Vladimír Mertlík: Babišova Achillova pata je on sám. Hrdinové 4. odboje Maláčová a Hůlka na Hrad
Již druhý týden jsou ve veřejném prostoru předmětem rozborů a terčem posměchu i kritiky vystoupení premiéra Babiše. Uvedené reakce se však zabývají pouze formou projevu, vyjadřováním premiéra a nesmyslem smyslu obsahu jeho řeči. Předmětem zájmu médií i veřejnosti je tedy výsledek, nikoliv jeho příčina.
Nezodpovězena tak zůstává otázka, jak je možné, že se premiér již po několikáté krátce za sebou přišel před kamery sám „historicky znemožnit“ jen proto, že nechal „prchlivost cloumat svým majestátem“, jak řekl kdysi Werichův Rudolf II. v Císařově pekaři a Pekařově císaři. Výsledkem je ale fakt, že ještě nedávná nadpoloviční vize voličstva o Andreji Babišovi jako silném a neomylném vůdci vzala za své a zhroutila jak domeček z karet. Proto je příčina tohoto selhání, která způsobila výrazné oslabení voličských preferencí hnutí ANO a Babišovi vzala nimbus nezranitelnosti, tak důležitá.
V čem tedy spočívá zranitelnost jeho Achillovy paty? Kdo dokázal vyjmout z jeho čela Golemův šém a sebevědomého vůdce změnit v „tajtrlíka“, má-li Zpětné zrcátko zůstat u terminologie filmových hlášek. Zamířil snad Andrej Babiš příliš vysoko a blízko ke slunci, aby se křídla úspěchu ukázala být spojena jen voskem bohatství a sebevědomí chybějícím ostatním Ikarům české politické scény? Marně se opozice roky rozhlížela po někom, kdo je schopen Babiše porazit, aby se nakonec ukázalo, že jediný, kdo by toho mohl být schopen, je on sám. Dokázal, že vést stát jako firmu lze jen v případě zavedení totalitního režimu nepřipouštějícího dualismus názorů a diskuzi. Sněmovna a v českém případě hlavně Senát, tedy to, co premiér považuje za žvanírnu – byť může mít občas pravdu – je brzdou omylů neomylného jednotlivce. Ty lze respektovat v případě soukromé firmy, v níž majitel nese veškerá rizika těchto omylů. Odpůrci mohou z firmy včas vystoupit, eventuálně přestoupit do firmy jiné. Totéž ale nelze chtít po občanech zastoupených opozicí a nesouhlasících s omyly momentálního vůdce. Špatná rozhodnutí mohou být nesouhlasícím vnucena (počtem) kvalifikovanou většinou, prostřednictvím jimi zvolených zástupců. Na takový proces ale nemá Andrej Babiš dostatek trpělivosti. To dokazuje, že úspěšný manažer ještě nemusí být automaticky úspěšným premiérem, zvláště v čase a za situace, kdy jde „tlustý do tenkýho“.
Taková situace nyní ukázala, že úspěšný manažer nemusí být ani úspěšným krizovým manažerem. Babišova představa strojvůdce, který sám vlak nejen řídí, ale přikládá i do kotle, přehazuje výhybky, dává si zelenou, stahuje závory a prodává i štípe jízdenky, je realizovatelná jen na pionýrské dětské železnici. Holým nesmyslem je navíc představa, že v případě, kdy dochází palivo, strojvůdce nabídne, že bude chvíli tlačit, a při selhávání brzd míní brzdit železnou tyčí vraženou mezi kola. Dobrý manažer hledá v tu chvíli nejlepší lidi na jednotlivé posty, když už tak neučinil ve výtopně, než vlak vyjel. Loajalita totiž není schopnost, ale vlastnost, a je-li jediným bonusem angažované osádky soupravy, pak není přidanou hodnotou. Problém premiéra je i v tom, že i dobré dobře míněné rady u něj mají šanci jen v případě, že jsou identické s jeho názorem. Nejen to, je známo, že i v případě, kdy Andrej Babiš dohodnutou strategii přijme a slíbí ji respektovat, platí to při jeho impulsivnosti jen do chvíle, než vybuchne. Pak se stává zbloudilou protitankovou střelou mířící vpřed bez ohledu na původní cíl.
Zmiňme v závěru této úvahy poslední dvě chyby premiéra – strojvůdce. Polovina osádky jeho vlaku jede do zcela jiné stanice než on, jen se chtěla svézt načerno. S cílem ovládnout cestu zcela uzavřel navíc smlouvu o Správě železniční dopravní cesty s bandou vyděračů a násilníků, jejichž historickým cílem je přepadávání vlaků. Nelze se tedy divit, že výlet za úžasným cílem, kde bude líp, neprobíhá tak hladce, jak by měl. Jako námět pro dobrodružný akční film by to stačilo. Horší je, že my tím vlakem jedeme také.
Letošní volby druhé kategorie, které již Zpětné zrcátko komentovalo v minulých ohlédnutích, nejsou důvodem k výskání. Parlamentní volby 2021 vyhraje Andrej Babiš a jeho hnutí znovu, otázkou jen zůstává, podaří-li se mu také vládnout. Příležitost k tomu od Miloše Zemana nepochybně dostane, i kdyby zvítězil jen o procento. Výsledek může být rozhodující i pro následnou prezidentskou volbu. Bude poslanecká imunita, o niž Andreji Babišovi primárně jde, stačit? Nebo se rozhodne v souladu se svou vrozenou soutěživostí riskovat a vzdát se mandátu ve prospěch prezidentské kampaně? Patřil by zcela nepochybně k velkým favoritům. Díky těmto možným rošádám je ve volbách 2021 na co se těšit.
Jiný veřejně diskutovaný státnický projev s propagační masáží hodnou provolání „Mým národům“ císaře pána přednesl Miloš Zeman. Napjatému lidu hltajícímu vždy jeho slova přímo ze rtů se dostalo zadostiučinění. Prezident ve své promluvě státnicky moudře oznámil národu, že: „Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten tu ryje.“ Mimoto poukázal na skutečnost, že: „Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky. Bez klobouku bos, natloukl si nos!“ Před důsledky dalšího vývoje z mezinárodního hlediska pak nekompromisně varoval prohlášením: „Byla boule veliká jako celá Afrika!“
Konec legrace, protože se opět ukázalo, že vystoupení Miloše Zemana není žádná sranda. Komentátorům už v tomto případě stačí, že prý prezident ani jednou nikoho neurazil a jeho projev byl konzistentní. Přesto to opět odskákali zubaři, kardiologové a zpěváci. Průběh koncentrované nudy byl dramatický jen tím, zda se prezidentova promluva nestane zároveň vlastním nekrologem. Vše ale dobře dopadlo a Miloš Zeman se ztěžka produsil až na konec. Pokud na začátku vysílání vlála prezidentská standarta, mohl být závěr za zvuků dělových salv. Prezidentova katastrofická únava z celodenního natáčení sedmi minut (viz denní světlo v okně za ním) byla znát hned od druhé minuty, kdy hrozila nečekaná katarze. Je otázkou, kdo to má zapotřebí, k čemu slouží a kdo je na to zvědavý. Myslím, že by nás Kancelář prezidenta mohla příště podobných zbytečných show ušetřit.
Nicméně Miloš Zeman neponechal nic náhodě. V běhu dnů stačil poradit zpěváku Hůlkovi, ať si dá mokrý hadr na hlavu, a negenerálu Koudelkovi vyhrožovat jiným špionem, který Koudelku napráská agentovi StB. Všechny, co s ním nesouhlasí, pak označil za blbečky a hup zpátky do pyžama a sladkého bezvědomí. Zdá se však, že i na této lodi začíná téct do podpalubí a krysy opouštějí loď. Zatím aspoň odhazují své medaile v dál a cítí se jako hrdinové 4. odboje. Hůlka na Hrad!
Třetí ze státnických projevů těchto dnů, tentokrát z úst mladé krve socanů, netřeba snad ani komentovat.
„To je bordel, co ten Babiš udělal, a teďkon to všichni musíme slíznout. To je debil. Pardon, s prominutím. Děkuju, nashle,“ řekla po rozhovoru pro Českou televizi štábu ministryně Jana Maláčová. Později se omlouvala, že byla v silných emocích: „Když máte velkou zodpovědnost, bez nich to prostě někdy nejde, nejsem robot. Jsme uprostřed druhé vlny pandemie a pro mě je priorita řešit tyto bezprecedentní problémy než jeden výrok,“ uvedla ministryně. Jasně! Máte-li velkou zodpovědnost, protože dobrovolně spolupracujete (podle svého mínění) s debilem, je pochopitelné, že jste v silných emocích, a to se pak na to šup chováte jako hovado!
Zdá se, že za chvíli nebude pro disidenty kam plivnout. Maláčová na Hrad!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
