Takový byl Petr Kellner aneb Vzpomínka na začátky nejbohatšího Čecha
Moje cesta do PPF byla dost kuriózní: vedla přes počítačovou hru. Psal se rok 1993, probíhala kupónová privatizace, záhy měla začít fungovat pražská burza. Domníval jsem se, že počítačová hra simulující obchodování s akciemi bude skvělá podnikatelská myšlenka. Jenže nebyla: laikům přišlo, že je lepší tyto věci nechat na expertech. A těch bylo málo.
Nicméně v nevelkém počtu klientů bylo i několik institucí, které mi nabídly práci. Hru se mi nedařilo prodávat, zato jsem prodal svoji pracovní sílu. Vybral jsem si První privatizační fond. Lidé z PPF mi přišli nejprofesionálnější a celkově i osobně nejpříjemnější. V oné době se PPF stěhoval do nových kanceláří v Oldřichově ulici v Nuslích, kde zabíral celé jedno patro. Dostal jsem stůl, počítač a zadání: „Vymysli něco pro druhou vlnu, Pavle.“
Naprogramoval jsem v Turbo Pascalu algoritmus pro optimalizaci portfolia podle Eltona, Grubera a Padberga. Nicméně algoritmus nebylo možno „nakrmit“ daty, protože žádná burzovní historie doposud neprivatizovaných podniků zkrátka neexistovala. V knihovně VŠE však měli dostatečnou zásobu amerických učebnic financí, kde se dala najít elegantní, a hlavně použitelná oklika.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
