Jak chutná léto? Naše chuťové preference se utvářejí v raném dětství a často o prázdninách
Proč máme takovou slabost třeba pro borůvky, angrešt, meruňkový koláč nebo jahodové knedlíky? Protože jsme je jedli, když nám bylo obzvlášť dobře. Tahle rovnice je nesmírně jednoduchá.
Vybavuju si ten moment do nejmenších detailů. Je mi asi pět let, sedím na lavičce před chatou a očima hypnotizuju kovový mlýnek
na ovoce přišroubovaný na stole. Babička na něm stáčí černý rybíz. Z jedné strany mlýnku vytéká rudočerná šťáva, z druhé se sune had slisovaných slupek a semínek. A nad tím vším se vznáší intenzívní vůně. Miluju černý rybíz a zcela jistě za to můžou vzpomínky z dětství spojené s konejšivým klidem a pocitem bezpečí.
Proč nám něco chutná
Mozek a centrum vzpomínek jsou do značné míry rozhodující v tom, co nám chutná a co ne – na to existují vědecké studie. Na seznamu vzpomínek jsou pak na prvních příčkách logicky ty příjemné, jídlo se nám obvykle spojuje s chvílemi, kdy nám bylo dobře. Podobné momenty jsou samozřejmě velmi individuální, ale styčné plochy existují. Jednou z nich je letní období. Byly prázdniny, náš život vybočil z pravidelného školního rytmu, cítili jsme se volně a bezstarostně. A mezi tím vším se našel prostor pro uložení chuťových vzpomínek: čerstvě natrhaný černý rybíz na zahradě, hrsti plné malin kradených přes sousedovic plot, pusa modrá od borůvek, chlupaté angrešty, první letní jablka, hromady meruněk připravených na zavařování…
Tyhle vzpomínky se mi vybavovaly, když jsem před pár dny na Šumavě kolem cesty sbírala lesní jahody. Byla jich spousta, byly velké, rudé a neskutečně dobré – zážitek jednoho odpoledne. Chuťové vzpomínky z dětství jsou umocněné faktem, že obvykle trvají velmi krátce. Období, kdy dozrává letní ovoce, se počítá maximálně na pár týdnů, ale většinou si pamatujeme jedno dopoledne, kdy jsme se do bezvědomí přejedli třešní. Už nikdy později pak třešně nechutnají tak sladce a šťavnatě a my se po té chuti nikdy nepřestaneme pídit.
V době, kdy si takřka kdykoli můžeme dopřát cokoli, začíná být podobné vytváření chuťových vzpomínek mnohem obtížnější. Jahody, které někdy v únoru doputovaly do supermarketu z druhého konce světa a cestou tak nějak „zázrakem“ dozrály, nám nikdy nezprostředkují stejný zážitek jako ty, co jsme jako děti trhali na záhoně v babiččině zahradě. Dokonce by se dalo říci, že oba zážitky jsou na opačné straně spektra. Přitom to jsou pořád jahody. Mozek možná ošálíme, ale chuť už ne.
Vzpomínka na jídlo je hlavním motorem volby. Ta přichází v důsledku zintenzívněné komunikace mezi hipokampem, zónou mozku, která je klíčová pro zobrazování vzpomínek, a částí prefrontální mozkové kůry, kde sídlí rozhodovací procesy. To, co se odehrává v mozku, když dostaneme na něco chuť, vědci popsali vcelku přesně. Tahle cesta by se dala využít například k tomu, abychom u dětí zakódovali pozitivní vzpomínky na hodnotná, zdravá jídla. Ale jak vytvořit pozitivní vzpomínku? Nenásilně, přirozeně a automaticky? Těžko… Hranice mezi hezkou vzpomínkou a traumatickým zážitkem může být docela tenká. Na jedné straně se pak ocitnou tzv. comfort food, tedy jídla, jež nám způsobují radost, pocit bezpečí a chuťové extáze, na druhé ta, která nemůžeme vystát a chuť na ně nedostaneme nikdy. Takže opatrně.
Recept: Borůvkový žahour
Tahle omáčka se obvykle dělá, když je spousta borůvek. Čerstvých už jsme se přejedli, už jsme upekli borůvkový koláč, uvařili knedlíky… Přichází chvíle žahouru.
Do rendlíku dejte asi tak hrnek borůvek, přidejte dvě lžíce cukru, špetku skořice, lžíci másla, tak tři lžíce vody a nechte směs přejít varem. Je na vás, jestli chcete mít borůvky zcela rozvařené, nebo máte raději, když je ještě do čeho kousnout. Až docílíte požadované konzistence, přilijte asi 150 ml smetany, v níž jste rozmíchali asi dvě lžičky solamylu. Krátce povařte a ještě teplé lijte na lívance.
