Pavel Novotný: Vyhlížení ruského agenta aneb Jak se žije s ochrankou
Byl to večer jako každý jiný. Pravda, atmosféra v naší domácnosti poté, co jsem doznal manželce, že „jakoby mám ochranku policejní preventivně, ale vo nic nejde“, nebyla úplně free hippie, ale dalo se to.
Žena je zvyklá. Tedy byla. Do chvíle, než na Primě zahlásil chráněný Kolář do monotónního lehkého šumu našeho obýváku: „Po Praze běhá ruský agent, co má mě, Zdeňka Hřiba a Pavla Novotného zabít!“
Pohled ženy od dřezu s nádobím bych nejlépe popsal jako „vytočená, hladová kobra, co vstávala agresívní nohou, už nebere na milost kamarádku myšku pro její pravdomluvnost“.
No, ale hůře mi za ty tři týdny nebylo. Žena má svatozář, tedy většinou, a policie je na mě hodná. Samozřejmě naše „krátkodobé chození“ má své vzestupy a pády. Například mé bezelstné doznání, že to auto, kterým rozvážím po „svých“, řeporyjských seniorech dezinfekci a roušky, je sice po technické stránce v pořádku, což se o mém řidičáku, jejž nemám, říct nedá. Aby neměli průšvih, auto jsem vrátil a vybártroval si elektrokolo.
Na něm už třetí týden hrdinně vyhlížím ruského agenta. Když to začal řešit Janek Kroupa, jakože mu ta moje ochrana nepřipadá úplně důsledná, přes mé ujištění ženy, že to se Kroupovi jen zdá, jsem byl podroben tvrdému domácímu výslechu, ze kterého jsem se v argumentační nouzi pokusil vybruslit (jsem synem komika; pozn. aut) fórkem: „Jsem volavka. Někdo toho hajzla musí nalákat. Hřib má z nás tří nejvíce dětí, no tak jsme si s Kolářem střihli a já prohrál.“
Vtípek dobrý. Následky nebyly dobré.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
