Vladimír Mertlík: Výročí konců světových válek a nekončící žabomyší války domácí
O víkendu se Zpětné zrcátko věnovalo české tradici sebelítosti nad slavnými porážkami i oblíbenému udělování opačných znamének významu dějinných událostí. I další dny první dekády listopadu jsou plné událostí, jež měnily svět.
Ani dnes se tedy nebude Zpětné zrcátko podrobně věnovat činům takových existencí, jako je bývalý poslanec a zároveň emeritní hovado Jaroslav Škarka, který označil předčasně narozené děti za zrůdy hodné jen fyzické likvidace. Je ale čas připomenout častá varování Zpětného zrcátka, aby si rudí, oranžoví i hnědí politici nechávali pravidelně vyšetřit stolici. Škarka je důkazem následků zanedbání takových kontrol, kdy se stolice přemístí do míst, kde většina lidí od zrození lidoopů mívá mozek. Odpovědné orgány justice by se navíc měly zamyslet nad tím, zda si lidé – ať již spáchali cokoliv – zaslouží martyrium, kdy je součástí trestu společný pobyt ve věznici s vychovatelem inteligence Škarky.
Historický mýtus tvrdí, že husy zachránily Řím. Vratislav Mynář se domnívá, že kejhání potrefených hus zachrání Pražský hrad a tam vyznamenané konfidenty. Je-li označení usvědčených práskačů, fízlů a udavačů za práskače, fízly a udavače – jak učinil Jakub Železný – pro dotyčné ponižující, co s tím nadělají ti, na které bylo fízly donášeno. Citujme Forum 24:
„To je jmen za poslední léta: HELENA, FRANTA, MIREK, RONY… kdejaký MISTR úpadkového žánru, béčkový HUDEBNÍK či (letos) trapný KOMIK. Už nejsem žádný KADET, abych dělal, že to nevidím, koukal do OBLAK a tvářil se, že mi ten HOUF nevadí. Vadí! Ale 28. říjen si nedám(e) kazit,“ napsal si 28. října na svůj twitterový účet Jakub Železný. Co tím myslel? Jen uvedl výčet lidí, které vyznamenal Miloš Zeman, prezident. Tedy postupně dle přezdívek – Jitka Frantová Pelikánová, herec Jan Skopeček, písničkář Jaromír Nohavica, zpěvák Ondřej Hejma, hudební skladatel Ladislav Štaidl, hudební publicista Karel Srp, herec Josef Dvořák, právník Pavel Smutný a přispěvatel Parlamentních listů Zdeněk Zbořil.“ (konec cit.)
Ostatně v případě Jaromíra Nohavici sdělilo totéž nahlas Zpětné zrcátko již 5. 11. 2018 ve svém tehdejším ohlédnutí.
Pro všechny dobré hospodáře je velkým zklamáním rozhodnutí Jaroslavy Pokorné Jermanové, že nebude usilovat o místo předsedkyně kontrolního výboru na úřadě Středočeského kraje. Zpětné zrcátko doufá, že to nepovede ke zhroucení hospodaření kraje, které dříve řadu let řídil MUDr. David Rath. Zajímavé by mohlo být zjištění forenzního auditu, zda zásadnější vliv na finance kraje mělo pouštění žilou doktorem Rathem či poradenská činnost manžela paní hejtmanky, jak kraj co nejlépe oholit.
Zpětné zrcátko bude věnovat pozornost událostem, které také způsobily významnou škodu a s jejichž dopady se také dosud potýkáme, ale jejich známost je ve světě přece jen větší.
„Podstatu komunismu ti vysvětlím snadno!“ utrousí v hospodě jeden z diskutujících a pokračuje: „Víš, jak se jmenoval Lenin?!“
„???“ váhá oponent.
„Uljanov! A víš, jak se jmenoval Stalin?!“
„???“ odpovědí je jen další váhání.
„Džugašvili! A víš, kdy byla říjnová revoluce? V listopadu!“ vítězoslavně už nečeká na odpověď znalec.
„A takhle je to se vším, vole!“ dokončí diskusní triumf.
Tenhle starý vtip svou pointou přesně vystihoval podstatu režimu, který přinesl světu – jen do dnešního dne – více než trojnásobek zavražděných v 2. světové válce. Jeho podstatou je lež, lež a zase lež. Má-li někdo pocit, že zrození komunismu a dílo vynálezce bídy Lenina je dnes už věcí historie, hluboce se mýlí. Ať pohlédne pozorně kolem sebe! Zpětné zrcátko nemá na mysli ty, kteří se kdysi členy zločinecké bandy stali, později se zastyděli a omluvili, ale ty, kteří se nikdy ani nezastyděli. Velká říjnová revoluce 1917 je stále s námi jak špatně vyléčený mor.
Dne 11. listopadu 1918 v 5:05 hodin ráno podepisují zástupci Dohody a Ústředních mocností v Compiègne ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk maršála Frederica Foche příměří Velké války. V dokumentu jsou jasně definovány linie, na něž musí armády obou stran ustoupit a zachovat klid zbraní, jakmile příměří vstoupí v platnost. Ten okamžik má nastat 11. 11. 1918 v 11:00 hodin. Vypadá to, že nemůže být jasnější definice, a povel ke klidu zbraní je okamžitě rozeslán na příslušná velitelství armád, brigád a pluků všech zúčastněných stran. Co však není rozesláno, je informace, co činit mezi 5:05 a 11:00 hodin! Vysoká armádní generalita na obou stranách zákopů, ukrytá v bezpečí štábů na zámcích daleko v týlu za frontou, si ale rady ví. Zbývá jí šest hodin k získání maršálských holí a generálských prýmků. Posledních šest hodin na dobytí kusu země plné krve, z něhož před polednem budou muset stejně ustoupit zpět. Ještě šest hodin hry na vojáky. Pro generály a plukovníky je to posledních 355 minut, jak se z oficíra stát vojevůdcem. Pro 10 944 vojáků nahnaných v těchto 355 minutách po podpisu příměří do útoků jsou to poslední minuty, kdy mohli přežít 1. světovou válku.
Rodí se nové státy, vlajky vlají, kapely hrají, ale ráj se nekoná. Brzy se ukáže, že přibyly hranice, víza a cla. Jásot průvodů přehluší hospodářská krize a hádky domácích politiků. Menšiny nemají ani zlomek práv, které měly dřív v rakouském „žaláři národů“. Střední Evropa a zvláště Balkán tím budou trpět dalších 100 let. Doba se vymkla z kloubů a říše jsou vzhůru nohama. Taková je budoucnost v křišťálové kouli světa. Císař Karel I. se zdráhá podepsat abdikaci a 11. listopadu se vzdává jen jakékoli účasti na státních záležitostech. Stejně se zříká 13. listopadu panovnických práv v Uhrách, čímž je potvrzen vznik státu Německé Rakousko, který je prohlášen republikou.
Císař je později 3. dubna 1919 zákonem vypovězen ze země a jsou zrušena všechna vladařská práva dynastie.
„…v zájmu bezpečnosti republiky se někdejším nositelům koruny a ostatním příslušníkům domu Habsburg-Lothringen, pokud se tito výslovně nezřeknou příslušnosti k panovnickému domu a všech s tím souvisejících vladařských nároků a neprohlásí se za věrné občany republiky, nařizuje vyhoštění ze země,“ zní litera zákona. Dva Karlovy pokusy zvrátit situaci ve prospěch říše zůstávají jen pokusy, když věren pacifistickému přesvědčení odmítne situaci hrotit do občanské války. Zbývající čas života stráví v nouzi a bídě, odkázán jen na podporu příznivců. Stav věcí způsobí zhoršení jeho zdravotního stavu a onemocnění zápalem plic. Koncem března 1922 dostává poslední rakouský císař poslední pomazání. Umírá 1. dubna 1922 ve věku pouhých pětatřiceti let.
Špatnou válku ukončil špatný mír. Ve stejném čase, kdy se ozývaly poslední výstřely končící války, probíhaly střety řešící nedořešené z bojů minulých. Střety, které jsou zrcadlem vývoje i skryté války, střety, které budují pozice budoucího uspořádání Evropy i světa. Je přirozené, že tyto boje, trvající až do roku 1920, které nebyly dobojovány ani dořešeny na jednáních, se rozhoří za necelých dvacet let znovu, když ohniska nikdy nepřestala doutnat. Stoupá vliv vlastenectví, započatý francouzskou revolucí. Vlastenectví je to slovo, které zní líp než nacionalismus. Národy monarchie, hlavně jejich dnešní buditelé a zítřejší politici, cítí příležitost a o císařův návrh na vytvoření spolkového státu nikdo nestojí. Francie se opájí pocitem, že dosáhla cíle vlády nad kontinentem, porazila konkurenta Rakousko a odvěkého rivala Německo že zadupe do země. Anglie mizí do své libé splendid isolation a USA, nová supervelmoc? Ta chce zpět investice vložené do vítězství Dohody a k obchodování se hodí více slabších a menších než jeden dva silní. Amerika je navíc problémy Evropy unavená a nijak zvlášť nepotřebuje silné a velké Rakousko-Uhersko. Ale potřebuje ho vůbec někdo? Prezident Wodroow Wilson určitě ne. Stačilo čtrnáct bodů deklarace a to, co se rodilo po mnoho staletí, mizí. Vítězové mají vždy pravdu!
Ale kdo je vlastně vítěz? Není vítězů ani poražených. Jsou jen víc a méně poražení, jako základ války příští. Svět ztratil víru a Svatá trojice má jména Bída, Chaos a Beznaděj. Ideální čas pro příchod falešných proroků a Mesiášů. Nabízejí snadná řešení a jejich tváře se tolik podobají tvářím druhých. Jsou tak obyčejní – jako ostatní – s knírkem či bez. Doba se zdá být strašná a nikdo netuší, že může být ještě horší. Začalo století vyhánění čerta ďáblem.
Dne 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, spojil se Západní a Východní Berlín a vzápětí také otevřel zbytek hranice mezi NDR a NSR. Skončila 2. světová válka. Naděje prý umírá poslední, nezbývá než tomu věřit.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
