Marek Stoniš: Cestování po Čechách aneb Jak se snažím utratit to dépéhá
Vyslyšel jsem rady pana premiéra, který mě v jedné své pravidelné videopromluvě Čau, lidi poprosil, abych utrácel to moje „dépéhá“ v České republice, že ho potřebuje. Mávl jsem dokonce rukou nad tím, že zatímco já jsem se zachoval vlastenecky, manželka pana premiéra odjela utrácet to jeho dépéhá k zahraničnímu moři.
A tak jsem minulý pátek vyrazil dovolenkovat na svou rodnou a milovanou severní Moravu a Slezsko. Uběhlo však pouhých pár dnů, a už skoro začínám litovat. Potřeboval bych si odpočinout. Ani ne tak od práce, spíše od našeho státu.
Z Prahy jsem v pátek odpoledne vyjel „severní“ cestou přes Hradec Králové. D1 považuju za dobrovolné harakiri na psychice automobilistově, nemusím rozvádět proč. Jenže jsem jel do cílového města skoro šest hodin, průměrná rychlost něco přes padesát kilometrů v hodině. Desítky minut jsem strávil prohlížením uzavřených úseků objízdné trasy. V pátek odpoledne na nich nikdo už ani nepředstíral práci, aby se aspoň s cigaretou v ústech opíral o lopatu. Stát neumí spravovat jemu svěřené silnice. A co postaví, postaví draze a špatně.
Po cestě jsem se z rádia dověděl šokující informaci, že stát pro mě v místě mé dovolené znovu zavedl protiepidemická opatření. Roušky v obchodě, hromadné dopravě, zákaz kulturních akcí, shlukování většího počtu osob. Vrchní severomoravská hygienička Svrčinová, která by z fleku mohla hrát vrchní sestru Ratchedovou v Přeletu nad kukaččím hnízdem, vysvětluje, že to po ní chtěl ministr zdravotnictví Vojtěch, ten ji zase vyzývá, aby odstoupila, na což odpovídá, že klidně, protože už to má do důchodu „za pár“.
Pravý smysl opatření jsem pochopil o den později, když jsem se dočetl, že policejní zásahová jednotka, čítající sto těžkooděnců, vtrhla ve 23.00, tedy ve chvíli, o které pan Vojtěch a paní Svrčinová Ratchedová usoudili, že v restauracích začíná řádit covid-19, do jedné zábřežské restaurace, aby ukončila nepovolené shromáždění mladých fotbalistů slavících konec sezóny.
Vůbec se mi nechce do obchodu, restaurací, do kina, na zámek nebo hrad, protože druhé kolo rouškokracie považuji za absurdní projev ve smrtelných křečích se zmítající státní kobyly. Očekávám, že podvečerní ostravskou demonstraci proti novému kolu státní buzerace rozeženou policejní transportéry s vodními děly.
A k dovršení všeho mi kamarádka vypráví, jak vyrazila ve Velkých Karlovicích na poštu koupit si nový Reflex a paní prodavačka jí, vykukujíc zpoza roušky a haldy novin a časopisů, jež vydává holding pana premiéra, oznámila, že Reflex nevedou, protože píše proti vládě. Kamarádka paní prodavačce vysvětlila, že je placena z peněz daňových poplatníků a ona coby daňový poplatník (řečeno panem premiérem, utrácí to dépéhá) má právo si koupit na poště Reflex, ale nic platno. Nevedou, tak nevedou.
Přemýšlím, co dobrého bych tak napsal o sluníčku našich životů, panu Babišovi (a jeho státě), aby dovolilo prodávat na poště Reflex. Že zachraňuje mrtvé?
V každém případě se mi na severní Moravě a ve Slezsku to moje dépéhá neutrácí úplně snadno.
