Česká národní banka: Pomýlená argumentace Vladimíra Pikory
Dne 27. února vyšel na webu Reflexu článek Vladimíra Pikory s názvem Chystá se skryté nebezpečí. Budou se peníze tisknout i u nás? Autor v něm uvádí argumenty proti novele zákona o ČNB, která se aktuálně projednává v Poslanecké sněmovně. Jeho argumentace je však povětšinou lichá.
Za prvé není pravda, že ČNB předstírá, že novela je zejména o regulaci hypoték. Naopak ČNB od samotného počátku na všech relevantních místech zdůrazňuje, že primární motivací této zákonné úpravy je rozšíření jejího měnověpolitického instrumentária. Že se veřejná diskuse nad novelou zákona v průběhu času stáčela více a více k makroobezřetnostním nástrojům, bylo spíše souhrou okolností. Tedy zejména skutečnosti, že se naše měnová politika díky aktivnímu postupu v letech 2012–2017 mohla následně jako jedna z prvních vrátit po světové ekonomické krizi do normálu. Jinými slovy v posledních třech letech asi mohl jen těžko rezonovat v uších naší veřejnosti argument o nedostatečné výbavě centrální banky pro případ krize.
Užíváme si totiž jedny z ekonomicky nejúspěšnějších let v historii naší země. Ale ČNB dobře ví, proč rozšíření spektra finančních instrumentů a protistran pro své obchody žádá: v krizi – až jednou zase přijde – se totiž mohou hodit. Druhým důvodem většího veřejného i mediálního zájmu o makroobezřetnostní paragrafy bylo to, že ČNB v posledních letech aktivně uplatňovala své nástroje v této oblasti. To se pochopitelně mnohým nelíbilo. ČNB tak ovšem činila v zájmu naplňování svého mandátu udržovat finanční stabilitu. Tedy zabránit nadměrné koncentraci rizik v bilancích bank pramenících z úvěrů na bydlení poskytovaných v rostoucí fázi cyklu. A zde se opět V. Pikora mýlí v tom, že ČNB od novely zákona očekává zázračné vyřešení problémů na trhu nemovitostí. Tak tomu rozhodně není. ČNB opakovaně zdůrazňuje, že trvalým řešením napjaté situace na trhu s bydlením bude až zvýšení nabídky nových bytů.
Dalším chybným místem úvah V. Pikory je srovnání situace v USA a v eurozóně, a to s ohledem na používané nástroje měnové politiky. Pan Pikora tvrdí, že USA jsou na tom v posledních letech ekonomicky lépe než eurozóna díky tomu, že americký Fed již dávno upustil od používání nekonvenčních měnových nástrojů. Zato ECB v politice záporných úrokových sazeb a v programu nákupu aktiv dosud pokračuje. Kauzalita je ale přesně opačná! Právě díky tomu, že Fed po nástupu světové krize velmi rozhodně uvolnil svou měnovou politiku s využitím celého spektra nekonvenčních měnových nástrojů, se americká ekonomika relativně rychle zotavila a vrátila se na cestu ekonomického růstu. To Fedu umožnilo ukončit nekonvenční měnovou politiku jako jednomu z prvních a vrátit se k normálu.
Naopak reakce ECB na krizi v eurozóně byla zpočátku nepřesvědčivá. Proto ani postupné využití mnoha nástrojů na dodávání likvidity a následně několika programů nákupů aktiv dlouho nevedlo ke kýženému cíli. Nicméně ECB se v tomto, myslím, poučila a není sporu o tom, že její měnová politika včetně nekonvenčních opatření pomohla zabránit rozpadu eurozóny a postavila ji aspoň trochu na nohy. Myslím si to nejen já, ale též poslanci Evropského parlamentu. Ti ve svém usnesení k Výroční zprávě ECB za rok 2018 konstatují, že (cituji): „… operace na volném trhu a nestandardní měnověpolitické nástroje ECB přispěly k ekonomickému oživení a ke zlepšení finančních podmínek několika transmisními kanály…“.
V této souvislosti je pikantní, že V. Pikora považuje za největší oběť nekonvenční měnové politiky ECB Německo, když se ve svém článku opakovaně odvolává na jeho hospodářský útlum v posledních čtvrtletích. Že byli předtím naši západní sousedé několik let naopak jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik eurozóny, kde se do značné míry – podobně jako u nás – vyčerpal trh práce a nastartoval svižný mzdový růst, toho si zřejmě V. Pikora vůbec nevšiml?! Zde se projevil pozitivní vliv uvolněné měnové politiky ECB. Ochlazení německého hospodářského růstu v posledním roce naproti tomu souviselo s negativním vývojem světového obchodu. Ten byl poznamenán zvýšenou nejistotou v souvislosti se spory mezi USA a jejich obchodními partnery, hrozbou neřízeného brexitu a obavami z tvrdého přistání čínské ekonomiky. Nadto je Německo jako průmyslová velmoc negativně ovlivňováno zpřísňováním environmentálních regulací v automobilovém průmyslu a dalšími zelenými politikami. Se zápornými úrokovými sazbami ECB to opravdu, pane Pikoro, nemá nic společného.
Na závěr mohu V. Pikoru uklidnit, že možnost zřídit právnickou osobu, což navrhovaná novela zákona o ČNB rovněž obsahuje, neskrývá snahu centrální banky znárodňovat existující firmy ani podnikat na vlastní triko. Jde jen o výslovné legislativní zakotvení toho, co již ČNB nyní de facto činit může. Nicméně dosud se tato možnost opírala jen o obecné oprávnění k provádění investiční činnosti. V historii k něčemu takovému již došlo např. v 90. letech při řešení problémů v tuzemském bankovním sektoru, a to zřízením České finanční s.r.o. I do budoucna se může hodit oddělit právně či účetně rizika spojená s určitými obchody při plnění zákonných úkolů ČNB do jiného právního subjektu, avšak při zachování vlivu ČNB na jeho jednání. Tak to ostatně již dnes činí řada zahraničních centrálních bank i v rámci EU. To V. Pikora opět evidentně neví.
Autor je ředitel sekce měnové, ČNB
