Poprava ministra Petříčka ČSSD v ničem nepomůže, jen posílí pročínskou kliku v Česku
V březnu 2019 v Hradci Králové předseda sociální demokracie Jan Hamáček na sjezdu své strany řekl: „ČSSD si prošla nejhorším obdobím od roku 1989 a to nejhorší máme za sebou. Zvedli jsme se z kolenou a stojíme rovně na vlastních nohou.“ Po dvou letech víme, že opak je pravdou. Eutanazie vládní strany naordinovaná za Hamáčkem pokračuje dál. Podle dostupných informací se teď chystá poprava šéfa diplomacie Tomáše Petříčka, kterému přitom jako jednomu z mála z ČSSD bylo alespoň někdy rozumět. Co by taková změna Česku přinesla?
Problémem při obhajobě a prosazování českých národních zájmů je už třicet let skutečnost, že jednotná zahraniční politika státu neexistuje. Jenom se o ní vždy vzletně hovořilo a hovoří, realita byla vždy diametrálně odlišná. Názory Pražského hradu (za Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana) nejsou často totožné s názory vlád, Poslaneckou sněmovnou či Senátem. Mezitím vším vlaje Ministerstvo zahraničních věcí, které sice za výkon a provoz zahraniční politiky odpovídá, ale ne vždy mu ostatní politici naslouchají. Stejně to probíhalo i za Tomáše Petříčka. Ten vyloženě nic nezkazil, snažil se v problematických věcech vyvažovat a zachovávat chladnou hlavu. Z ministrů ČSSD byl proto nejlepší (jistě, to ale není nejlepší měřítko).
Petříček vždy velmi vadil v otázkách zahraniční politiky extrémistům – prezidentu Zemanovi, komunistům, Okamurovi i dezinformačním médiím. Také avizoval, že po dalších volbách by už ČSSD rozhodně neměla spolupracovat s hnutím ANO a pokusil se v minulých dnech i kandidovat na sjezdu socialistů proti Janu Hamáčkovi. Petříček se tím v podstatě podle všeho odstřelil sám, i když Hamáček mu s tím určitě hodně pomůže. To jsou ale vnitřní záležitosti rozhárané a do propadliště politických dějin mířící ČSSD. Závažnější jsou otázky české zahraniční politiky.
Zemanova klika
Tomáš Petříček se snažil alespoň trochu vyvažovat řádění pročínské kliky v České republice, kterou tvoří především Pražský hrad v čele s prezidentem Zemanem, komunisté a celá plejáda současných i bývalých politiků ČSSD (Hamáček, Zaorálek, Birke, Paroubek, Tvrdík, Kohout a další). Rovněž se snažil mírnit napětí v často rozbouřených vztazích s Ruskem. Ministerstvo za jeho vedení dál udržovalo pozornost nad obhajobou lidských práv ve světě (kritika jejich porušování v Bělorusku, Rusku, Číně, Myanmaru i jinde). Hledalo i kompromisy při často málo pochopitelných nápadech Evropské unie (otázky migrace, zelené politiky atd.). Muselo také vybírat zákruty při strategické podpoře Izraele a u toho nezničit vztahy s arabským a muslimským světem. Z toho se něco Petříčkovi dařilo více, něco méně. Dá se ale říct, že nějakých fatálních omylů se nedopustil. Jakou autoritu si u toho ale užíval u svých podřízených v samotném resortu diplomacie, je pak jiná věc.
Když si to zrekapitulujeme, Petříček logicky musel vadit mnoha lidem. Navíc v rámci sociální demokracie se snažil oslovovat středové liberální voliče, a ne nějaké zapšklé levičáky. Jeho konec v Černínském paláci, v sídle české diplomacie, proto nemusí být až tak překvapivý.
Jenže ČSSD ani tato změna nijak nepomůže. Sociální demokracie byla v naši porevoluční historii nejvitálnější a nejsilnější vždy tehdy, kdy tepala vládu. Pak ve volbách několikrát uspěla. Vládní spojení s vychytralým, ničeho se neštítícím a silným Andrejem Babišem ale představuje pro socialisty smrtelné objetí. Hamáčkova slova na posledním sjezdu ČSSD proto nelze brát vážně.
Pokud se někdo domnívá, že menší vládní straně pomůže před volbami gilotina pro Petříčka, tak je na velkém omylu. S preferencemi sociální demokracie to nijak nehne. Ty dlouho stagnují na hranici volitelnosti do Poslanecké sněmovny (v Senátu už byla katastrofa ČSSD dokonána).
Petříčka má podle informací médií v Černínském paláci nahradit Lubomír Zaorálek. Ten je mimořádně slabým ministrem kultury a šéfem diplomacie už kdysi byl. Byl to právě on, kdo nechal na podzim 2016 vytvořit takzvané Prohlášení čtyř (oficiálně Společné prohlášení nejvyšších ústavních činitelů České republiky), které lokajsky nadbíhalo totalitní Číně. Svým způsobem je to jeden z nejodpornějších a nejzbytečnějších dokumentů české polistopadové diplomacie. Za jeho vznikem Zaorálek přímo stál, i když jsou pod ním podepsaní Zeman, Hamáček, expremiér Sobotka a bývalý předseda Senátu Štěch. Zbavení se Petříčka a přesun Zaorálka na jiný vládní post je proto výhodný zejména pro pročínskou kliku v Česku.
Voličům jsou ale podobné manévry ČSSD úplně jedno. Poprava Tomáše Petříčka by jen dokumentovala zoufalost Hamáčkova vedení sociální demokracie. Přitom samotná ČSSD má ve vládě i daleko horší ministry, než je Petříček. Jmenují se Hamáček, Maláčová, Toman a Zaorálek. Ti ale zůstávají. Ovšem i jim politické hodiny už odbíjejí konec. Přijde brzo.
