Kdo zařídí, aby Češi letos mohli k moři, má volební trumf. Zajistí však, aby s sebou mohli mít řízky i kartony piv?
S blížícím se příchodem léta se stává jedním z hlavních témat tuzemské politické scény otazník, jak a kde stráví Češi svoji dovolenou. Zatímco před několika týdny byly úvahy o Češích na dovolených v zahraničí kvůli koronavirové epidemii považovány za kacířské, nyní je vše jinak. Už slýcháme (například i od ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka), že od července bychom mohli do sousedních zemí a v srpnu dokonce i do Chorvatska. A to vše v kulisách, kdy jsou v Česku stále ještě zavřena pohostinská a ubytovací zařízení či většina služeb a kdy bylo vyhlášeno, že roušky se budou nosit do konce června či prázdninové kulturní akce budou omezeny 200 návštěvníky (a tudíž jsou vesměs rušeny). Je příslib cestování jen vzbuzováním nadějí nebo realita, která je zabalená do chladného politického kalkulu?
Na úvod chci předeslat, že ani slovem nekarikuji právo či touhu lidí po letní dovolené v zahraničí či u moře. Dovolená je odpočinek, který potřebuje každý a kde ji chce strávit, záleží jen na jeho rozhodnutí, které je odvislé od jeho preferencí a finančních možností.
Letos je však situace jiná. Nejen Evropa čelila a čelí koronavirové nákazy, jednotlivé státy přijaly četná omezení a nyní všichni čekají, aby počet případů co nejrychleji klesal a epidemii se podařilo co nejvíce eliminovat. Teprve pak je možné postupně se vrátit k normálnímu životu, na který byli všichni zvyklí. A k tomuto normálnímu způsobu patřila i možnost chodit do restaurací, do kina, na letní hudební festival, ale i cestovat do zahraničí. V tuto chvíli zatím není možné nic. Opatření se však budou rozvolňovat.
Zatímco některé podniky nezastavily svůj chod ani během epidemie, podniky ve službách, gastronomii či cestovním ruchu zastavily ze dne na den a od epidemie dostaly těžkou ránu. Druhou pak dostaly od státu, který dlouhé týdny váhal, zda těmto podnikům vůbec pomůže a pokud se rozhodl, že ano, bylo zprocesování pomoci tak dlouhé, náročné a nejasné, že řada těchto podniků skončila či brzo skončí. A ti, kteří to přežijí, chtějí co nejdříve návrat k běžnému stavu. Je to logické.
No a pak tu máme velké množství lidí, kteří rádi cestují. A chtějí cestovat i letos. Předpokládám, že většina z nich je natolik rozumná, že ví, co se děje v zahraničí. Samozřejmě musíme brát v potaz, že mnozí už mají svoji dovolenou zaplacenou a tuší, že své peníze teď hned zpátky nedostanou a proto doufají, že zákazy brzy padnou a oni na dovolenou přece jen pojedou. To už se však dostáváme do prostředí legislativy, skrze níž stát ovlivnil podmínky podnikání cestovních kanceláří v době epidemie.
Ale zpět ke slibované možnosti vyjet do zahraničí. Není pochyb, že ve všech zemích si přejí, aby nákaza zmizela a omezení brzy skončila. V těchto zemích také řeší ekonomické problémy a jejich firmy čelí stejné situaci, jako u nás v Česku, byť od státu dostaly pomoc mnohem větší a dostaly ji rychleji. I slovenští, rakouští či chorvatští hoteliéři si přejí, aby měli brzy plno a jejich provozy začaly vydělávat. I oni musí respektovat nařízení své vlády a nelze u nich dělat výjimky. Stejně netrpěliví jsou i tamní obyvatelé, také chtějí cestovat. Možný rozdíl však může být v tom, co jim jejich vláda slibuje. Tedy, zda budou moci cestovat, kam a za jakých podmínek.
Nad celou záležitostí se však vznáší mnohá „ale“. Například jak to bude vypadat s ostrahou hranic jednotlivých zemí? Protože jestli bude platit možnost, že Češi budou moci od července „jen“ do Rakouska, jak bude zajištěno že nebudou české škodovky stát na rakousko-slovinské hranici a chtít pokračovat dál? Budou turisté povinně testováni při příjezdu/odjezdu ze země? Kdo bude platit tyto testy? Budou po návratu v karanténě? Co když v zahraničí budou volnější podmínky pro kontakt s dalšími lidmi než u nás v Česku? Bude omezena možnost vyvážet s sebou jídlo? Mnoho Čechů jede do Chorvatska s autem napěchovaným kartony piv, lančmíty, řízky či konzervami. Bude to povoleno převážet či nikoliv? Tato poznámka bude zajímat i druhé státy z toho hlediska, protože pokud otevřou hranice, budou chtít v maximální míře nastartovat podniky v cestovním ruchu i gastronomii. Jinými slovy, pro ně by bylo nejlepší, kdyby turisté si k nim nic nevozili a všechno jídlo, služby a pochopitelně ubytování si zaplatili až u nich. Je tato představa zkousnutelná pro českého dovolenkáře?
Ale zpět do Česka. Mnoho milionů Čechů v létě vyráží za hranice. Nejvíce do Chorvatska, na Slovensko a pak do dalších destinací. Politici jsou si toho vědomí a dělají si s toho politické volební téma v jeho různých odstínech. Nejprve premiér Andrej Babiš lidem řekne, ať zůstanou doma, že u nás je bezpečno a neopomene dodat, že sem nákazu v únoru a březnu zavlekli bohatí lyžaři z Itálie, čímž pochopitelně oslovuje důchodce či nízkopříjmové skupiny, které nikam necestují a ani na to nemají peníze (a nemají za to rádi lidi, kteří naopak na to prostředky mají). ČSSD či jiné strany k tomu přistupují jinak. Vědí, že v sázce je velká skupina lidí a brzy voličů, kteří mohou významně ovlivnit výsledek podzimního klání do krajů a třetiny Senátu. Očekávám, že s postupem času i marketing ANO pochopí, že ničit sny Čechů o dovolené v zahraničí není to pravé ořechové a při Babišově akčnosti bych se moc nedivil, kdyby 1. července stál v hraniční bráně v Dolním Dvořišti a dělal lidem testy či jim rozdával příručky o opatřeních, které platí jinde v Evropě.
Přesto pozornost politiků i lidí by se měla obrátit i na domácí cestovní ruch. Ten potřebuje vědět, že v tom nezůstal sám. Zde by se mělo projevit i jisté národní cítění Čechů, kteří by měli vyrazit na výlety i pobyty po Česku a přitom utratit nějakou tu korunu. Bez toho tato střediska a provozy skončí. Vylidněná a i do budoucna zcela zdecimovaná a osiřelá turistická centra nebo rekreační oblasti je to, co tu – doufám – snad nikdo nechce.
