Píchání v České televizi aneb Před čím by diváci měli být varováni
Miluji Českou televizi. Na jejím zpravodajství jsem závislý léta, a proto mám srovnání v čase. Mimochodem, pokud dosud někdo (nebo dokonce Někdo!) pochyboval o smyslu veřejnoprávních médií, tak teď snad svoje mínění přizpůsobil realitě.
Přes svoji neskrývanou náklonnost mám ovšem ke zpravodajství v ČT řadu kritických poznámek. Již několik let mi působí psychická muka a snad i fyzickou bolest píchání. Ještě tak před pěti, sedmi roky se dodržoval letitý, nepsaný úzus, že záběry, v nichž se schyluje k píchnutí injekce, se milosrdně zastaví před okamžikem, než jehla projde pokožkou do těla. Nevím, jakým výnosem generálního ředitele, ve kterém přesně roce tato nepřípadná změkčilost padla, ale fakt je, že dnes se na obrazovce píchá jak v OP Prostějov před revolucí.
Mám na mysli ty ilustrační záběry, které doprovázejí zprávy o výši zdravotního pojistného, chřipkové epidemii, neškodnosti očkování, prohlídkách dorostu, stárnutí praktických lékařů atd. Dnes, kdy už měsíc dominuje zdravotnické téma, trpím jak Job. Bodnutí injekce je spojeno s nepříjemným prožitkem. Málokdo sám na svém těle zálibně sleduje, jak jehla narazí na hladkou pokožku, která se prohne a chvíli marně vzpírá, aby pak v okamžiku – s bolestným výdechem, povolila. Jak zlomená žena se podvolí násilnému milenci. Jehla pak hladce pronikne do tkáně a člověk cítí tlak tekutiny deroucí se do bránícího se svalstva. Nic moc, že? Většina z nás raději odvrátí zrak. Činím to i při pohledu na píchání do těl jiných. Tak živá je vzpomínka na tento nepříjemný okamžik.
U sledování zpravodajství ČT si tedy mohu hlavu ukroutit. V některé reportáži se píchá dokonce opakovaně. Jako by režii ovládal nějaký úchyl, který při každém vpichu vyvrcholí. Čím to, že desetiletí udržovaný zvyk včas přestřihnout na šumění bílých plášťů po chodbách nemocnic nebo na neškodnou práci s fonendoskopem teď nahrazuje bezuzdné probodávání pacientů? A proč právě injekce? Vždyť se nabízí tolik dalších možností – kolonoskopie také není žádný med. A co třeba takové banální ňoupání skalpelem v ráně se zadřenou třískou? Píchání středního ucha nebo punkce nosních dutin, když už by to bez jehly opravdu nešlo? Hitparáda, kterou je možno ilustrovat pohyby na účtech zdravotních pojišťoven, je nekonečná.
Myslím, že děti by se na podobné záběry vůbec neměly dívat. Může v nich vzniknout dojem, že i banální zdravotní prohlídka s přeměřením a vážením je bolestivou torturou. Že co lékař, to Mengele. Píchání v České a vůbec televizi by se mělo zarazit. A pokud to není možné, protože je zakotveno ve smlouvě s Českou injektologickou společností, reportáže o zdravotních tématech alespoň opatřovat příslušnou ikonkou: „Milí rodiče, v této reportáži bude použito brutální a nepřiměřené násilí. Na Déčku se zatím mohou vaše děti podívat na sestřih toho nejhezčího z pohádky Texaský masakr motorovou pilou.“
