Vladimír Pikora: Strach z inflace není zatím třeba aneb Populismus politiků a centrálních bankéřů se utrhl ze řetězu
Už se zdálo, že se svět vypořádal se strachem z inflace. A stačila jedna vlna pandemie a vše je jinak. Když lidé vidí, jak politici a centrální bankéři mluví o rekordních dluzích a tisku peněz, dostávají strach. Řada z nich se dokonce bojí hyperinflace, jakou zažilo před válkou Německo. Nejsou to přitom obavy jen u nás, ale po celém světě.
Z pohledu ekonoma to je velmi zajímavý fenomén. Planeta si zvykla na to, že díky globalizaci nemáme vysokou inflaci téměř nikde. A pokud někde je, tak za ni může tamní diktátor, který si kupuje hlasy svých voličů, když předstírá demokracii.
V globální ekonomice totiž platí, že se neustále hledá levnější způsob výroby, což v posledních 30 letech vedlo k tomu, že se skoro vše vyrábí za hubičku v jihovýchodní Asii. Jenže s pandemií covid-19 přišla obava, že globalizace končí. To znamená, že končí i výroba za hubičku. Ceny půjdou nahoru, protože vše bude v Evropě výrazně zdaněno, a navíc budou dodržované sociální, zdravotní a ekologické a další standardy.
Celosvětový strach z inflace vedl k tomu, že globálně vzrostla spekulativní poptávka po zlatě, které mnozí lidé považují za historicky ozkoušenou pojistku proti inflaci. Jiní lidé zase nakupují nemovitosti, protože ty mají tendenci kopírovat inflaci a ještě k ní něco přidat. Lidé se zeleným myšlením jdou v této úvaze ještě dál a vycházejí z toho, že do budoucna poroste cena zelené plochy, a proto nakupují lesy a dřevo, které prý s kácením pralesů ubude. Zastánci cenných papírů se pro změnu poohlížejí po dluhopisech navázaných na inflaci. Všichni mají společné to, že se chtějí před inflací chránit. Nevěří tomu, že je ochrání centrální banka, která by tak měla činit ze zákona. Všichni se racionálně bojí populismu.
Chtějí politici a centrální bankéři vyrobit inflaci?
Prostě politici a centrální bankéři selhali a vytvořili strach z globální inflace. Politici se totiž utrhli ze řetězu a přicházejí s rekordními deficity státního rozpočtu nejen v ČR, ale všude na světě. Mnoha politikům se to dokonce líbí. Najednou se vše hodí na koronu, a tak pod její rouškou hodlají vlády transformovat své ekonomiky na bezuhlíkové, protože vědí, že za normálních okolností by jim nikdo tak šílený nápad a rozpočet neschválil. Globální dluh proto dosáhne nových rekordů. Mnozí se tváří, že to je správně a že dluh nezná strop. To ale není pravda. Každý dluh jednou narazí na svůj limit. Bezedné měšce jsou jen v pohádkách.
Centrální banky jedou na stejné vlně jako politici. Téměř všude vykupují centrální banky aktiva, kterých by se za normálních okolností nedotkly ani hygienickou tyčí. Některé země mají navíc už léta záporné úrokové sazby. Někde se dokonce nebojí naznačit, že mohou rozhazovat peníze z helikoptéry.
Zkrátka centrální banky dělají vše pro to, aby bylo v ekonomice ještě víc peněz. Všichni přitom vědí, že když je něčeho moc, ztrácí to něco hodnotu. Když bude moc peněz, ztratí i ony svou hodnotu. Jinými slovy, za stejnou částku si koupíme méně zboží. To není nic nového. Někteří lidé se dokonce domnívají, že je nutné inflaci řízeně a záměrně vyvolat, aby „požrala“ vládní dluhy.
Je inflace nízká, když jsou tak drahé potraviny?
Pravdou je, že když se podíváme na statistiky o inflaci, vidíme, že v eurozóně inflace téměř není. Meziroční inflace zpomalila s koronou na pouhou jednu desetinku procenta. To znamená, že spotřebitelské ceny meziročně víceméně stagnují. To je v hlavním proudu ekonomické teorie jasný argument pro ještě nižší úrokové sazby a další uvolňování tzv. měnových podmínek.
Jenže když se běžní lidé podívají na svou peněženku a pulty v obchodech, tak mají naopak pocit, že ceny rychle rostou. Vidí, že například výrazně podražily potraviny. Ty je přitom zajímají nejvíc.
To s sebou v poslední době přineslo kritiku měření růstu cen v době korony. Řada lidí má pochybnosti o zjišťování cen v době, kdy byly obchody zavřené. Tito lidé potom oficiální inflaci přestávají věřit.
Navíc v inflaci měřené indexem spotřebitelských cen nejsou zohledněné některé zásadní položky, jako jsou ceny nemovitostí. To je logické, ale pro náš život jsou tyto ceny stále důležitější. Oficiálně tak má eurozóna nízkou inflaci, ale neoficiálně všichni vědí o růstu cen. „Takže až přijde oficiální růst cen, máme čekat co?“ ptají se mnozí preppeři a nakupují drahé kovy.
Kdo se bojí inflace, bojí se nerozumnosti vlád a centrálních bank
V ČR rostou ceny dlouhodobě rychleji než v eurozóně. Nejvyšší inflaci jsme zažili krátce před příchodem korony. Házet na ni vysoké ceny je tedy nesmysl. Mnoho lidí viní za růst cen korunu. To se sice nabízí, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že i na Slovensku mají s eurem vyšší inflaci, než má celá eurozóna. Prostě dlouhodobě rychleji rostoucí ekonomika s sebou nese i rychlejší růst cen.
A jestliže většina lidí očekává v letošním roce pokles ekonomiky, měl by přijít i nižší růst cen. Navíc pokud nebude v Evropě jen jedna vlna pandemie, ale několik, bude propad větší a tím i inflace bude nízká. Krátkodobě se tedy inflace Evropa nemusí bát.
Dlouhodobě ale nelze vyloučit nic. Pokud se všechny evropské vlády budou v příštích letech chovat jako česká vláda, nebudou chtít šetřit, deficity budou rekordní a k tomu všemu bude ECB držet záporné úrokové sazby, měla by se inflace dostavit.
Ani tak nic není stoprocentně ztraceno. Pokud se do Evropy vrátí zdravý rozum a severská šetrnost, nemusíme se inflace bát. Sázka na dluhopisy navázané na inflaci je tedy jen sázkou na to, že se do Evropy zdravý rozum nevrátí. Bohužel, nelze vyloučit, že je tato sázka rozumná
