Marek Stoniš: Vaše krize, naše štěstí aneb Když nám stát (ne)pomáhá
Rok může být dlouhá doba. Nebo taky krátká. Záleží na době a okolnostech. Před rokem byl u nás poprvé diagnostikován čínský virus covid-19. A co jsme se od té doby díky němu o sobě dozvěděli?
Nevím, jak vy. Ale já si dávám lepší pozor na prognózy. Víc si vážím drobných radostí, zdánlivých maličkostí, které přináší den. Také si více vážím peněz. I skutečné práce, nejen vlastní. Pokouším se nerozběsňovat se nad něčím, co nedokážu ovlivnit. Divím se, kvůli jakým malichernostem a hloupostem jsme se dokázali před covidem vážně zabývat a hádat se. Nepouštím si do bytu televizní zpravodajství a publicistiku, zvláště pak ne tu z Kavčích hor. Snažím se více číst lidi, jimž věřím. A těm, kterým nevěřím, nevěřím ještě více, než jsem jim nevěřil před prvním březnovým dnem loňského roku. Konkrétně? Například tomu, že z dlouhodobého hlediska má smysl spoléhat se v době, kdy jej potřebujete nejvíce, na stát. Myslím tím stát jako to, co ho po volbách obsadilo a předstírá, že jej řídí ku prospěchu svých občanů. Nic takového se ovšem nedělo před covidem, tím méně během epidemie. Současní politici totiž proměnili náš stát v dobyté území, jehož zdroje drancují ku prospěchu svému, armády svých věrných a těch, kdo jim dali své hlasy. Nekompetenci, zlý úmysl, hanebnosti všední i nevšední – to vše epidemie nepotlačila, ale naopak – vyšroubovala do neuvěřitelných výšin.
A tak jsme donuceni si zvykat, že co potřebujeme, nemáme, a co naopak vůbec nepotřebujeme, to z nás vládní soldateska vymámí a vytluče pod pohrůžkou pestré škály represí. Dnes už, bohužel, ruku v ruce v národněfrontovním souručenství s velkou částí druhdy opozičních stran. Mají k tomu v ruce veškerý státní aparát, mocenské nástroje a mohou je nasadit ve jménu potlačení epidemie proti svým občanům tak, jak se o tom žádné vládě v naší novodobé historii ani nesnilo.
Což je ostatně to jediné, co vládě jde. Vyhrožovat, zavírat, vymýšlet systém zákazů a trestání jejich porušování. A naopak: Chcete po ní jakýkoliv náznak krizového řízení, včetně sestavení mimořádného rozpočtu? Ale kdepak – pokud za nástroje krizového řízení financí nepovažujete protlačování nekrytých bianko šeků, jejichž výplata je určena bůhví na co a komu.
Nakoupit a přesunout vakcíny z bodu A do bodu B? To už se snad ani nepředstírá. Že rok vláda nařizuje nošení roušek (které nemá a neumí nakoupit), a když zjistí (nebo nezjistí, to je vlastně jedno), že nefungují, nařídí nošení dvou roušek? Že zavře školy a od té doby tvrdí, že dělá všechno, aby školy otevřela, ale stále je neotevřela, protože… proč vlastně? Jediné, zač by snad bylo možné kabinet ironicky pochválit, je přidělování miliardových zakázek firmám, které ještě neexistují, a klanění čínským letadlům napěchovaným předraženým zdravotnickým šuntem.
Je těžké udržet si zdravý rozum a dobrou mysl ve chvíli, kdy nám stát rozkopává soukromí a jistoty, na nichž byl až dosud postaven náš život. Zkouším to vydržet. Co jiného?
