Novodobá Odyssea: Od chaosu zpět k harmonii. Aneb pandemie jako příležitost
Žijeme dobu koronavirovou, přelomovou, která ukázala, že i naše vyspělá společnost (zamilovaná do imperativu růstu všemi externími směry) může být mrknutím oka uvedena do ne-řádu a stavu panické strnulosti; jako by nad námi kdosi či cosi zlomilo hůl.
Podle některých zažíváme přirozenou situaci jako z učebnice evolučního vývoje a/nebo také praktickou ukázku příčiny a následku v kombinaci s přírodními zákony. Další v tom vidí téměř vědomou reakci přírody na to, jak arogantně, bezohledně a bezcitně se k ní chováme. Pro jiné jde o důsledek dlouhodobého pohybu a vzájemného působení hvězd a planet v kooperaci s energiemi zvěrokruhu a rozšířeného celoplanetárního vědomí. Ozývají se i hlasy, že přichází Antikrist. Lze se dočíst, že jsme se stali pokusnými králíky pro Čínu nebo pro šedé eminence ovládající většinu světového bohatství…
Sociální sítě, k nimž jsme se přirozeně v minulých měsících přisáli jako k prsu světa, jsou pro mentální a často konspirační veletoče ideálním prostorem. Jakákoliv významnější událost může být přetavena do nepočítaně alternativních narací, jež ne vždy musí na první poslech/pohled působit vyšinutě či bláznivě; naopak mnohdy mají dokonce neprůstřelnou logiku a dávají smysl. Každý může mít „svou“ teorii na přistání na Měsíci, na útoky na newyorská Dvojčata, na důvod migrační krize, na klimatické změny… a teď na původ a důvod koronavirové pandemie. Kdo za to může, proč, kdo na nás co testuje, za jakou cenu, co (kolik) z toho bude mít…
Pandořina skříňka
Ať už však věříme jakémukoliv vysvětlení, co nebo kdo mezi nás vypustil ze špatně zabezpečené skříňky, za niž by se nemusela stydět ani Pandora, covid-19 a zastavil celý svět, uvrhl ho do strnulosti plné vnitřního chaosu, vězme, že nejde o nic nového.
Mnozí už sáhli po srovnání s potopou, jež smetla vše živé, co nebylo buď v arše, nebo na lodích několika málo předem varovaných vyvolených. Tehdy byl zasažen a zastaven, přetaktován či převinut na začátek naráz celý svět. Legenda o velké vodě seslané na lidstvo Bohem či bohy má stovky různých podob a již tisíce let před naším letopočtem se k ní vztahovaly civilizace doslova z celého nám známého světa.
Ovšem zatímco velká potopa byla vskutku likvidační a spláchla kromě pár jedinců (plus zástupců fauny a flóry) z povrchu planety v podstatě veškerý život, nový koronavirus je spíš takové ostřejší varování (čímž se nebagatelizují zemřelí, co podlehli novému koronaviru; každá předčasná smrt je tragická).
Třeba staří Řekové o těchto výprascích (v jejich výkladu světa pocházely od bohů) věděli své, dostalo se jim jich vrchovatou měrou a vycházejí z nich nejen slavné řecké báje, ale také antická kosmologie, matematika a filozofie (na něž dodnes v mnoha směrech navazujeme). Řekům bylo jasné, že podobné události jsou nevyhnutelné.
Zas a znovu, a přece jinak
Viděno touto optikou se neděje nic nového. Ať již pohromy, které zasáhly celé národy či kontinenty, interpretujeme jakkoliv, byly to události, které zanechaly stopu nejen v příbězích a poselstvích, jež si předáváme z generace na generaci, ale přinesly často i společenskou, potažmo technickou, hospodářskou, mocenskou… změnu.
Dnešní, stále ještě nebývale ztichlý svět se navzdory pandemii točí stejně jako dřív, i my, lidé, jsme stejní, jen teď nosíme roušky. Ovšem jelikož jsme nyní synchronizovaně globalizovaná společnost, přelila se přes nás pandemická vlna přes všechny najednou a my máme pocit, že tohle tu ještě nebylo.
Svým způsobem je to tak; čas dnes zdaleka není tak rozhodující, jako byl dřív, a nejen z hlediska šíření informací. I vzdálenosti jsou spíš jen teoretické údaje, v praxi je pokořujeme v řádech hodin. Dokážeme svět kolem nás rozebrat a popsat na úrovni pro oči neviditelné, stejně jako umíme spočítat to, co přesahuje lidská a planetární měřítka. Přesto zůstává otázka: proč? Proč se právě tohle stalo? Co jsme udělali, nebo naopak neudělali?
Dnes hledáme logicky odpovědi pomocí vědy a výzkumu, čísel, propočtů, simulací a analýz. Naši předkové sahali k myšlenkovému aparátu, jenž jim byl v daných dobách vlastní.
Trest za hybris
Když lidé v Babylónu stavějí věž, jež má dosáhnout do nebe, aby ukázali, jak jsou vše/mocní, že pro ně ani nebe není hranicí, dopustí se hybris a Bůh lidstvo rozežene po celé zemi a zmate řeč, do té doby jeden jazyk rozmělní na tisíce.
Když Achilles vláčí za koněm po souboji tělo prince Hektóra před zrakem jeho otce, aby i po smrti ukázal svou převahu a nadřazenost, aby mu nedopřál klidný odchod k řece Styx a převozníkovi do podsvětí, dopouští se hybris.
Byl za to potrestán a spolu s ním i další v té době slavní účastníci trojské války. Jejich zástupcem, na němž byl trest bohů a současně návod na nápravu demonstrován, se stal Odysseus, původně moudrý a bohům milý panovník. Jeho dlouhé putování z Tróje, kde nespoutanou brutalitou, agresivitou, zlem, chtíčem, domýšlivostí, arogancí, pýchou hraničící se šílenstvím spojené řecké armády rozlítily bohy, domů do Ithaky je cestou od temnoty, chaosu, ne-řádu k harmonii, řádu a míru.
Chaos ve jménu života
Antičtí řečtí myslitelé (Platón, Aristotelés, stoikové…) v tom měli jasno a některé jejich závěry byly překvapivě podobné výkladům založených na víře v božstva: chaos je nezbytný pro existenci života. Byť je ideálem, jehož se snažíme dosáhnout, harmonie, svět by právě v tomto ideálním stavu ustrnul, nic by se nedělo, nikam by se nevyvíjel, a tedy by se paradoxně stal díky absolutní harmonii a míru smrtí.
Navíc lidé nejsou dokonalí (neboť i sama dokonalost je vlastně veskrze statická, a tedy ne-živá, jakkoli by se moudrý člověk měl snažit dokonalosti dosáhnout), proto jsou náchylní k páchání ne-řádu, přestože většinově touží po opaku. Chaos je prvkem, jenž sice rozbíjí řád a vnáší ne-řád, současně znamená život. Život je pohyb a hledání rovnováhy. Koneckonců boj chaosu a řádu tvoří základ všech náboženství, je přítomen i v bibli.
S nadsázkou zjednodušeno (s bohy za zády nebo s učebnicí v ruce): když je příliš dlouho klid, přijde nějaká katastrofa.
Nám známá historie je plná příkladů katastrof/externích korekcí, jež rozhodně nelze přičítat nadpřirozeným entitám (byť se to tak dělo a někdy nadále děje) a které z pohledu desítek či stovek let zpětně chápeme jako tu více, tu méně, ale přesto logický následek.
Těžko se však dají podobné události předvídat (pak by to nebyly katastrofy, kdybychom je předvídali a připravili se na ně). Vždyť i my jsme už léta mluvili o tom, že se něco stane, že přijde krize. Ovšem naše moderní orákula věštila, že ji způsobí cokoliv, jen ne Covid-19. V šoku o to větším svět strnul, doslova zadržel dech.
Pod Odysseovou ochranou
Prvotní instinktivní chování provázené hysterií, jež je logickou reakcí na strach z neznámého a které dohlédlo maximálně pár dnů dopředu, už postupně nahrazuje myšlení v řádech minimálně měsíců. A začíná být jasné, že cesta zpět k tomu, co bylo před globálním koronavirovým kolapsem, nebude nejen snadná, ale hlavně ani zcela možná, a především žádoucí.
Do našeho fungujícího pohodlného světa vpadl chaos, poškodil globální superstroj v okamžiku, kdy jel na plný výkon. Teď ho musíme opravit. Nebo – neměli bychom ho spíš upravit? Anebo rovnou vynalézt jiný, lepší? Ať tak, či tak, je to unikátní příležitost (my bychom nohu z plynu jen tak dobrovolně nedali).
A tak kromě toho, že budeme pátrat po tom, co a proč se skutečně stalo, abychom byli připraveni na příště, bychom se měli také rozhodnout, kudy, jak a na čem se vydat dál.
Jak dlouho bude naše cesta trvat? Neztratíme ze zřetele ten správný cíl? Ale – který je ten pravý a žádoucí? A kde leží? Vydáme se na cestu jako nerozpojitelně provázaná globální společnost, jíž bezesporu jsme, jak se nyní ukázalo, nebo se zase rozdrobíme a zahledíme do sebe? Nepodlehneme tou dlouhou cestou svodům, chimérám a zkratkám? Budeme moudří alespoň jako Odysseus, takže ještě než se přiblížíme na doslech Sirén, nespolehneme se jen na svou vůli, ale necháme si zalít uši voskem, a ještě se pro jistotu přivázat ke stěžni, abychom jejich zpěvu nepropadli a nešli ke dnu?
Na mnoho otázek nejsou jednoznačné odpovědi. U mnoha zásadních rozhodnutí se na odpovědích, které známe a jsou relevantní, leč ukazují různými směry, neshodneme. Ale je to důvod nechat si aktuální, draze zaplacenou (i lidskými životy) příležitost protéct mezi prsty?
