Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao

Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
Centrum Prahy za časů karantény očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
24 Fotogalerie

V epidemii bojujeme o čas, teď půjde do tuhého. Evropa zaspala a virus podcenila

Lucie Tomanová

Situace je vážná, nový SARS se šíří Evropou, která zaspala, a my máme možnost nyní volit mezi větším a menším zlem. Možnost vydat se cestou, kterou zvolily státy Singapur nebo Tchaj-wan jsme už propásli. Stále máme ale možnost epidemii zbrzdit a nevydat se cestou Itálie a Španělka. Vládní opatření částečně fungují, ale jsou nesystémová, chybí jasný epidemiologický plán. Chybí dostatečné testování kontaktů, a především ochrana zdravotníků – v tom stát selhává na celé čáře. Zachránit nás teď mohou pouze domácí české technologie, disciplína a vzájemná solidarita.

Ještě před měsícem vnímala drtivá většina světa koronavirovou infekci jako něco, co se týká výhradně „těch Číňanů, co jedí netopýry“, ačkoli drtivá většina těch, kdo bojovali o život v přeplněných nemocnicích 11miliopnového Wu-čanu, nikdy v životě netopýra neochutnala.

Naivní svět

Zatímco zoufalí čínští lékaři volali na sociálních sítích o pomoc a varovali svět, aby se připravil, protože se objevil „nový SARS“, žil západní svět v zajetí představy, že nový virus pravděpodobně kosí převážně Asiaty a v jiných oblastech by měl jistě relativně mírný průběh.

Videa, která unikla ještě před totální vládní cenzurou na sociální sítě, přitom ukazovala realitu docela jasně: Lidé kolabující na ulici. Plné kamenné i provizorní nemocnice, lidé napojení na dýchací přístroje, vyčerpaní lékaři a sestry spící v ochranných oblecích na zemi. Márnice plné těl zabalených v igelitových pytlích, která městská krematoria nestíhala spalovat, ačkoli jela nonstop. Zhasnutá světla mnoha bytů na ohromném sídlišti. Jsou Asiaté opravdu méně odolní vůči novému viru? Nezdá se.    

Během března se do stejné situace dostal Írán, pravděpodobně proto, že na jeho území operují čínské stavební firmy zaměstnávající čínské dělníky. Informace o novém koronaviru, který zde koloval zřejmě již od ledna, zpočátku íránský režim, podobně jako ten čínský, úzkostlivě tajil. Cesta od několika desítek případů k provizorním nemocnicím budovaným z patrových nadzemních garáží, nebyla dlouhá. Bagry nyní hloubí masové hroby.

Lyžovat do poslední chvíle

Mohlo by se zdát, že se Evropa i USA po takové děsivé podívané připraví, že země přijmou adekvátní opatření. Ale převládla jakási selektivní slepota. Zatímco na severu Itálie přibývali pacienti na jednotkách intenzivní péče geometrickou řadou, turisté z celého světa dál navštěvovali italské památky a lyžovali na alpských svazích.

Situace se rapidně horšila a okolní země řešily pouze jednu věc: Kde udělala Itálie chybu? Odpověď zní: Tam, kde ji udělaly, a ještě udělají, mnohé další země: Podcenila situaci. A nechala nakazit zdravotníky. Během měsíce se Itálie dostala k téměř 60 tisícům nakažených a přes 5 tisíc mrtvých.

Zbytek Evropy teď kroutí hlavou nad tím, jak je možné, že Itálie v počtu obětí předehnala i Čínu a Írán. Možné je to jednoduše: Čína ani Írán neuvádějí skutečné počty nakažených, ani skutečné počty obětí. Jednak proto, že tyto režimy obecně nemají vytahování pravdy na světlo v oblibě, a za druhé proto, že možná reálná čísla ani neznají. Počítají se jen ti otestovaní. Ti, kteří zemřeli neotestovaní, měli v dokumentech napsáno „neznámá pneumonie“, anebo také nic.

Mezitím se začala nemoc, kterou stále zbytek světa považoval za „lehčí chřipku“ a „nemoc starých lidí“ projevovat v Itálii virulentněji i u mladších lidí, kteří by podle předpokladů měli mít lehčí průběh. Teď ale končili na umělé plicní ventilaci i oni. Není totiž pravda, že zápal plic postihuje jen staré a chronicky nemocné jedince. Vážně onemocnět může i mladý zdravý člověk.

Rozhoduje připravenost systému

Takzvaná smrtnost viru se pak může v jednotlivých zemích významně lišit přímo úměrně k úrovni a dostupnosti zdravotní péče: O tom, jestli budou umírat i mladší ročníky, rozhoduje počet míst na jednotkách intenzívní péče a celková připravenost zdravotního systému v zemi. Jižní Korea, Singapour a Tchaj-wan, tedy bohaté vyspělé země, které mají zkušenosti s epidemiemi SARS a MERS, ukázaly, že se situace zvládnout dá, pokud má zdravotní systém propracovaný epidemiologický plán, technologie a dost ventilátorů a léků (nyní lékaři zkoušejí antivirotika Remdesivir a Favipiravir, antimalarikum Plaquenil a další preparáty).

Jestliže ale dojde ke kolapsu zdravotního systému jako v některých oblastech v Číně, Íránu, Itálii a nyní i ve Španělsku s Francii, umírají všichni: Staří, mladí i ti, kdo se vůbec nenakazí, ale potřebují například akutní operaci. Proto je tak velký rozdíl mezi jednotlivými zeměmi. Tam, kde se nákaza šíří nekontrolovaně, je situace jak na frontové linii a lékaři prohrávají. Tam, kde se daří nákazu brzdit díky včasnému testování, disciplíně občanů a špičkové zdravotní péči, nejsou ztráty na životech tak hrozné.

Klíčové jsou podle všeho dvě věci: Procento infikovaných zdravotníků a schopnost izolovat nejstarší občany od nákazy. Jestliže se infekce nerozšíří mezi nejvyšší věkové skupiny, nedojde k zahlcení systému a je dost místa pro mladší lidi, kteří mají šanci díky kvalitní léčbě přežít.

Nejpodstatnější je ale ochrana zdravotníků a lidí pracujících v sociálních službách – jestliže se nakazí oni, infikují pak pacienty a ohrožené klienty a zároveň v lepším případě skončí v izolaci, v horším rovněž na přístrojích. Mnoho čínských, íránských a italských zdravotníků už nedostatek ochranných prostředků a vyčerpávající nasazení zaplatilo životem.

Karanténa je jediná šance

Je proto zásadní, abychom byli ukáznění a snažili se postup viru co nejvíce zbrzdit. Všichni. A striktní karanténní opatření jsou v tuto chvíli bohužel naše jediná šance. Stejně jako jejich kolegové v zahraničí mají i naši čeští zdravotníci kritický nedostatek ochranných prostředků.

Ministerstvo zdravotnictví je poslalo neozbrojené do první linie. Zatímco premiér se fotí v nedostatkovém respirátoru třídy FFP3, který patří lékařům a sestrám na infekčním oddělení, a nikoli na veřejnost (Tento respirátor slouží jen k ochraně nositele, ale výdechový ventil může šířit po okolí jeho vlastní viry), jsou lékaři v nemocnicích nuceni intubovat (napojovat na umělou ventilaci) nakažené pacienty jen v chirurgických rouškách, které je samotné prakticky nechrání. Mnozí zdravotníci z nemocnic a záchranných služeb už jsou nakažení, další jsou v karanténě. Nedostačující jsou bohužel i respirátory, které vláda o víkendu s velkou pompou dovezla z Číny.

Máte-li doma nějaké kvalitní respirátory vyšší třídy, věnujte je, prosím, zdravotníkům. Oni je skutečně potřebují, alespoň do té doby, než se povede českým firmám, které samy nabídly pomoc, vyprodukovat dostatečné množství nanovlákenných roušek. Tyto roušky chrání jak nositele, tak okolí a jsou kvalitou srovnatelné s respirátory nejvyšší třídy FFP3. Další soukromé firmy se rozhodly vyrábět pro zdravotníky ochranné štíty prostřednictvím 3D tisku. Jsme nakonec země, která vyrábí nanomateriály pro americkou NASA, máme vlastní technologie a nemuseli bychom žebrat o pomoc v Číně.

Dobré je, že česká společnost se dovede v kritických chvílích aktivovat a být velmi solidární. Drtivá většina občanů se nyní snaží pomáhat seniorům a chronicky nemocným lidem, ať už s nákupy nebo třeba šitím roušek. Studenti na ČVUT a VŠCHT v Praze vyrábějí dezinfekci a studenti medicíny jsou rozhodnuti nastoupit do nemocnic, ačkoli si dobře uvědomují riziko. Teď půjde do tuhého. Připravme se a společně to zvládneme. Musíme.