Marek Stoniš: Nová opatření proti šíření koronaviru aneb Čtvrteční chvilka vládní poezie
Ať den a noc jak dlouhé týdny se zas posouvají
Jak dětem, když se létem bezostyšně nudí
Já přeji všem, kdo si už sotva vzpomínají
Jak ranní louka bosé nohy studí
(Ministryně financí Alena Schillerová a jejích pár veršů z cesty domů do Brna)
Tuto patafyzickou báseň zveřejnila ministryně financí minulou sobotu, tedy ve chvíli, kdy se kolem ní děly vskutku nevídané věci. Možná je tedy v jejích verších skryto více, než se na první pohled zdá. Třeba smutek za dalším odcházejícím kolegou z širšího vládního týmu, epidemiologem Maďarem, který nevydržel šikanu z nejvyšších míst a práskl dveřmi. Nebo zmatek nad protichůdnými vyjádřeními vládních kolegů ohledně nových koronavirových opatření. Roušky všude, ne všude, někde, ne někde. Což by mohl naznačovat verš „já přeji všem, kdo si už sotva vzpomínají“.
Než si kvůli pochopení, „co tím chtěla básnířka říci“, ještě pětsetkrát přečteme Schillerové veršovánku, možná by stálo za to, připomenout si, co se vlastně děje.
Premiér Babiš nejprve schválil nová opatření vlády proti šíření koronaviru. Kvůli nim měly mít děti školou povinné nasazenu roušku na chodbách školy, v učebně už ale ne. V družině ale ano. Nebo v restauracích by ji hosté mohli nemít během konzumace nápojů a jídla, při cestě na toaletu už ale ano. A tak dále a tak podobně.
Když se na nová nařízení vlády snesla nevole a posměch občanstva, učinil Andrej Babiš piruetu, kterou zvládá nejlépe na světě. Proměnil se v opozici vlastní vlády, zpucoval svého ministra Vojtěcha i epidemiologa Maďara a nařízení jako moudrý vládce dle vůle lidu zmírnil.
Jenomže to není konec. Následně se rozhodl Andrej Babiš přihodit seniorům nad 65 let (ano, do této kategorie spadá i sám Andrej Babiš) dalších osmnáct miliard ze státního rozpočtu, protože zažívali stres kvůli nošení roušek a odloučení od rodin. Návrh byl okamžitě označen za populistický. Chybně. To, že se o „rouškovném“ zcela vážně baví předseda vlády, ministr vnitra a ministryně financí v době, kdy v rozpočtu zeje kvůli jejich neschopnosti nakládat s veřejnými penězi půlbiliónová díra, je projevem krystalického šílenství, nikoliv starého slušného politického populismu. Což se možná odráží v Schillerové záhadném verši o dětech, které se „létem bezostyšně nudí“. Nebo narážka na bosé nohy? Jakože nebudeme mít ani na boty? Nebo že nám bude v zimě zima, protože nebude na otop?
Možná je dobře, že nerozumím básničkám.
Text vyšel jako úvodník nového tištěného Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
