Koronavirus v Česku: Teď se rozhodne. Politika a spory musí jít stranou
V Česku máme trochu problém mluvit o věcech vážně. Teď je ale potřeba, abychom přestali švejkovat a postavili se situaci čelem, protože v několika příštích dnech se rozhodne o průběhu nadcházející epidemie na území našeho státu. Není sice v našich silách ji zastavit, můžeme se ale pokusit co nejvíce zbrzdit nárůst počtu infikovaných, a předejít tak zahlcení zdravotního systému. Ta nepříjemná opatření je potřeba provést hned, bez ohledu na osobní pohodlí i politické preference.
Evropa čelí epidemii, která může být podle některých světových kapacit v oblasti mikrobiologie a epidemiologie srovnatelná se španělskou chřipkou z roku 1918. Opravdu tedy nerozumím přístupu některých českých oborníků, kteří situaci celé týdny zlehčovali, oprávněné obavy nazývali hysterií a snahu o kontrolu nad situací panikou. Chvílemi jsme tak balancovali na hraně černé komedie a béčkového hororu.
Primářka mikrobiologie ještě v únoru doporučovala lidem dovolenou v Itálii, ačkoli počet infikovaných rostl v některých oblastech exponenciálně. Slavný kardiochirurg se zase nechal slyšet, že bychom se měli všichni rychle nakazit, abychom se promořili a získali protilátky. Kam ale nemocné dávat, už neřekl. Vzhledem k tomu, že zhruba 20 % infikovaných má těžký průběh (virový zápal plic podobný SARS) a 10 % pacientů potřebuje dokonce pobyt na jednotce intenzivní péče s umělou plicní ventilací, je to docela podstatná otázka. Vojenský lékař zase vyjádřil přesvědčení, že kdyby se o viru nemluvilo, vystačili by si všichni jen s paralenem. Zřejmě i ti hypochondři z Itálie, kteří jsou na oné umělé plicní ventilaci. Domnívá se pan doktor, že když lidé nebudou znát reálnou smrtnost viru, která se podle odhadů pohybuje kolem 3,4 % (pro srovnání, sezónní chřipka má smrtnost 0,2 %), zapomenou na zápal plic zemřít?
Zkušenosti z čínského Wu-chanu a íránských měst ukazují, že takové magické myšlení nefunguje a že zabíjí neinformovanost, nikoli strach. Bez včasných opatření se pak plní nejen nemocnice, ale i márnice. V čínském Wu-chanu, kde se situace vymkla kontrole, museli k nemocnicím přistavovat pojízdná krematoria. Videa z Íránu, kde vláda rovněž rozsah nákazy dlouho tajila, ukazují hromadné hroby nedaleko měst Teheránu a Qomu. Naproti tomu Jižní Korea má díky plošnému testování dost slušný přehled o rozsahu epidemie na svém území a s občany komunikuje otevřeně a přímo. Na 7478 nakažených tam zatím připadá jen 53 mrtvých.
Relevantní informace do svobodné společnosti patří, lidé na ně mají právo a nejedná se o šíření paniky. Panika není užitečná nikdy, přiměřený strach naopak z evolučního hlediska užitečný je, protože nás vytrhne z letargie a přinutí nás jednat. Ti, kdo před nebezpečím varují, nejsou zbabělci. Zbabělí jsou spíš ti, kdo si odmítají připustit realitu ze strachu, že by ji neunesli.
Čas, který nám svými drakonickými opatřeními dala Čína, jsme, stejně jako zbytek Evropy promarnili, nepřipravili jsme se. Absurdní představa, že hnusné infekční choroby se týkají jen Afriky a Asie, kdežto nám se nic takového stát nemůže, ačkoli nás od kohokoli na světě dělí jen několik hodin cesty letadlem, se nám teď může krutě vymstít. Přestože na internetu byla již v lednu dostupná videa ze zasažených oblastí, veřejnost stále vnímala novou nemoc jako problém „těch, co jedí netopýry a luskouny“.
Na nebezpečnost nového koronaviru upozorňovalo jen několik málo lidí, například publicistka a spisovatelka Tereza Boehmová. Vysvětlit Čechům, že Číňané neběhají v ochranných oblecích jen tak pro zábavu a nedezinfikují plošně ulice jen z čiré hysterie, bylo ovšem dlouho mission impossible. Až nyní, když v Itálii umírá každý dvacátý nakažený a celá země je v karanténě, se veřejnost začíná probírat.
Vážnost situace už, zdá se, došla i premiérovi. Můžeme se sice dohadovat o tom, že se mu hrozící epidemie hodí k odvedení pozornosti od vlastních skandálů, ale pravda je, že si koronavirus nevymyslel. Proto by i opozice měla chvíli uvažovat hlavou, odložit na chvíli spory stranou a vzít na vědomí, že teď jde o přežití nás všech. Virům je totiž upřímně jedno, kdo je levičák a kdo pravičák, kdo je čí agent a co kdo ukradl. Zavření škol rozhodně dává smysl, stejně tak rušení všech větších sportovních a kulturních akcí. Karanténa by měla platit pro všechny, kdo přijedou ze zahraničí, nejen pro navrátilce z Itálie. A měla by platit i pro turisty. Možná by bylo moudré zvážit i zavření restaurací.
Firmy by měly, pokud je to jen trochu možné, umožnit svým zaměstnancům práci z domova. My všichni bychom měli omezit pohyb ve veřejném prostoru a místo hromadné dopravy raději na kratší vzdálenost volit cestu na kole nebo pěšky. Ano, opatření budou znamenat velké ekonomické ztráty, ale získáme tím čas navíc. Ten čas může zachránit životy našich starších rodičů a prarodičů nebo příbuzných a přátel, například onkologických pacientů. A ve výsledku i životy těch, kteří se považují za dostatečně mladé a zdravé, protože i takoví nyní plní lůžka intenzivní péče v Itálii. Je to teď na nás, na naší zodpovědnosti a ohleduplnosti k druhým. Na naší statečnosti a na tom, jak vybavíme zdravotníky, kteří budou s virem bojovat v první linii. Teď se rozhodne.
