Vít Vojta: Západní export lidských práv do Číny zatím nenese ovoce
Článek Petra Havlíka „Čínský export koronavirem neskončil. Na řadě je vývoz totalitarismu a špiclování“ pracuje s tezí, že Čína využívá globální rozšíření koronaviru ve svůj prospěch a bude své totalitní choutky postupně ukájet po celém světě. Vůbec nechci polemizovat o tom, zda se v Číně dějí nepravosti na menšinách a že lidská práva tam mají menší hodnotu než v našem světě. Na druhé straně je třeba si otevřeně přiznat, že Čína ani další země asijsko-pacifického prostoru nestojí o import západní liberální demokracie. A dokud budeme uzavřeni v mantře vlastní neomylnosti, moc daleko se neposuneme.
Tento text není obhajobou Číny. Můžeme hodiny diskutovat kulturní genocidu ujgurské menšiny, zabrání Tibetu či potlačování protestů v Hongkongu. Tuto debatu už ale vedou jiní a zatím nás nikam neposouvá, spíše jen živí stav nenávisti a strachu.
Čína byla Západu skvělým partnerem, dokud nepřestala hrát dílnu světa, vyrábějící vše od pastelky po celý zbytek spotřebních kulis, které nás obklopují. Cenu, jakou za to platili obyčejní Číňané, nikdo moc neřešil. Dokonce i kopírovaní duševního vlastnictví mohlo být dlouho k smíchu. Najednou před námi ale stojí druhá nejsilnější ekonomika světa disponující tak pokročilými technologiemi, že je ze strachu ze zneužití pro „jiné“ účely raději zakážeme používat.
Pokud se ale chceme více zamyslet nad globálním úspěchem čínského exportu, je na místě začít u fungující čínské konkurenční strategie. Tedy u přístupů, kterými svých tržních úspěchů Číňané dosáhli. Ty jsou dány souběžnou schopností soukromoprávních firem uspokojovat aktuální tržní poptávku a současně systematickým nastavením podmínek, které zajištuje hlavně veřejnoprávní sektor (stát). Fungující souhra tak za čtyřicet let ekonomické reformy (1979−2020) poměrně stabilně mění Čínu z velmi zaostalé země až do pozice jednoho z globálních lídrů.
Teze Petra Havlíka, že „zásadní konkurenční výhodou tamního zboží většinou není prvotřídní kvalita, nýbrž cena“, ukazuje, že autor zatím neměl s praktickým obchodem ani s kontrolou kvality mnoho společného. Každé prodávané zboží (tedy i čínský export) musí splňovat všechny požadované podmínky zahraničního zákazníka jako celek. Cena je tu důležitý, ale pouze dílčí parametr. Naopak stanovení kvality je dnes pouze dvojí: splňuje – nesplňuje.
Tlak na cenu bývá navíc spíše problémem zákazníka, nikoliv výrobce. I na našem spotřebitelském trhu dobře vidíme, jak devastující jsou prodejní argumenty „levně“ nebo „sleva“. Jinými slovy, Čína dnes dokáže vyrábět stejně nekvalitně jako kvalitně. Vše je jen otázkou ceny.
I autorem zmíněné „nízká cena práce v těžkých podmínkách“ a „tlak represivního režimu“ v čínské výrobě jsou mýtus. Cena práce a úroveň sociálního zabezpečení tu trvale roste, čínská dělnická mzda je už srovnatelná se mzdou českých dělníků v menších městech, zákoník práce v poslední novele z 29. 12. 2018 se blíží právu Evropské unie a zaměstnanci mohou kdykoliv podat návrh na pracovněprávní arbitráž proti zaměstnavateli u příslušných komisí pracovních úřadů. Otrockou práci nebo dickensovský kapitalismus proto hledejte spíš v jiných zemích.
Závěrem snad ještě narážka autora na všudypřítomné monitorování občanů. Ano, v Číně se to postupně stává standardem. Zdá se však, že i naše společnost stále více balancuje na hraně luxusu poskytovaného moderními technologiemi a nebezpečí spojeného se sběrem obrovského množství souvisejících dat. Mimochodem, monitoring osob a sběr dat je celosvětovým trendem už delší dobu. Odpovídá technologickému rozvoji a lze jej jen obtížně omezit, jak ukázal např. pokus s GDPR.
Tolik kritizovaný sociální kredit přece začal a dávno funguje u vydávání platebních karet. Jedním z průkopnických systémů byl americký FICO scoring. Autoritativní státní režimy jsou všude mimo euro-americký svět a čínská vláda má pochopitelně technologickou i politickou sílu být průkopníkem, což vyvolává oprávněné obavy a je třeba být ve střehu.
Reálnému zlepšení lidskoprávních otázek v Číně však nepomůže, když budeme stále dokola opakovat to špatné, co si o Číně představujeme. Tím jen ještě více vzdalujeme obě civilizace a vytváříme nekompatibilní, nesnášenlivé prostředí. Naším zájmem má být tlak na otevírání čínského trhu evropským firmám, které naši kulturu a tím pádem i dodržování jistých standardů přenesou snadněji a přirozeněji, budou-li chtít, než někteří aktivističtí politici. Jejich snahy totiž zatím moc ovoce nenesou.
Autor je sinolog, právník a tlumočník z čínštiny.
