Americká armáda testovala během 2. světové války yperit na vlastních vojácích
Důsledky nasazení chemických zbraní v první světové válce byly příšerné. V té druhé se proto téměř nepoužívaly. Strach všech zúčastněných z odplaty ještě účinnějšími chemikáliemi byl příliš velký. To ale neznamená, že by se na takovou situaci jednotlivé státy nepřipravovaly. Spojenci se zejména v době, kdy začal Hitler prohrávat, obávali, že Německo po chemických zbraních sáhne. A tak Američané začali testovat yperit na vlastních vojácích.
Tento bojový plyn použili poprvé Němci u belgického města Yprès, podle něhož získal jméno. Plyn, označovaný kvůli zápachu též jako hořčičný, proniká při vypuštění oděvem a usazuje se na vlhkých částech těla. Tam následně leptá kůži a sliznice. Do organismu proniká i skrze oční spojivky, zažívací ústrojí a dýchací cesty. Při vdechnutí spálí plíce a oběť následně umírá ve velkých bolestech na to, že do krve není přiváděn dostatek kyslíku.
Dobrovolníci pro pokusy s yperitem by se logicky hledali velmi těžko, a tak se americká armáda jednoduše na nic neptala. Nedobrovolné testování podstoupilo zhruba 60 tisíc vojáků. Přesný počet bohužel není znám. O pokusech se totiž nevedly podrobné záznamy.
„Bylo to, jako kdyby vás někdo zapálil,“ uvedl v roce 2015 93letý Rollins Edwards. „Chlapi začali křičet a snažili se dostat ven. Někteří ztratili vědomí. Konečně nás pustili ven a chlapi byli… Byli ve fakt špatném stavu.“
Armáda tehdy hledala ideálního vojáka odolného vůči chemickým útokům. A měli za to, že klíč k jeho nalezení leží v rasovém původu. Nejčastěji proto testovali Afroameričany a Portoričany. Tak se do komory s yperitem dostal i Edwards.
„Řekli nám, že potřebují vědět, jaké účinky mají tyhle plyny na černou kůži.“
Pokusy, jichž se účastnil Rollins Edwards, probíhaly v Panamě. To aby si armáda mohla být jistá, že yperit bude fungovat i v Pacifiku. Tedy ve vlhkém klimatu. Fungoval skvěle. Jelikož armáda chtěla vědět, jak bude yperit působit i na japonské vojáky, nedobrovolné testování podstoupili také Američané japonského původu. Běloši sloužili spíše jako kontrolní skupina.
Vojákům byla poskytnuta ihned po pokusech řádná lékařská péče. Zároveň jim ale zdůraznili, že pokud o yperitu komukoliv řeknou, poputují do vojenského vězení. O pokusech se tak nevědělo dlouhých 50 let. Když v roce 1993 konečně pronikly informace na veřejnost, mohla o svých zkušenostech vyprávět již jen poslední hrstka přeživších. Americká vláda se rozhodla všechny postižené veterány odškodnit, ale jak naznačuje předchozí věta, nebylo už moc koho.
Většina mužů si do dalšího života odnesla následky v podobě kožních problémů, respiračních potíží nebo rakoviny. Ti, kteří se dožili možnosti odškodnění, byli navíc pro nedostatek záznamů často odmítnuti.
