Exguvernér ČNB Singer: Kauza Klaus a půjčka Sovětskému svazu je znechucující žurnalistika
Hospodářské noviny a server Aktuálně přinesly článek, že tehdejší ministr financí federální vlády Václav Klaus poslal krátce po sametové revoluci „tajnou půjčku“ 1,3 miliardy dolarů Sovětům. Záhy se ovšem ukázalo, že celá transakce proběhla úplně jinak.
Média z vydavatelství Economia upozornila 25. května na finanční operace federálního ministerstva financí z přelomu let 1989 až 1990, které bylo údajně odpovědné za tajné zaslání miliard korun Sovětskému svazu. Mělo jít o úvěr, který se podle autorů „v 90. letech ocitl v tichosti v balíku takzvaného ruského dluhu, o němž tehdejší politici tvrdili, že jde o staré pohledávky z předlistopadových dob“.
Adamcova dohoda
Tuto dohodu uzavřela komunistická vláda Ladislava Adamce 10. listopadu 1989, v době, kdy se všude kolem nás hroutily komunistické režimy východní Evropy. Po listopadové revoluci Adamcova vláda padla a na federální úrovni ji v prosinci 1989 vystřídal kabinet Mariána Čalfy. Do křesla ministra financí usedl Václav Klaus, jenž měl podle investigativních novinářů na základě dokumentů, které po třiceti letech vydal Národní archív, klíčový podíl na odeslání 1,3 miliardy dolarů Sovětskému svazu – tedy zhruba třetiny dluhu nástupnického Ruska.
Klaus se ohradil, že o dohodě mezi ČSSR a SSSR z předlistopadové éry nic netuší a vypořádáním ruského dluhu se zabývala až vláda Miloše Zemana. Nemohl žádné peníze nikam poslat, jelikož zájem Československa byl opačný – dostat z tohoto dluhu něco zpět.
Rádio Jerevan
K tématu se vyjádřil i ekonom Miroslav Singer, bývalý guvernér České národní banky. Prostudoval zveřejněné dokumenty Hospodářských novin a Aktuálně a jejich závěry označil za „znechucující novinařinu“, připomínající mystifikační rádio Jerevan, v němž každá zpráva je jinak.
- Dohodu podepisovali zástupci ministerstva zahraničního obchodu (ministerstvo financí tehdy nemělo gesci nad zahraničním obchodem).
- Nešlo o americké dolary, ale o převoditelné rubly nepoužitelné jinde.
- Překlopil se jen krátkodobý závazek banky Rady vzájemné hospodářské pomoci do dlouhodobého.
- Stát neposlal nikam žádné peníze.
Singer v rozhovoru pro Reflex řekl, že se tímto způsobem řešil dlouhodobý přebytek zahraničního obchodu se Sovětským svazem. Šlo o běžné překlopení tohoto salda z krátkodobého do dlouhodobého úvěru splatného ve druhé polovině devadesátých let dodávkami zboží ze Sovětského svazu na náš trh.
Stát žádné peníze nikam neposílal. Příprava smlouvy byla v gesci tehdejšího ministra zahraničního obchodu Andreje Barčáka a ministerstvo financí zajišťovalo pouze technikálie tohoto převodu. Ani formálně nemělo žádnou pravomoc tuto vládní dohodu bourat.
Singer dále uvedl, že hlavní obavou Vánoc 1989 nebyl zahraniční obchod se Sovětským svazem, ale revanš komunistů. V zemi byla masívně ozbrojená sovětská vojska a bylo by podle něj absurdní, kdyby v této napjaté době někdo provokoval Sověty rozbíjením obchodních dohod uzavřených předchozími vládami. Zmínil, že diskontinuitu režimů odmítl i pozdější místopředseda československé vlády Pavel Rychetský.
My nic, my novináři
Druhého června Hospodářské noviny a server Aktuálně zpětně alibisticky upravily původní text, přičemž některé pasáže označily za „mediální zkratku“. Změnily titulek i perex a článek byl doplněn o další informace (mj. „Dobový kontext“), přičemž některé jeho části zmizely. Tento nestandardní postup kritizovali i někteří bývalí novináři vydavatelství Economia.
„Dobový kontext“ leccos osvětluje a relativizuje původní jednoznačná vyjádření autorů zpravodajského textu. Uvádí se v něm, že vznik tzv. ruského dluhu a nepřehledných transakcí kolem něj pochází z časů fungování komunistické Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), kdy Sovětský svaz podmiňoval podobnými úvěry i dohodami další dodávky plynu a ropy, na nichž byly jeho satelity, tedy i komunistické Československo, plně závislé.
„Pád komunistického režimu nezbavil ČSSR povinnosti plnit již dříve uzavřené mezistátní, arbitrážně vymahatelné dohody (RVHP zanikla až v roce 1991). Není proto jasné, jak velký manévrovací prostor mělo federální ministerstvo financí vedené Václavem Klausem i další tehdejší československé instituce pro případné korekce tohoto procesu v roce 1989–1990,“ uzavírá „Dobový kontext“.
Přesto redakce obou médií trvají na podstatě sdělení, že kolem vzniku i vyrovnání ruského dluhu panuje řada nejasností. Jeho vyznění ovšem zpochybnili i ti, které jistě nelze podezírat z vřelé náklonnosti k Václavu Klausovi a jsou k němu kritičtí z jiných důvodů.
Arcilotr Klaus
Komentátorka serveru Neovlivní, Sabina Slonková napsala, že ne za všechno může „arcilotr Klaus“. Podle ní je třeba fakticky hledat viníky za to, že Česká republika přišla o miliardy korun v kauze ruského dluhu, „v někdejší vládě Miloše Zemana, která už nachystanou standardní dohodu o vypořádání dluhu rozmetala“. Tento obrat zařídil tehdejší Zemanův poradce Miroslav Šlouf.
„Místo toho si na vymáhání peněz půjčených ještě Sovětskému svazu v éře komunismu najala neprůhlednou firmu Falkon Capital,“ připomněla Slonková. Naráží tím na dodnes neobjasněné transakce z počátku tisíciletí, kdy od Zemanovy vlády odkoupila pohledávku státního dluhu Ruska vůči České republice bez výběrového řízení neznámá společnost Falkon Capital za zlomek ceny.
Česko inkasovalo za ruský dluh v celkové výši sto miliard korun zhruba pětinu, přičemž poslední splátka byla zaplacena v roce 2012. Ruský kabinet přitom podle otevřených zdrojů vyčlenil na úhradu této pohledávky 53 miliard korun. Dosud tedy není jasné, kam z této částky zmizelo 30 miliard. Ale to už je úplně jiný příběh.
