Nedůvěru máme v krvi. Češi jsou národ poslušných sabotérů, které nezkrotí ani koronavirus
Celá tato doba kolem koronavirová krize ukázala, že my Češi jsme opravdu v jistém smyslu unikátním národem. Nejspíše „prvním“ Čechem byl již biblický apoštol Tomáš, který odmítl uvěřit v zmrtvýchvstání Krista, dokud si nesáhl do jeho ran. A tak mnozí Češi odmítají uvěřit v koronavirus, dokud ho nebudou mít.
Stejně tak v případě koronavirových opatření vlády Andreje Babiše lze vidět švejkovský styl, kdy se sice mnoho firem uzavře a údajně se omezí pohyb obyvatel, ale kvůli výjimkám z tohoto omezení se vlastně nic z pohybu lidí neomezí, pouze je potřeba mít připravenou důvěryhodnou výmluvu. Pokud vás tedy vůbec bude někdo kontrolovat, protože česká vláda nemá ani dostatek policistů, vojáků apod. k takovýmto plošným kontrolám.
A tak je to s námi Čechy vždy – nevzdáváme se snadno svých přijatých postojů a názorů, a to i za cenu, že tím ohrozíme své blízké. Odpor mnoha Čechů k nařízením vlády je umocněn naší přirozenou nedůvěrou k vládnoucí moci. Co se dá také čekat, když ještě v kolektivní paměti straší vzpomínky na komunistickou totalitu.
Dnes je česká společnost vzájemnou nedůvěrou a nenávistí nejspíše nejvíce rozdělená za posledních 30. let od pádu komunismu. Kvůli koronaviru se rozhádávají partneři, rodiny, přátelé a lidé se začínají nenávidět a mnohdy již i fyzicky napadat. Jedni věří, že žádný koronavirus není, a druzí se chovají, jako by koronavirus měl 100% úmrtnost. K tomu všemu situaci ještě „vylepšuje“ česká vláda, která se v posledních měsících chovala naprosto amatérsky. Premiér navíc přiznává, že rozhodoval mnohdy ne na základě odborníků, ale přání obyvatelstva, která mu nejspíše dodaly PR agentury a jeho mediální poradci. Jak jinak si vyložit výrok premiéra Babiše: „Všichni chtěli do Chorvatska. Chápu, že Babiš může za všechno. Já za to žádnou odpovědnost necítím. Samozřejmě cítím politickou odpovědnost.“
Pomiňme nelogičnost obsahu Babišova zmateného projevu a zaměřme se na jeho konstatování, že opatření se nedělala podle požadavků odborníků, ale podle přání obyvatel. A zapomeňme na to, že sám Babiš měl říct, že on k moři jede, protože to požaduje jeho dcera. Víte, já Babišovi nezávidím jeho pozici premiéra státu, jehož národním symbolem je dobrý voják Švejk a který se vlivem dějin naučil pít s mateřským mlékem nedůvěru k vládnoucímu režimu. Symbolem českého člověka je i vrozený „tichý odpor“, který se povětšinou projevuje sabotováním všeho, co vláda požaduje.
Kdysi mi jeden můj zahraniční kamarád řekl svůj postřeh o Češích: „Vy Češi jste nejnebezpečnější lidi, co jsem poznal. Tváříte se, jak jste poslušní, a přitom vše sabotujete.“
Jenže teď se projevují negativní stránky této naší dvojsečné povahy. Vidím kolem sebe stále více lidí, kteří nejen přestávají věřit v nebezpečí koronaviru, ale začínají i aktivně sabotovat nařízení vlády, což ovšem sama vláda dost podporuje svými zmatečnými opatřeními a výjimkami. Mnozí lidé například mají nasazenou roušku, ale jen pod nosem, takže úplně mizí její význam, lidé hromadně nedodržují zákaz srocování ve větších skupinách. Lidé se scházejí tajně na uzavřených oslavách, vymýšlejí si záminky pro aktivity, které by jinak byly zakázány. To vše je umocněno tím, že se ozývají lékařští odborníci, kteří zpochybňují mnohá vládní opatření i samotné smrtící vlastnosti koronaviru, tedy jeho schopnost masového zabíjení napadených lidí. To vše nakonec posiluje mezi lidmi ono tomášovské „dokud neuvidím, tak neuvěřím“. A tomu všemu poskytl silný argument i plukovník Prymula svým chováním.
Na druhou stranu je zde mnoho vyděšených lidí, kteří se bojí, že by kvůli koronaviru mohli oni nebo jejich blízcí zemřít. A nejspíše pod vlivem těchto lidí, nejspíše to jsou i nejčastější voliči hnutí ANO a Babiše, rozhodla česká vláda zvolit takový způsob komunikace s veřejností, jaký zvolila, a do čela všeho postavila vojáka Prymulu (plukovníka v záloze). Jenže tohle osobně vidím jako velkou chybu, protože přesně tento vojenský styl a vystupování pana ministra Prymuly posilují v mnoha lidech přirozený český švejkovský odpor k autoritám a ono čecháčkovské poslušné sabotérství.
A tak se nám vytváří třaskavá směs „české povahy“, která bude v mnohém ovlivňovat naše životy v následujících měsících. A pokud vláda nezmění svůj přístup k české veřejnosti, může to mít velmi špatné důsledky oběma směry – jak směrem k přehnaně restriktivním opatřením, tak směrem k jejich přehnanému ignorování ze strany značné části obyvatelstva.
Osobně bych premiéru Babišovi doporučil, aby jeho osobní politiku v této krizi přestali řídit různí PR analytici a začali ji řídit skuteční odborníci na zvládaní krizové situace a hlavně aby komunikaci s naším švejkovským národem svěřil někomu, kdo chápe podstatu „české duše“, tohoto českého „poslušného sabotérství“, a dokáže tak lidem srozumitelně vysvětlit nutné kroky a nebude v nich svým projevem podporovat odpor k těmto opatřením. Pokud tedy již není pozdě.
