Socialistický paternalismus se státu vymstí. Veřejné zdravotní pojištění má být jen pro české občany
Páchání dobra se neomylně vyznačuje stavbou vzdušných zámků, aniž by pachatelé vůbec domysleli důsledky svých bláznivých nápadů. Poslanci Petr Třešňák (Piráti) a Jan Čižínský (KDU-ČSL) podali pozměňovací návrh k právě projednávané novele zákona o pobytu cizinců, kdy navrhují automatické zahrnutí dětí cizinců s dlouhodobým pobytem do veřejného zdravotního pojištění, což by přineslo zatížení veřejného rozpočtu v řádech miliard korun, a to v době historicky nejvyššího schodku státního rozpočtu.
Navíc v situaci, kdy i každý cizinec má nárok přes komerční pojištění na stejnou úroveň zdravotní péče, jaká je poskytována našim občanům.
Současný návrh je jenom recyklací řady předchozích. Jako červená nit se od roku 2006 line nebezpečná a nákladná snaha různých promigračních aktivistů a neziskových organizací rozšiřovat český systém veřejného zdravotního pojištění, někdy o děti cizinců, někdy o OSVČ, nejlépe automaticky o všechny.
Přesto až doposud tomu vlády a zákonodárci úspěšně čelili, naposledy tyto snahy odmítla vláda v roce 2012 a upozornila na rizika s tím spojená, zejména neúměrnou zátěž veřejného zdravotního pojištění, zdravotní a porodní turistiku. Nepřekvapí, že poslední takový návrh se snažili v Sobotkově vládě prosadit bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a ombudsmanka Anna Šabatová.
Rádoby lidumilné rozšiřování veřejného zdravotního pojištění by odporovalo ústavnímu pořádku ČR, což už v roce 2017 konstatoval Ústavní soud, když řekl, že na bezplatné zdravotní pojištění mají nárok pouze občané daného státu. Zrušení tohoto principu by byl cizincům z třetích zemí přiznán vyšší rozsah práv než občanům ČR, aniž by taková práva měli ve státech, jimiž občany jsou „naši“ cizinci. Došlo by tak k devalvaci principu solidarity, na němž je založeno české veřejné zdravotní pojištění. Rozšíření o další skupiny cizinců s dlouhodobým pobytem by vedlo ke vzniku tzv. zdravotní a porodní turistiky a ke zvýšenému riziku nehrazení pojistného, zatímco čerpání zdravotní péče by bylo zřejmě rozsáhlé.
Rovněž by to směřovalo ke generování vysokého počtu pojištěnců veřejného zdravotního pojištění, kteří by byli ošetřeni bez ohledu na to, zda splnili povinnost příspěvků na pojistné do veřejného zdravotního pojištění, přičemž vymahatelnost jistiny a úroků z prodlení by byla v nejlepším případě diskutabilní. V důsledku takového přístupu je možné důvodně předpokládat, že by došlo k nárůstu neplatičů do systému veřejného zdravotního pojištění, zvýšení nákladů na vymáhání pohledávek a v mnoha případech i k praktické nemožnosti dosáhnout uspokojení takových pohledávek.
Nebezpečné a nákladné tendence na rozšiřování českého veřejného zdravotního pojištění o další skupiny cizinců s dlouhodobým pobytem tu vždy existovaly a zřejmě i budou existovat. Ekonomické dopady tohoto návrhu mohou být v řádech miliard korun a představují velkou hrozbu pro financování českého veřejného zdravotnictví, které už tak nezažívá nejlepší časy.
