205 let od stodenního císařství: Takhle vypadal poslední záchvěv Napoleonovy slávy
O tom, že hrdý francouzský císař Napoleon Bonaparte na středomořském ostrově Elba dobrovolně dožít nehodlá, nebylo nejmenších pochyb. Že ve vyhnanství stráví pouhých devět měsíců a tři týdny, však překvapilo i jeho nejvěrnější. 26. února roku 1815 využil nestřeženého okamžiku, sbalil svých pět švestek a víc než tisícovku vojáků, nasedl na několik lodí a vyplul s družinou znovu vstříc své milované Francii.
Štěstí mu přálo. Jeho flotila proklouzla kolem několika válečných lodí a po třídenní plavbě zakotvila na jihu Francie v zálivu Juan. Odtud následovala Napoleonova těžká i triumfální cesta do Paříže. Když mu v horské soutěsce zastoupili cestu vojáci, batalion 5. řadového pluku, zeptal se jich, jestli jej poznávají a je-li mezi nimi někdo, kdo ho chce zastřelit, ať tak učiní. Místo výstřelů se ale údolím nesl známý pokřik „Vive l’Empereur!“, tedy „Ať žije císař!“
A tak se Napoleon znovu vrátil na svůj pomyslný císařský trůn. Když se k němu poté přidal i 7. řadový pluk plukovníka La Bédoyèra, který jej měl původně zastavit a město Grenoble mu k nohám doslova složilo své brány, vrátilo se i Napoleonovo panovnické sebevědomí.
Táta je doma
To už se Francií šířila proklamace, napsaná už 1. března na brize Inconstant vyzývající celý národ, aby se přidal ke svému generálovi. A národ se přidával a radoval.
Jenže evropské velmoci, které se Napoleona o rok dříve konečně zbavily, z návratu imperátora radost rozhodně neměly. 13. března prohlásily Napoleona za nepřítele i narušitele světového míru a všechny jeho nabídky zamítly. Francie toužící po míru začala tušit, že ve vzduchu opět cinkají zbraně a páchne střelný prach.
Konec u Waterloo
A ten se opravdu rozvířil, 18. června 1815 u Waterloo, vesničky nedaleko Bruselu. Přestože vévoda z Wellingtonu neměl nad Napoleonem žádnou viditelnou přesilu, ke „Korsickému lidožroutovi“ se štěstí přesto obrátilo zády. Waterloo vešlo do dějin jako čtvrtá nejkrvavější v napoleonských válkách. Francouzi ztratili na 25 tisíc vojáků a pojenci přišli o téměř 23 tisíc mužů.
Krátce po své porážce, 22. června Napoleon podruhé a naposledy abdikoval. Byl odvezen na „bezpečný“ ostrov svaté Heleny, kde o necelých šest let později zemřel a rod Bourbonů si konečně úlevně vydechl. Napoleon je o trůn už nepřipraví a v celé Evropě bude alespoň na chvíli klid.
