Co napadá Ondřeje Kobzu: Vzpomínka na pátera Františka Líznu
Býval jsem dříve velmi netrpělivý. Vymyslel jsem akci a chtěl ji hned za týden zrealizovat. Tehdy jsem nechápal práci architekta, kterému se stavba postaví třeba i za deset let. To bych býval nevydržel. Ale pro dobré věci se vyplatí čekat.
Oslovovali jsme posledních pět let Františka Líznu, jestli by nám na hradě Pirkštejn neudělal pro pár lidí týdenní duchovní cvičení. Nikdy neřekl ne. Jenomže nikdy neřekl ne také nikomu dalšímu. Netlačili jsme proto na to. A taky se to nikdy nestihlo. A teď už to nestihneme. František umřel.
František byl jezuitou. Ti byli mocným řádem. Blízcí přátelé papežů a králů. Zasahovali do politiky. Kamarád ale říká, že ti praví jezuité jsou vlastně takoví pokorní františkáni. Nenáhodně jsou František Lízna i papež František jezuité. Se silným zájmem o okrajové části společnosti.
Na faře u Zábřehu na Moravě s ním vždy bydleli nějací bývalí vězni, Romové, gambleři. Několikrát jej okradli. On se za ně vždy modlil.
Jednou mu jeden spolubydlící říká: „Otče, ztratil se ten starý kříž z chodby. Já ho ale viděl ve starožitnictví v Zábřehu.“ Tak tam jeli a František znovu vykoupil kříž, který tam jeho nezbedný spolubydlící prodal.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
