyj Pavel Novotný, upustil od dělostřeleckého ostřelování a leteckého bombardování starobylého sídla polských králů. S vděkem se za to ovšem nesetkal, neboť jeho sochu, vztyčenou v roce 1989, po dvou letech Poláci strhli.
Koncem ledna Sověti uvedli, že od začátku viselsko-oderské operace nepřítel ztratil 552 letadel, 2995 tanků, 10 000 děl a minometů, 26 000 kulometů, 34 000 motorových vozidel, 295 000 mrtvých, ale „jen“ 86 000 zajatců, což je zřejmě silně nadsazené. Během operace probíhající na pětisetkilometrové frontě a trvající 23 dní sovětská vojska postoupila o 500 kilometrů, přičemž denní tempo střeleckých jednotek činilo v průměru 20 až 22 a tankových a mechanizovaných 30 až 35 kilometrů, osvobodila značnou část zmučeného Polska, vstoupila na německé území a zmocnila se řady předmostí na řece Odře, odkud bezprostředně ohrožovala Berlín. Zničila 35 německých divizí a 25 utrpělo těžké ztráty.
Cena za vítězství, jak správně předpokládal Churchill ve svém životním díle, nebyla nízká. Podle historicko-statistické studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 1993, ztratila sovětská vojska 193 125 vojáků (77 342 1. běloruský front maršála Žukova a 115 783 1. ukrajinský front maršála Koněva), z čehož 43 251 činily trvalé (17 032 1. běloruský a 26 219 1. ukrajinský front) a 149 874 zdravotnické ztráty (60 310 1. běloruský a 89 564 1. ukrajinský front), dále 25 300 pěchotních zbraní, 374 děl a minometů, 1267 tanků a samohybných děl a 343 bojových letounů. Polská 1. armáda přišla o 1066 vojáků, z nichž 225 připadlo na trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 841 na zdravotnické (ranění, nemocní, postižení kontuzí, popálení a omrzlí) ztráty.
