Nenechme se zaslepit strachem. Ani vážná situace nedává vládě právo vydělávat na našem neštěstí
Právě v dobách těžkých, kdy dochází dech a hroutí se charaktery, kdy strachu čelíme hned po probuzení a v jeho sevření čím dál častěji i uléháme, ve chvílích, kdy čekáme to nejhorší, kdy se rozpadají jistoty i rodiny, kdy nevíme, co bude zítra, právě v takových situacích je třeba nepolevit v ostražitosti a nevzdávat se svých svobod. Ne nadarmo bývá v civilizovaných společnostech zneužití moci v krizových situacích souzeno obzvlášť přísně.
Dobré ko/ryto
Premiér Babiš a jeho vláda nezachraňují náš národ a každého z nás před možnou smrtí z dobrého srdce (pokud něco takového vůbec dělají, ale to je jiná otázka) nebo proto, že by věděli lépe než my, jak na to. Je to jejich práce, o kterou se rvali ve volbách a kterou jsme jim my dali. Nedělají nic z altruismu jako mnozí dobrovolníci, nevzdali se v této krizi, na níž mají nemalý podíl, dokonce ani svých platů a výdobytků, přestože část národa připravili o velkou část jistot. Dělají svou práci. A my jsme ti, co mají nejen právo, ale také povinnost se jim dívat pod prsty, kontrolovat je, hodnotit, a v případě, že ji nezvládají, je vyhodit.
Přestaňme se k nim tedy chovat jako ke vševědoucím, nedotknutelným a neomylným. To, že si připadají privilegovaní a sami dlouhodobě porušují téměř vše, co my ostatní musíme pod hrozbou trestů dodržovat, neznamená, že to tak má být. Ani že to máme a musíme strpět.
Jeden příklad z mnohých: Prymulova dcera, která před pár lety převzala byznys ve skomírající firmě Medimun po své matce Ruslaně, získala letos v srpnu od Ministerstva průmyslu a obchodu dotaci na výrobu dezinfekce.
Že je to do nebe volající střet zájmů, klientelismus, o amorálnosti nemluvě, vydělávat díky protekci na neštěstí druhých, zvlášť když ještě „poptávku“ sami z pozice síly podporujeme příkazy a zákazy? Samozřejmě. Ale taková je přece poslední roky realita naší země. Prymula a jeho rodinný gang se jen zařadili do rostoucí skupiny klanů kolem Babiše a Zemana.
Příklady táhnou
Premiér sám, hoden svého postu, jde příkladem. Ukazuje názorně, kterak lze kořistit na státu, zemi, občanech, konkurenci a koneckonců i na EU, ignorovat zákony, ohýbat si je pro sebe, zneužívat moc a bezostyšně co nejvíc nahlas lhát. Opakovaná lež se stává pravdou. A kdyby se už náhodou našel odvážný ohař, který by se vydal po stopě, státní aparát na něj v přímém přenosu zaklekne, křivě ho obviní, ožebračí, zlikviduje a jedeme dál.
Babiš kráčí přes mrtvoly (teď už doslova) a nám za to, že se musí tímhle nepříjemným terénem plahočit, nadává. Nás za to trestá. Má na to své vykonavače, naposledy právě Romana Prymulu (nenechme se opít koblihou, plukovník nikam nezmizí a nepřijde o svůj vliv a moc, odvolání z postu ministra je jen fraška).
Může se tedy někdo divit, že si Prymula vzal přiměřenou odměnu za svou nevděčnou práci? Vždyť to dělají všichni, co jsou napojeni na Babišovo centrum moci.
Je logické, že muž s funkcí a mocí rozkazovat nás bez mrknutí oka děsí zákazy, příkazy a důraznými doporučeními. Pak totiž téměř nelze nekoupit to, co jeho rodina vyrábí z nemalé části za státní peníze. Jen blbec nebo slušný člověk, což je v dnešní době evidentně pro mnohé totéž, by to neudělal. A takový blbec si zaslouží trpět a být vysáván, ovládán, strašen, vydírán.
„Obyčejný“ občan naší země na začátku jednadvacátého století má být zkrátka vyděšený, přiměřeně ne/majetný a poslušný. Má se bát, nechat si vzít základní svobody ve jménu záchrany života, má pod pohrůžkou vysokých trestů držet hubu a krok, udávat „nezodpovědné“, poslouchat nařízení vůdce a návdavkem se polévat dezinfekcí.
Bylo hůř
Ničím shora napsaným nemá být současná vážná situace bagatelizována. Nárůsty covid pozitivních jsou velké a některé nemocnice skutečně čelí problémům s nedostatkem personálu a lůžek.
Co se nyní děje a dít bude, předpovídala část odborníků (ne vládních slouhů s odbornými tituly) již na jaře během takzvané první vlny. Také říkali ti, co už se s podobnými epidemiemi (třeba právě oné omílané chřipky – ne údajné chřipečky – tedy závažného onemocnění také šířeného kapénkami) osobně během života potýkali, že nový koronavirus zde s námi zůstane. Postupně se jím exponenciálním nárůstem (probíhá nyní) promoří většina populace. A i když se předpokládalo, že naprostá většina nakažených bude mít jen minimální symptomy, a tedy nebudou potřebovat lékařskou péči (což se zatím též prokázalo), zdravotní systém bude dost možná na hranicích fungování a lidé budou umírat.
Několik primářů nejen plicních oddělení už na jaře s pokrčením ramen říkalo, že to bude náročné. Ale systém zvládl například extrémní epidemii chřipky v roce 1995 (tehdy na komplikace spojené s chřipkou zemřelo v České republice minimálně 6 tisíc lidí, s covid-19 do dnešního dne pár set přes dva tisíce; čímž není míněno, že by některá smrt byla horší/lehčí/méně politováníhodná, naopak – každé předčasné úmrtí je tragické), zvládne i tuto takzvanou pandemii. Také upozorňovali, že vakcína je skvělá věc, ale nenechme se mýlit – každoročně na následky jiných nemocí, proti kterým je očkování, umírají v Česku tisíce lidí.
Nestydatost vítězí
To, co nám nyní vláda otlouká o hlavu, aby se vyvinila z nekončící série vlastních selhání a mohla situaci ještě víc zneužít, tedy že jsme se přestali dostatečně bát a žijeme pandemii a jejich zákazům a strašení navzdory, se dělo i tehdy. Nemocnice nestíhaly, tisíce lidí umíraly.
Život se přesto nezastavil. Nebyli jsme jen loutkami v rukách nezodpovědných populistů. A nikdo si tenkrát nedovolil obvinit nás z toho, že za kapénkami se šířící nemoc, katastrofální přehřátí zdravotního systému a „zbytečně“ zemřelé můžeme. Ovšem tehdy ještě nebyla nestydatost hlavní devízou představitelů našeho státu.
Svádět vlastní neschopnost na nás a dodávat rovnou, že když se nestane zázrak (sic!), budeme bolestivě potrestáni, je jak z učebnice psychologie o rodiči tyranovi a zneužívaném dítěti. A Babiš se svými pohůnky není v této rovnici oním vyděšeným a bezdůvodně trestaným dítětem.
Samozřejmě že ti, co nás děsí, vyhrožují, vyčítají, trestají, to nedělají jen z čirého sadismu, protože můžou a mají tu moc. Mají z toho taky nemalý užitek. Sami zde sice žijí a zdánlivě se jich to vše taky týká. Ale Babišem počínaje, přes Faltýnka a jemu podobné až po momentálně největší hvězdu této tragikomické show Prymulu všichni na současném stavu vydělávají.
Naprosto bezostyšně tyjí z našeho neštěstí. Nejen tak, že roste a bobtná jejich moc, prosazují se jindy neprosaditelné zákony a oni doslova pár větami mrzačí naše životy ve jménu blaha národa, jenž má přece větší hodnotu než život jednotlivce, byť se jedním dechem dušují, že právě o život každého jednoho z nás v konečném důsledku jde. Bohatnou v tom nejdoslovnějším smyslu: finančně. Zároveň ze stovek tisíc lidí dělají chudáky a existenčně i psychicky nestabilní nešťastníky, kteří se dají o to lépe ovládat.
Nenechat se oslepit a umlčet
Ve jménu boje s novým koronavirem, který jim poskytuje tu nejlegitimnější záminku, každého, kdo poukáže na jejich amorální a na hranici slušnosti i zákona balancující jednání, označí za veřejného nepřítele a nebezpečný živel. Oblíbená nadávka, pod kterou se skryje vše, je dnes takzvaný „popírač“ – toto označení, ať už znamená cokoliv, bude brzy zřejmě důvod k lynčování.
Kdo se odváží v této době, kdy jde o tisíce vážně nemocných a o možnou blížící se katastrofu (vybavíme si za pár let, kdo ji tak urputně svým strašením a kroky aktivně přivolával?), řešit takové „banality“, jako je zneužívání moci, lhaní, „odklánění peněz“, podezřelé zakázky, omezování svobod apod.? Jen cynická zrůda má drzost dívat se pod prsty těm, co musí z pozice moci a postu (o demokracii a zodpovědnosti vůči občanům nemluvme, to byly jedny z prvních obětí pandemie) nastalou krizi řešit. Nikdo přece není neomylný – tak zní generální pardon.
Rozezlení čtenáři po sprše nadávek a osobních invektiv často píší: Nechme teď ty nahoře zachránit nám životy a pak se když tak zpětně podívejme, jaké nepravosti možná udělali.
Ale právě v dobách těžkých, kdy se lámou kosti, kdy čekáme katastrofu, kdy nemá cenu řešit, co bude za měsíc, když jsme ztratili pevnou půdu pod nohama a některým z nás dochází zarouškovaný dech, právě v takových situacích je třeba zhluboka se nadechnout, posílit ostražitost, vyjít ven a rozhlédnout se a na vlastní oči vidět.
Vydělávat na neštěstí druhých, na smrti, na strachu je odsouzeníhodné a trestuhodné. Mělo by to platit i v naší čím dál víc zmatené, relativizující a rozbité společnosti ochromené virem, obavami. Zajisté, účet je možné vystavit, až znovu vyjde slunce a my budeme moct opět svobodně dýchat a žít. Ale účtenky je třeba bedlivě sbírat a kontrolovat pod pohrůžkou tvrdých až likvidačních trestů už teď – o tom by nám koneckonců jedna ze strůjkyň současné krize, Babišova ministryně financí Schillerová mohla dát přednášku.
