V očkovacím centru potkáte dva typy lidí – vakcinační panice a vakcinační veterány
Možná byste řekli, že ve vakcinačních centrech se lidé dělí na očkované a očkující. A to je dozajista pravda, ale očkovaní se dále dělí na dvě skupiny, které ani nemohou být odlišnější. Na vyjukané prvodávkaře a ostřílené vakcinační veterány – protřelé druhodávkaře.
V týdnu jsem si zašel pro vytouženou druhou dávku Pfizeru, ke které vám vytisknou papír o tom, že je z vás konečně opět svobodný člověk. Musím říct, že jsem v Uberu na ten glejt brejlil asi patnáct minut a ne jenom proto, že se mi s respirátorem mlžily brejle. Hlavně jsem z něj měl neskutečnou radost. Takhle jsem se nad papírem před tím cítil jen dvakrát v životě – jednou, když mi vyšly negativní testy na HIV, a jednou, když jsem na táboře dostal diplom za pěveckou soutěž, tedy v sedmi a sedmnácti letech. Já se totiž naučil zpívat, až když mi zmutoval hlas.
A přestože jsem na ten cár papíru myslel několik týdnů, nebyl to můj nejsilnější zážitek z druhé návštěvy očkovacího centra v ulici Pod Rapidem. Ten vycházel z kolegů vakcinovaných. Víte, když zamíříte do centra poprvé, chováte se trochu jako nezletilý ve strip klubu. Po očku pokukujete po ostatních lidech, snažíte se zapadnout a nevypadat, že nemáte nejmenší tušení, co dál. Protože netušíte, že většina lidí kolem vás je na tom úplně stejně jako vy.
Ale když si jdete pro druhou dávku, to je jiná. Možná za to mohlo i to sluníčko a všeobecná pozitivita, ale já nakráčel sebevědomě přímo ke shluku lidí, kde dáma vyvolávala časy. Světácky jsem se usmíval do vnitřku respirátoru, zatímco nedaleko ode mne se skupinka zmatených šestnáct až devětadvacátníků snažila vykoumat, jak to tady vlastně funguje.
Společně s dalšími třicátníky a čtyřicátníky jsme frajersky postávali u plotu, jakože my víme, jak to tady chodí, a nebudem se hrnout do očkovacích kukaní jako nějací nadržení vakcinační panicové. My si počkáme, až se ten náš čas trochu uvolní, a pak si to v klidu necháme píchnout. Kdepak, hochu, my už jsme něco zažili. My jsme druhodávkaři, víme? My to tu máme prošláplý.
…
A všechno sebevědomí se rozplyne ve chvíli, kdy za vámi zapadnou dveře, protože jehly jsou jehly. Ale to prvodávkaři vědět nemusí.
