Souboj amerického orla s čínským drakem: Pandemie může ukončit megalomanské ambice Pekingu
Napětí ve vztazích mezi Spojenými státy a Čínou stoupá. Kvůli rozporům mezi dvěma supervelmocemi v otázce Světové zdravotnické organizace se nekonal summit G20 dlouho připravovaný jako videokonference a na poslední chvíli zrušený. Nevraživost mezi rivaly vede mnohé odborníky k závěru, že co nevidět ve vztazích mezi nimi propukne studená, či dokonce horká válka.
Rostoucí znepokojení světa dobře vystihuje titulek časopisu Newsweek – Válka mezi Spojenými státy a Čínou je nevyhnutelná. Avšak nemusíte hned utíkat do protiatomového krytu v naději přečkat válečný střet titánů. Pro klid duše upřesníme, že alarmující titulek uznávaného magazínu nese datum 24. června roku 2016. Jinými slovy, dnešní vyhrocení americko-čínského pnutí není ani první, ani poslední svého druhu. V uplynulých čtyřech letech to bylo jako na houpačce: od vyostření vztahů k jejich uvolnění a zpět.
Velmocenská roztahovačnost
Od prezidenta Donalda Trumpa se nedala očekávat zvláštní vstřícnost vůči Pekingu – vždyť již ve své volební kampani obviňoval Čínu z toho, že čachruje se svou měnou, aby „mohla znásilnit ekonomiku USA“.
Sliboval zavést a také zaváděl tvrdé sankce proti čínským společnostem, včetně technologického obra Huawei, z nichž údajně vyzařovala hrozba pro americkou národní bezpečnost. CIA úspěšně naháněla čínské špióny a vlivové agenty. Vztahy s demokratickým ostrovem Tchaj-wanem, jehož obyvatelstvo činí zhruba 25 miliónů lidí, se v poslední době náramně zlepšily navzdory snahám Pekingu vnutit světu představu o tom, že se jedná jen o jednu z mnoha čínských provincií. Z perspektivy připojení ke kontinentální Číně nemůže být v ostrovní demokracii nikdo nadšen, příliš názorná je zkušenost nedalekého Hongkongu, proti níž neobstojí žádné mazání medu kolem úst v rámci principu Jedna země, dva systémy.
Američany nemůže neznepokojovat také vytrvalá velmocenská roztahovačnost Číny všude ve světě, kde se naskytne příležitost. Iniciativa Jedno pásmo, jedna cesta, úporně, ale nepříliš úspěšně prosazovaná v Evropě, byla rovněž nakonec pochopena jako pouhý nástroj pro posílení čínského vlivu pod zástěrkou rozvojového programu v rámci „diplomacie úsměvů“.
Nedá se říct, že by některý z amerických požadavků, jimiž byla podmíněna perspektivní spolupráce obou velmocí, byl uspokojivě naplněn. Kontinentální Čína nadále buduje na Spratlyho a Paracelských ostrovech vojenské základny umožňující kontrolu celého Jihočínského moře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
