Skutečné případy rady Vacátka: Český Masakr u Paříže
Na tuhle cestu se dlouho připravovali, a hlavně těšili. Francie! Paříž! V červnu 1927 se trojice mladých mužů z Prahy ubytovala v pařížském Hôtelu de Nantes na dnes již neexistující Rue de Vaures a vydala se poznávat krásy města nad Seinou. V Paříži byli týden, když na Montmartru zaslechli rodný jazyk. Jakýsi muž se tu bavil s českým malířem. Oslovili ho, netušili, že v té chvíli rozhodli o svém osudu.
Kdo vlastně byli oni mladí muži, kteří vyrazili do Paříže na dosud největší cestu svého života? Ani ne dvacetiletý František Müller, absolvent reálky (gymnázia zaměřeného na živé jazyky a praktické dovednosti), nastoupil po škole jako elektrotechnický elév k Pražskému radiožurnálu. Jeho otec, poštovní úředník z Vinohrad, mu dal na cestu 1200 franků a dalších 800 korun, rodinné úspory za mnoho let.
Stejně starý Ladislav Klika vyrůstal bez rodičů u svého strýce a podobně jako jeho kamarád pracoval jako elektrotechnický elév. Konečně teprve devatenáctiletý absolvent vinohradské reálky Na Smetance Otto Macharovský dokončil nedávno kurs státního účetnictví na právnické fakultě. Do Paříže ho poslala matka, aby si tu našel místo a zlepšil se ve francouzštině.
Krajanem, kterého na Montmartru potkali, byl tehdy jedenatřicetiletý strojní montér Rudolf Skalský. Rodák z Přední Lhoty u Poděbrad. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v Prostějově, poté pracoval v Uhrách, na Slovensku a ve Vídni. Ve Francii žil od roku 1923, momentálně byl však bez práce. Jenže to trojici Čechů neprozradil. Naopak nabídl jim, že je provede městem, a kdo by takovou nabídku od zběhlého Pařížana odmítl. Zbytek odpoledne strávili prohlídkou památek, na další den si naplánovali výlet za Paříž.
Sešli se brzy ráno. A protože k Paříži té doby, či alespoň středoevropské představě o ní, patřil absint (v Praze o tom ostatně psal i Jaroslav Seifert), dali si v nádražní restauraci hned několik skleniček pelyňkového likéru. Kolem poledne vystoupili v Louvres, tehdy jen malé obci, ležící dnes v těsném sousedství pařížského letiště Charlese de Gaulla. Zašli do hostince pana Lambina, tady poobědvali a vypili láhev vína. Nemalou útratu 27 franků a 50 centimů zaplatil Skalský.
Číšník v Lambinově restauraci později vypoví, že Skalský mu byl od počátku nápadný tím, jak se snažil při objednávání i placení skrývat. „Měl hlavu stále sklopenou, patrně, aby mu nebylo vidět do obličeje.“ Důvodem byla podle všeho temná skvrna pod levým okem, vrozené znaménko, které činilo Rudolfa Skalského snadno zapamatovatelným. Navíc byl neobvykle malé a drobné postavy, i to číšníka zaujalo. Z restaurace odešla čtveřice Čechů kolem třetí.
Muži se vydali směrem k sousední vsi Fontenay. Naposledy je spatřila majitelka kavárny Cuminová, když vyhlížela z prahu svého domu. Ta také potvrdila, že kolem půl sedmé se k ní do podniku vrátil nyní již osamocený Rudolf Skalský. „Přišel, vypil dvě sklenice, zaplatil a ptal se na první vlak jedoucí k Paříži,“ vypověděla.
Ale zpět na cestu. Není divu, že po bohatém obědě a vypitém alkoholu byli čeští turisté unaveni. Na odlehlém místě se zastavili a ulehli do trávy, aby si odpočinuli. Za chvíli všichni spali. S výjimkou jediného – a tím byl Rudolf Skalský.
Poprava v letním poli
Ještě tentýž den večer, tedy 21. června 1927, byla v poli mezi Louvres a Fontenay v departementu Seine-et-Oise nalezena dvě mrtvá těla. První patřilo Ottovi Macharovskému, druhé o rok staršímu Ladislavu Klikovi. Oběma mužům byly odcizeny osobní dokumenty a peníze. Policie zahájila konkrétní pátrání až po několika dnech, kdy se jí podařilo oběti identifikovat. Jako nejpravděpodobnější pachatel obou vražd se jí jevil poslední z trojice Čechů ubytovaných v hotelu de Nantes – František Müller. Sûreté pracovala s hypotézou, že mladík uprchl do Španělska.
Ta vzala definitivně za své, když bylo o půldruhého měsíce později, přesně 9. srpna 1927, objeveno během žní v ovesném poli – pouhých sto kroků od místa nálezu Kliky s Macharovským – třetí tělo (a nechme nyní stranou, jak je možné, že policie neprozkoumala důkladně celé okolí už při prvním nálezu). Bylo již v rozkladu. Patřilo Müllerovi.
Trojice Čechoslováků byla nyní kompletní. A bylo také zřejmé, kdo je pravděpodobným vrahem. Všichni tři byli zastřeleni. A to velmi podobným způsobem – z bezprostřední blízkosti do hlavy. Posudek soudních lékařů popsal jejich zranění následovně: „Macharovský měl jedinou střelnou ránu nad levým boltcem. Müller byl střelen do levého spánku. Tato rána byla vedena zezadu. Klika měl na hlavě tři střelné rány. První vnikla do dutiny lební, druhá na levém temeni a třetí byla vypálena do pravého spánku zezadu. Všechny tyto rány byly smrtelné.“ Závěr francouzských a později i českých patologů zněl shodně: „To, že většina střel byla vedena ze strany a zezadu, svědčí o tom, že šlo o útok promyšlený, rychlý a potměšilý, při němž ubozí napadení nemohli se ani bránit.“
Jinými slovy, jednalo se v podstatě o popravu, již s největší pravděpodobností spáchal muž s tmavým znaménkem pod okem, který je na výletě provázel. Jenže kde ho hledat? V následujících měsících bude zatčeno hned několik Čechoslováků žijících ve Francii. Všichni však prokážou své alibi.
Útěk do Prahy
Již bylo řečeno, že Skalský se objevil vpodvečer osudného dne v kavárně paní Cuminové v Louvres. Pak odjel do Paříže. Nazítří přišel do hotelu de Nantes, kde trojice Čechů bydlela. Recepčnímu předal navštívenku Františka Müllera, na jejíž zadní stranu připsal francouzsky žádost, aby byl doručiteli navštívenky vydán klíč od pokoje.
Vrátný nic nenamítal a Skalskému klíč dal. Ten poté zabalil do kufrů a odnesl z pokoje vše, co zde trojice mužů měla – penězi počínaje, fotoaparátem, šatstvem i drobnými předměty konče. Druhý den poslal do hotelu další vzkaz napsaný na Müllerově navštívence. Tentokrát v něm tvrdil, že se zmíněná trojice odstěhovala a správa hotelu s ní nemusí nadále počítat. Sám odjel odpoledne 23. června v šatech jedné ze svých obětí mezinárodním rychlíkem z Paříže do Prahy. O dva dny později prodal jistému drogistovi v Praze 2 ukradený fotoaparát. Utržil 500 korun.
Úkol pro grafologa
Pátrání francouzské policie dlouho nikam nevedlo. Teprve když se do něj zapojilo IV. oddělení pražského policejního ředitelství a v něm tehdejší zástupce jeho vedoucího, vrchní policejní rada Josef Vaňásek a s ním komisař Josef Zajíček, zrodil se docela jednoduchý a ve své podstatě geniální plán – porovnat písmo všech žádostí i dalších písemností podaných v inkriminovaném období na konzulárním oddělení československého velvyslanectví v Paříži s písmem na vizitkách, jež neznámý muž přinesl do hotelu. Začátkem roku 1929 se tak objevila první zřetelná stopa.
Pracovníci velvyslanectví objevili žádost o prozatímní pas pro návrat do Československa podanou 10. června 1927, tedy jedenáct dní před vraždou u obce Louvres, jejíž formulář byl vyplněn i podepsán nápadně podobným písmem jako oba vzkazy na vizitkách. Žadatelem nebyl nikdo jiný než Rudolf Skalský.
Formulář i vizitky zamířily do Prahy na čtvrté oddělení v Bartolomějské ulici. Tady je převzal zkušený grafolog a soudní znalec Dr. Bartík a nade vši pochybnost potvrdil, že v případě žádosti o pas jde o totožné písmo, jaké bylo užito na ukradených navštívenkách.
Další už bylo na pražské policii. Ta pod vedením komisaře Dr. Zajíčka zadržela Skalského večer 12. dubna 1929 v jeho holešovickém bytě. Bydlel tu jen několik dnů, když si našel práci ve smíchovské Porgesově továrně. „Je to malý, přihublý človíček, bezvousý, ubledlé, jako by zvětralé tváře, vlasů temných, nazad sčesaných, tu a tam již u kořenů prošedivělých,“ popisovala vraha Národní politika. Také Národní listy se vracely k subtilnímu zjevu domnělého pachatele, tak kontrastujícímu s vitálním mládím jeho obětí. „Činí dojem polovyvinutého chlapce. Je maličký, neobyčejně slabé konstrukce a ze zapadlých očí ve vychrtlém obličeji dá se čísti, že byl štván zlým svědomím.“
Jaké však bylo překvapení policistů, když zjistili, co všechno tenhle „muž krtčí postavy, maličký, slabý, pichlavých očí, postavička věčného neklidu“, mezi pařížskou vraždou (v červnu 1927) a datem svého dopadení (v dubnu 1929) stihl. Jen několik týdnů po svém návratu do Československa byl zatčen v laciném hotelu v centru Prahy a obviněn z podvodu. Pod záminkou, že jim opatří cestovní dokumenty pro vystěhování do Ameriky, vylákal totiž na několika slovenských dělnících zálohu. Sedm měsíců si odseděl v Uherském Hradišti. Během dvou let se několikrát stěhoval. Bydlel v Kyjově i Mladé Boleslavi. V květnu 1928 se Skalský oženil. Jeho manželkou se stala německá vdova se dvěma dětmi, pěti- a šestiletým. Další dítě se novému páru záhy narodilo.
Skalský po svém dopadení nezapíral, že muže zabil. V jeho domácnosti se dokonce našly některé věci obětí – oblek, kabát, vázanka, aktovka, dokonce i kartáč na šaty –, vestu jednoho ze zavražděných měl dokonce v okamžiku zatčení na sobě. Odmítl však, že by šlo o předem promyšlenou loupežnou vraždu. Naopak, vše podle něj bylo jen dílem nešťastné náhody. Trojici Čechů nabídl ke koupi pistoli, kterou před časem i s náboji pořídil lacino u pařížského vetešníka (ve skutečnosti byla odcizena na policejní stanici). Rozhodli se ji vyzkoušet. Proto hledali samotu.
Během zastávky na cestě do Fontenay muži usnuli a Skalský při manipulaci s nezajištěnou zbraní střelil – nerad a omylem — spícího Macharovského do hlavy. Müller a Klika se rychle probrali a zaútočili na Skalského, ten se bránil útoku další střelbou. Na vysvětlování nebyl čas.
Kdo je tajemný Gaston?
Pražský soud zasedl 19. února 1930 a Rudolf Skalský hned zkraje upravil svou výpověď. Na místě činu byl podle něj také jistý Gaston.
„Kdo je Gaston?“ zajímalo překvapeného předsedu soudu.
„Z ministerstva.“
„Z kterého ministerstva?“
„Z rakouského.“
„Co na vás chtěl?“
„Oni chtějí plány,“ vypovídal poněkud nesouvisle a tajemně Skalský.
„A jak víte, že se jmenuje Gaston?“
„Znám ho dobře.“
„Odkud?“
„Z Vídně.“
Poté Skalský vypravuje, že ho Gaston pronásleduje už deset, možná jedenáct let. Vlastně dokonce už čtrnáct let a popisuje, jak byl na frontě první světové války zasypán po výbuchu granátu a od té doby trpí „hučením hlavy a třesením“. Tehdy u obce Louvres se Gaston s jakýmsi oficírem přidali ke Klikovi s Müllerem, křičeli a běželi za ním, proto střílel.
Po tak nečekaném obratu ve výpovědi soudu nezbylo, než aby se zabýval duševním zdravím obžalovaného. Obhajoba navíc doložila, že byl v říjnu 1920 propuštěn z československé armády právě pro podezření na duševní chorobu. Svědci uvedli, že s oblibou četl okultní a detektivní literaturu. Také pil, lhal a kradl.
Výslech obžalovaného vedl poté jeho obhájce Dr. Radimský:
„Je vaše sestra zdráva?“
„Není. Má tanec svatého Víta.“
„A vaše matka?“
„Je slabá na hlavu.“
U soudu vystoupil i otec Skalského a potvrzoval, že za vším musela být synova duševní porucha.
„Myslíte tedy, že váš syn má nějakou chorobu?“ zeptal se ho předseda soudu.
„Ano.“
„Jakou?“
„Dědičnou. Můj otec byl zuřivý a já jsem také zuřivý,“ vypověděl nešťastný otec Bedřich Skalský.
Jenže lékaři s takovou teorií nesouhlasili. „Rudolf Skalský chorobné projevy předstírá a předstírá i ztrátu paměti,“ uvedli. „Je duševně zdráv. A duševně zdráv byl i v době svého trestného činu, jsa úplně za něj zodpověden.“
Příznačné také bylo, že Skalský se o „Gastonovi z ministerstva“ nikdy nezmínil ani své manželce, ani komukoli jinému ve svém okolí. „Muž býval velmi nervózní. Když někdo zaklepal, otřásl se, jako by měl strach,“ vypověděla Skalského žena. Gastona si jednoduše vymyslel až pro dvanáctičlennou soudní porotu a žalobce dál trval na tom, že Skalský své společníky záměrně vylákal na opuštěné místo, aby je zabil a okradl. Vše přitom dopředu pečlivě naplánoval.
Verzi obžaloby odpovídal také směr a vzdálenost výstřelů, jak je popsali soudní lékaři. Ti znovu zopakovali, že se ve dvou případech (Macharovský, Klika) jednalo fakticky o popravu, v případě Müllera o střelbu do temene prchajícího člověka.
Předseda soudu doktor Hladík poté položil porotě celkem 46 otázek a její rozhodnutí bylo jednoznačné. Rudolf Skalský je vinen trojnásobnou loupežnou vraždou. Senát ho odsoudil k trestu smrti provazem, následně zmírněným (dle prvorepublikových zvyklostí) prezidentem republiky na doživotí.
