Vladimír Pikora: Za války nás Němci nenapadli a neosvobodili nás Rusové aneb O nesmyslnosti přepisování dějin
„Dějiny vždy píší vítězové. Jenom se momentálně neví, kdo u nás zvítězil.“ Těmito slovy někdo zhodnotil mou nedávnou poznámku o tom, jak se v současnosti přepisují dějiny. Líp už to shrnout nemohl. Jak jinak si vysvětlit, že dnes slyšíme naprosto seriózní debatu o tom, kdo začal druhou světovou válku a kdo ji vlastně vyhrál. Zdá se, že dnes jsou jiní vítězové a poražení, než byli před dvaceti lety.
Dnes člověk často slyší, že nás v roce 1939 neobsadili Němci, nýbrž nacisté. Anebo že v roce 1945 nás Rusové (Sověti) neosvobodili, nýbrž dobili a zabrali.
Nejdříve jsem si myslel, že tak dějiny někteří interpretují proto, že se prostě nehodí, aby někdo tvrdil, že nás v roce 1939 napadl dnešní motor evropské integrace. Podobně jako se režimu před rokem 1989 nehodilo ve škole říkat, že nás v roce 1968 obsadili spojenci z Varšavské smlouvy. Řada lidí prostě vykládá věci tak, jak se to zrovna hodí vzhledem k tomu, kdo je u moci. A velká flexibilita byla vždy českou devizou.
Vše je relativní, jen těm mrtvým to nikdo nevysvětlí
Prý se mýlím. Němci nás v roce 1939 údajně nenapadli z toho důvodu, že všichni Němci nebyli nacisté, a nacisté zase nebyli jen Němci. Jestli jsem argument dobře pochopil, řada Němců za války bojovala, protože musela, a nemůžeme proto použít kolektivní vinu. To je ale přece realita každé války.
Nenašel se snad v rakousko-uherské armádě Čech, kterému se příčilo zabíjet Srby či Italy? V každé neprofesionální armádě je někdo, kdo nechce, ale musí bojovat. Pokud bych přijal tento argument, nemohl bych mluvit o žádné národní armádě. Rakousko-Uhersko by pak nebylo ani ve válce, ve válce byl jen císař. A ty pomníčky padlých v každé české vesnici? Tam je kdo? Není to pohrdání padlými, kteří se už bránit nemohou?
Kdybych přijal moderní relativizující argument, tak kdo nás obsadil v roce 1968, nemohu-li mluvit o Rusech, Sovětech ani dalších? Komunisté? Spřátelené armády? Chudáci, kteří museli, protože dostali rozkaz? Rád bych to pochopil. Jak to dnešní progresivisté myslí? Nebo tato interpretace platí jen pro naše nové bratry na věčné časy v rámci EU?
Budeme teď relativizovat všechno? Nebo budeme dějiny interpretovat úplně jinak? Nebo zakážeme výuku části dějin, protože se nehodí? Nebo budeme dětem říkat, že ve škole říkají zase blbosti? Nejsme tam, kde jsme už jednou byli? To chceme?
Chudáci učitelé dějepisu. A nejen oni. Svět se staví na hlavu. Učitelé biologie to asi také nemají snadné, když vysvětlují rozdíl mezi 33. a 34. pohlavím. To, co jsme vždy považovali za jasnou pravdu danou fyzikálně či biologicky, o které se nediskutuje, nyní společnost zpochybňuje. Otec není muž a matka není žena. Důchodce už není zralý volit, zatímco dítě ano.
Rudé peklo z univerzit
Zdá se, že toto přepisování a relativizování dějin přichází z vysokých škol. Vidíme to po celém světě. Někde sundávají obrazy bělochů, někde tvrdí, že Churchill byl rasista, ačkoli vyhrál válku nad největším rasistou v dějinách, jinde tvrdí, že stalinismus měl demokratické prvky. Ano, to tvrdí děkan jedné z pražských fakult. Do médií k tomu hrdě vykřikuje, že je postmarxista.
Mezi počtem mrtvých vyprodukovaných fašismem a marxismem není velký rozdíl, marxismus má možná obětí víc. Kdyby prohlašoval, že je třeba postfašista, taky by byli všichni klidní, nebo jsme si už tak zvykli na plíživé vzchopení levicových extremistů, že nám to připadá úplně normální? A je normální, že lidé s takovými názory vzdělávají příští generace? Koho asi budou volit absolventi těchto škol placených z našich daní? Stranu českých marxistů? Vážně chci ze svých daní platit někomu takové přínosné vzdělání?
Jak je vůbec možné, že se v seriózních médiích vede diskuse o tom, zda byl stalinismus demokratický? Už padla všechna tabu a hranice?
Ale podivné piruety lze vidět i jinde než u historiků. Nepřepisují se jen dějiny, přepisují se všechny zdroje informací. Velmi hezky to ve své knize „Obchodníci se strachem“ popisuje Vítězslav Kremlík. Ten líčí, jak aktivisté přepsali tisíce odkazů Wikipedie, čímž se stali administrátory encyklopedie a vybájili si svou novou realitu, kterou následně přebírali další a další. A tisíckrát omílaná lež se měla stát pravdou…
Dnes se už nedá věřit vůbec ničemu. Vše je relativní. A úplně nejvíc relativní je pravda. Takže se pak nikdo nemůže divit, že válku vyhrál úplně někdo jiný, než se kdysi učilo ve škole. Celý život se tak musíte učit říkat to, co je zrovna pravdou. A já to dělat nehodlám.
