Na zloděje se zbraní v ruce? Vochovský případ opět otevírá debatu o hranicích nutné obrany
Z domku u železniční tratě ve Vochově na Plzeňsku se minulou středu nad ránem ozvala střelba. Majitel zastřelil svou legálně drženou zbraní muže, který se měl do jeho nemovitosti vloupat. Vedle koronaviru a očkování se tak ve společnosti rozvířila další debata, tentokrát o nutné obraně. Kde jsou hranice nutné obrany a je ta naše ohraničena dobře?
Představme si celou situaci. Podle starosty je Vochov velmi klidná a bezpečná vesnice. Uprostřed noci se do domku na samotě u železniční trati vloupá zloděj, majitel jej následně postřelí. Zloděj se ještě se zraněným hrudníkem dostává před chatu. Přivolaný lékař mu však již nedokáže pomoci a zloděj umírá. Záchranáři na místě poskytují pomoc i majiteli domku a jeho ženě, kteří utrpěli vážný šok. V případě, že šlo o nutnou obranu, nespáchal majitel trestný čin a nehrozí mu tedy žádný trest. Pokud o ni však nešlo, mohl se majitel domku dopustit trestného činu, za který mu může hrozit až několikaletý trest odnětí svobody. Nejpravděpodobněji by se v takovém případě jednalo o trestný čin zabití nebo ublížení na zdraví s následkem smrti.
Podle trestního zákoníku je nutnou obranou jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Tím je třeba majetek, zdraví nebo život. Pokud jde opravdu o nutnou obranu, nejedná se o trestný čin, protože nutná obrana je tzv. okolností vylučující protiprávnost. Trestní zákoník takové jednání nazývá činem jinak trestným a nehrozí za něj žádný postih.
Neexistuje jednoduchá odpověď na to, jestli jde o nutnou obranu. Případy nutné obrany často vyvolávají velké emoce, jak se ukazuje i nyní. Nestačí ale suše posoudit předložená fakta a vyslovené domněnky, obvykle se jedná o poměrně rozsáhlé zjišťování veškerých skutkových okolností a následné dokazování u soudu. Každý případ nutné obrany se posuzuje individuálně. A vzhledem k tomu, že jde o životy a zdraví lidí, je to tak jedině správně.
Neútočit na utíkajícího
V první řadě musí jít o odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku. Pokud tedy útok již skončil, nemluvíme o nutné obraně. To ale může být problematické. Když se vžijeme do oběti útoku, určitě si dokážeme představit naše rozrušení a možná i touhu po pomstě útočníkovi. Oběť pak nedokáže racionálně zhodnotit, že její jednání už není jen pouhou obranou, ale stává se novým útokem.
Když v roce 2012 muž na Karvinsku střelil šípem z kuše do skupiny čtyř mužů, která utíkala od jeho nemovitosti k autu, a jeden z nich pak na následky zásahu šípem do hlavy zemřel, nejednalo se o trvající ani hrozící útok. Muži totiž už neútočili, ale utíkali. Soud se tedy nemohl přiklonit k teorii nutné obrany. V podobném případě z roku 2010 dvojice odjížděla v autě ze sběrny surovin s odcizenými věcmi a majitel sběrny po nich střílel z pistole. Řidiče střelil do nohy a spolujezdkyni do oka. Podle soudu se také o nutnou obranu nejednalo. Naopak, soudce to označil za mstu. Hranicí nutné obrany je tedy především konec útoku. Všechno, co oběť udělá potom, už právně nutnou obranou není.
Často pak dostávají slovo i soudní znalci. Ti posuzují psychický stav člověka, který se bránil, například jeho rozrušení. Pro soud je totiž u posouzení nutné obrany důležité to, jak se situace jevila právě této osobě. To, jak se podmínky jeví dalším osobám s odstupem času, je naprosto nerozhodné.
Bránit se můžeme i nepřiměřeně
Důležitou otázkou je také intenzita obrany. Obecně totiž panuje představa, že se můžeme bránit pouze stejným způsobem, jakým je na nás útočeno, nebo že při nutné obraně nelze použít zbraň. K intenzitě obrany však trestní zákoník říká jen to, že nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy může být dokonce i nepřiměřená a stále bude nutnou obranou. Hranicí je však nepřiměřenost, která je zcela zjevná. Oběti jako případnému obránci tato úprava dává poměrně široké možnosti, a to i třeba možnost použít zbraň. O ní se sice výslovně nemluví, ale její použití není nijak zakázáno.
Na základě vochovského případu se začaly znovu ozývat hlasy volající po tom, abychom měli právo chránit svůj majetek, zdraví nebo obydlí se zbraní. Toto právo však máme již nyní. A to i navzdory poměrně populárním a hlasitým názorům, že to nelze a že bychom si to měli prosadit. Nemusíme, už to totiž máme. Zbraň použít můžeme, a to i když je to nepřiměřené. Jen to tedy nemůže být nepřiměřené zcela zjevně. A není to žádná novinka, už v roce 1998 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že o nutnou obranu může jít i v případě, kdy byl zastřelen neozbrojený pachatel, pokud měla oběť strach o vlastní život. Současně se ale soudy opakovaně vyjádřily, že pokud někdo střílí, musí si být vědom, že následkem může být smrt. A to je v tomto případě také velmi důležité.
Byl vochovský případ nutnou obranou?
Na tuto odpověď si budeme muset ještě počkat. Z právního hlediska je úplně jedno, jestli byl zastřelený odsouzeným vrahem nebo spořádaným občanem. To, že zastřelený před lety zavraždil důchodce pro pár stokorun a byl to „muž s temnou minulostí”, jak jsme se mohli dočíst, je tak sice mediálně zajímavé, právně je to však naprosto irelevantní. Střelci tato skutečnost nijak nepomůže.
Nehledě na fakt, že tento vrah si svůj trest již odseděl. Ano, jiná situace by to zřejmě byla, pokud by střelec věděl, kdo údajný lupič je a z jeho chování a jeho trestní minulosti by mohl usuzovat, že jeho život nebo život jeho manželky je v přímém ohrožení. Tomu, že by střelec zastřeleného znal, ale prozatím nic nenasvědčuje a byla by to, mírně řečeno, obrovská náhoda.
Co by však střelci mohlo pomoct, je to, že domek už byl v minulosti několikrát vykraden. Ve chvíli, kdy je na něčí majetek opakovaně útočeno, je nasnadě, že je z dalšího pokusu velmi rozrušený a může mít obavu o zdraví a život svůj i své rodiny. Také skutečnost, že byla okamžitě přivolána záchranná služba a že se majitel snažil zloděje oživovat, svědčí o tom, že zřejmě nešlo o mstu. Naopak, majitel si byl velmi dobře vědom vážnosti celé situace. To, co se opravdu odehrálo mezi majitelem a zlodějem a co je vlastně rozhodující pro posouzení nutné obrany, ví nyní jen majitel sám. Bude tak na policii, aby vše řádně vyšetřila, a následně na soudu, aby nám vysvětlil svoje závěry.
V českém právním řádu tak skutečnost, že se zloděj vloupal do domu, automaticky neznamená, že měl majitel právo jej zastřelit. Bez znalosti dalších okolností případu o nutné obraně mluvit nemůžeme. Na druhou stranu skutečnost, že majitel zastřelil zloděje, ani automaticky neznamená, že se o nutnou obranu nejednalo a majitel spáchal trestný čin. Ano, určitě je na místě volat po správném prošetření celé věci a následně po poctivém a srozumitelném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Ale ne, určitě není na místě soudit kteroukoliv ze stran bez znalosti veškerých okolností anebo snad volat po revizi trestního systému kvůli tomu, že nemůžeme střílet na kohokoliv, kdo se objeví na našem pozemku. Nutná obrana samozřejmě víří emoce, ale má hranice, které jsou opodstatněné.
Autorka je právnička advokátní kanceláře Cisek, s.r.o., a spolupracuje s mediální platformou Právo21.
