Prymula jako ministr může být nadějí, ale i hrozbou. Výhody (snad) mírně převažují
Střídání na postu ministra zdravotnictví v době, kdy je Česko v zatím největším koronaprůšvihu, je mimořádně důležitá věc. Bohužel, říci předem jednoznačně, zda je Roman Prymula po odcházejícím Adamu Vojtěchovi dobrá volba, není dost dobře možné.
Ministr Vojtěch neměl pro ministerskou pozici naprosto žádné předpoklady. Neměl prakticky žádnou praxi. Neměl vzdělání v oboru. Nebyl manažer. Jako třicátník neměl dost životních zkušeností. A nakonec nebyl ani silná osobnost, aby dokázal v případě potřeby prosadit názory odborníků ve vládě.
To se Prymulovi rozhodně vyčítat nedá. Je lékař, epidemiolog, profesor, stál v čele vojenské lékařské fakulty, řídil velkou fakultní nemocnici. Když jsem na začátku epidemie mluvil s řadou lidí, kteří s ním dříve spolupracovali, všichni se shodli, že jde o velmi silnou osobnost, jež se nebojí hájit svou pravdu proti komukoliv, je-li o ní přesvědčen. Mnozí zdravotničtí manažeři se těší, že vyčistí vedení resortu od podivných individuí, která do vysokých pozic instaloval jeho předchůdce a jež měla na chod systému v řadě věcí větší vliv než sám Vojtěch.
Otázkou je, zda se Prymula dokáže postavit v případě potřeby i premiéru Babišovi. Má mu být za co vděčný. Když už na jaře nebylo udržitelné epidemiologovo soužití s Adamem Vojtěchem na ministerstvu zdravotnictví a Prymula se jako náměstek rozhodl odejít, Babiš se ho ujal a vytvořil mu prestižní flek vládního zmocněnce pro vědu a výzkum ve zdravotnictví na Úřadu vlády ČR. Teď ho posunul na ministerský post. V tom všem rozhodně nejde přehlížet podporu prezidenta Miloše Zemana, jejž s Prymulou pojí přátelský vztah (a epidemiologovi tak přidává na síle v možných politických strkanicích).
Všechno, co může být Prymulovou výhodou, se ale bohužel může snadno změnit v hrozbu pro život v zemi. Prymula jako epidemiolog a bývalý voják může mít tendenci stát se „manažerem epidemie“, přičemž je dlouhodobě zastáncem tvrdých opatření. Nemá problém mluvit o hranicích zavřených třeba až na dva roky, naordinovat lidem faktickou rezignaci na společenský život… V jeho pojetí může „přílišná demokracie“ komplikovat zvládnutí epidemie a v takovém případě se nebude zdržovat dlouhým přemýšlením, čemu dát přednost. Ve spojení s premiérem Babišem, pro kterého je slovo demokracie prakticky jen slovníkový pojem a obtížná překážka v neomezeném vládnutí, to může být hodně nebezpečné.
O to důležitější bude, aby vládní ČSSD i parlamentní opozice důsledně hlídaly každé případné omezení lidských práv, jež bude ministerstvo zdravotnictví pod novým vedením prosazovat jako nutné pro potlačení nákazy. Tím, že vzhledem k vývoji situace bude tendence taková omezující opatření nařizovat, si můžeme být více méně jisti. V žádném případě by jich ale Prymulovi ani nikomu jinému nemělo projít víc, než bude skutečně nezbytně nutné.
