Pohádka o nezávislých státních zástupcích aneb Proč se vlastně protestuje?
„Chvilkaři“ vycítili potřebu opět se veřejně připomenout. Důvod se nabídl sám: rezignace nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který si postěžoval na neúnosné tlaky ze strany ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Motto jejich čtvrteční demonstrace, kterou svolali na pražské Václavské náměstí, stejně jako černobílé hodnocení Zemanova konce jsou ale jen dalším důkazem, jak defektní současná politická (společenská i mediální) situace u nás je.
A teď to motto organizátorů akce: „NECOUVNEME – Justici nedáme!“, první část i dramaticky verzálkami. Záminka k protestu je nepochybně sympatická, nezávislá justice je základem právního státu, který ctí demokracii a svobodu. Jenže…
Justice jsou především soudci. Státní zástupce má název své funkce odvozen už od toho, čím je – zastupuje stát. A stát je pro změnu zastupován vládou. Má být nepochybně nestranný, zvlášť pokud jde o toho nejvyššího, a určitě nezahrávat do autu kauzy týkající se představitelů vládní garnitury. Jako třeba střet zájmů.
Za jeho jmenování a fungování ale musí nést zodpovědnost vláda. Nezávislost se totiž jinak může nakrásně změnit v neříznou střelu, či v extrémním případě ve vlastní politikaření, které může vést ke změně mocenských poměrů v zemi. Podobně jako jsme tomu byli svědky u olomouckého Vrchního státního zastupitelství během kauzy Nečas/Nagyová.
Pavel Zeman ve funkci nejvyššího státního zástupce udělal za těch deset let nepochybně spoustu dobrého, za což si zaslouží uznání. Což ale pořád není důvodem, aby hodnocení jeho odchodu vyznívalo tak nekriticky a černobíle, jak se dělo a děje – včetně podtextu čtvrteční demonstrace „chvilkařů“.
Jednak tu jsou stále otazníky ohledně jeho vystupování během restituční kauzy Czernin, kdy podle zpráv z médií pomáhal svému známému. Byl také nepřímou součástí systému, který tu v uplynulých letech fungoval. Navíc by si veřejnost zasloužila i důkladnější vysvětlení jeho slov o tlacích, které na něj ministryně Benešová vyvíjela.
Šťastné – a hlavně zodpovědné – není ani načasování jeho odchodu. Se svojí rezignací mohl pár měsíců počkat, aby jeho nástupce vybírala až nová vláda. S jistou nadsázkou se tak dá říct, že čtvrteční demonstrace byla svolána nejen na jeho podporu, ale i kvůli jeho osobnímu rozhodnutí.
Hlavní terčem kritiky i protestů je ministryně Benešová. Netřeba být nějakým jejím obráncem. Je známo, jak blízko má k Hradu. Její rozmělňování závěrů vyšetřování vrbětické kauzy ji pověst nevylepšilo, přestože postupně začala trochu couvat. A dalo by se pokračovat.
Na druhou stranu, její démonizování politické kultuře také moc nepřidá. Demonstrace, které se konaly hned po jejím jmenování – aniž by ještě cokoliv stačila udělat – byly možná také dobře míněné, ale poněkud předčasné a mimoběžné.
Dostali jsme se do politického vývojového stadia Babiš/Antibabiš, Zeman/Antizeman. Je to pochopitelné, současná vládní garnitura k polarizaci společnosti vydatně přispěla. Místo debaty, jak vlastně by měla soustava státních zastupitelství fungovat a jak by to mělo být upraveno novelou zákona, tu jen pozorujeme různé tlaky a emoční výlevy. A lépe nebude.
