Další oslabení západního vlivu. Armény před totální porážkou museli zachránit Rusové
Před pár dny bylo oznámeno opětovné ukončení aktuální války mezi Armény a koalicí ázerbájdžánsko-turecké armády. Nyní se Arméni nacházejí ve stavu totální porážky a k (zatím) definitivní ztrátě všech jimi obydlených území Náhorního Karabachu, a tím i k jejích exodu z míst, kde žijí po tisíce let, nedošlo jen díky zásahu Ruska. Ovšem i tak karabaští Arméni ztratili obrovské oblasti své vlasti.
Výsledkem aktuálních bojů ovšem není pouze prohra Arménů, ale i absolutní propad vlivu USA a EU v této části Evropy se současně potvrzeným vzestupem vlivu islamistického Turecka a upevnění pozic Ruska a také nárůst odporu ke Státu Izrael kvůli jeho trvalé podpoře útočících Ázerbájdžánců.
Je těžké hodnotit, nakolik byl útok ázerbájdžansko-turecké armádní koalice úspěšný, protože jejich skutečné původní plány jsou stále tajné. Jediné, co je k dispozici, jsou dohady analytiků a komentátorů. Ve své podstatě jen víme, že přes původní popírání spoluúčasti armády islamistického Turecka na útocích ázerbájdžánské armády proti Arménům v Náhorním Karabachu je tato spoluúčast Turecka již veřejně přiznána tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Jak píše na svém profilu na sociální síti Facebook česká novinářka Markéta Kutilová: „Erdoğan dnes (tj. 8. 11. 2020) oficiálně přiznal turecké vojenské nasazení do války o Karabach. Stejně jako je turecká armáda v Sýrii a Libyi. Děkuje Alláhovi za brzké vítězství. "Díky bohu, brzy dosáhneme vítězství v Karabachu," řekl Erdoğan.“
Vzhledem k tomu, že se celá situace ještě stále neuklidnila a dochází stále k překotnému politickému vývoji, hlavně v Arménii, můžeme říct, že zatím jediným výsledkem celé této války je totální prohra prozápadní vlády Nikoly Pašinjana. V roce 2018 při tzv. „arménské sametové revoluci“ se tento proamerický a proevropský politik dostal k moci svržením předchozí zkorumpované vlády nakloněné Rusku. Tehdy se tento bývalý novinář stal oslavovaným vůdcem „arménské sametové revoluce“ a opatrně začal realizovat politiku nakloněnou USA a EU. Dnes se naopak stal pravděpodobně nejvíce nenáviděnou osobou v Arménii a musí se skrývat před zlobou obyvatel, kteří by rádi viděli jeho potupnou smrt za totální selhání v případě aktuální války a prohry v Náhorním Karabachu.
Zdá se, že naopak na celé válce politicky vydělalo islamistické Turecko, které svou vojenskou pomocí Ázerbájdžánu posílilo vliv v této muslimské zemi. Během bojů před několika dny tvrdila některá arménská média, že islamistické Turecko si prosadilo odvolání některých ázerbájdžánských vojenských velitelů známých svým sekulárním přesvědčením a dobrými vztahy s Ruskem. S určitostí je možné ovšem pouze říct, že dlouhodobě již před touto válkou v ázerbájdžánské mocenské struktuře zuřil tichý boj o moc mezi různými frakcemi. Hlavními hráči o vliv v Ázerbájdžánu jsou z dlouhodobého pohledu Rusko, Turecko a Izrael s USA. To vysvětluje i otevřenou politickou a vojenskou podporu ze strany Státu Izrael Ázerbájdžánu v jeho konfliktu s křesťanskou Arménií. Je ale otázkou, kdo nakonec bude v Ázerbájdžánu ze současného vítězství nad Armény politicky těžit, protože situace je stále nestabilní a nejistá. Naopak židovský stát Izrael si za svou podporu útokům na křesťanské Armény vysloužil jen další nenávist ze strany některých křesťanů.
Rychlost, s níž ruská armáda byla schopná přesunout tisíce svých vojáků s tanky, vrtulníky a stíhačkami do oblasti Arménie a Náhorního Karabachu, ukazuje na to, že tyto jednotky byly připraveny k zásahu již delší dobu. Je tedy také otázkou, zda Rusko nepočítalo s možností vojensky udeřit na útočící turecko-ázerbájdžánské jednotky. I to, jak vítězící ázerbájdžánská vláda urychleně přistoupila na ruskou dohodu o zastavení bojů s Armény, a to za plného ignorování faktu, že v této dohodě byla zcela zamlčena jakákoliv role Turecka, ukazuje na něco veřejnosti neznámého, co přesvědčilo Ázerbájdžán, aby najednou na pokraji totálního vítězství nad Armény nejen ukončil útok, ale ignoroval i svého tureckého spojence. Snad budoucnost ukáže, co vše se odehrálo v zákulisí tohoto konfliktu.
Pravděpodobně jediným závěrem, který již z celé situace můžeme s určitostí vyvodit, je totální porážka EU a USA v této oblasti a oslabení jejich vlivu v Arménii a okolních zemích. Ukazuje se totiž, že USA a EU nebyly schopny učinit nic, čím by válku ukončily. Naopak kdyby nedošlo k ruskému zásahu, Arméni by ztratili absolutně vše. V takové situaci je málo pravděpodobné, že by se v Arménii nadále udržel prozápadní režim.
Vojenský rozměr účasti tureckých armádních sil v ázerbájdžánském útoků na Armény v Náhorním Karabachu byl například dle řeckých médií pozorně sledován a analyzován řeckými a kyperskými úřady, které se snaží z taktiky a technologií použitých Turky poučit, neboť jim samotným reálně stále více hrozí podobný vojenský střet s tureckou armádou kvůli zostřující se rétorice turecké vlády vůči Řecku a Kypru.
Další týdny tedy ukáží, jak se v oblasti Kavkazu situace vyvine. Rozhodně se však zdá, že totální katastrofu arménského národa v Náhorním Karabachu může asi zvrátit již jen zázrak, a arménský národ tak nepřijde pouze o území, na kterých žil tisíce let předtím, než vznikl ázerbájdžánský národ a stát, ale bude muslimským Ázerbájdžáncům muset předat i kostely a kláštery staré stovky let a tvořící křesťanské dědictví této oblasti. Vzhledem k tomu, jak barbarsky byly v Ázerbájdžánu v předchozích letech ničeny arménské křesťanské památky (i mnohé nearménské kulturní organizace hovořily otevřeně o kulturní genocidě páchané Ázerbájdžánci), například hřbitov s hrobkami v Julfě, je dosti pravděpodobné, že i na dobytých územích budou postupně likvidovány památky původního křesťanského arménského obyvatelstva. Což bude ztráta nejen pro Armény, ale i pro celé lidstvo.
