Čas účtování. Poškozené firmy žádají miliardy za nezákonné lockdowny, vláda uhýbá
Bohorovnost Babišovy vlády zavírající a omezující celé segmenty ekonomiky, aniž byla schopna a ochotna svoje kroky odůvodnit, začíná sklízet účty. Resorty vnitra a zdravotnictví dnes evidují stovky žádostí firem o odškodnění v celkové výši 12 miliard korun. Ministry to nijak netrápí.
Premiér se už zase chlubí, jak jeho kabinet skvěle zvládl epidemii covidu-19. Bez skrupulí pracuje s tím, že jeho voliči mají krátkou paměť a nechají se zmanipulovat jednoduchou propagandou. Nejde jen o tragickou bilanci obětí, jednu z nejhorších na světě, ale zároveň o devastující zásahy do ekonomiky poškozující bez odpovídajících kompenzací a často nevratně početné obory podnikání.
Odškodnění za 12 miliard
Vláda zřejmě předpokládala, že uchlácholí veřejnost legendami o údajně bilionové pomoci podnikatelům, naprosto vykolejenými z reálného života. Ve skutečnosti šla poškozeným firmám z tohoto objemu necelá pětina, z toho nemalá část na přeceňované státní záruky za úvěry.
Nejtvrdší náraz utrpěly malé a střední firmy v sektoru obchodu, služeb a volnočasových aktivit, kam lze zařadit kulturu a sport. Kompenzace za dopady lockdownů zůstaly přes ujišťování Andreje Babiše a ministra Karla Havlíčka daleko za vyvolaným očekáváním. K nervozitě mnoha podnikatelů přispěly i arogantní výroky členů vlády zpochybňující zákonné nároky na náhradu škody.
V současné době požaduje 521 podnikatelů od ministerstva vnitra, jemuž podléhal Hamáčkův Ústřední krizový štáb, odškodnění v celkové výši 8 miliard korun. Dalších 268 firem chce náhradu škody 4,3 miliardy korun po resortu zdravotnictví na základě jeho restrikcí vyhlašovaných většinou v rozporu se zákonem.
Účet se může ještě podstatně zvýšit, pokud další poškozené firmy neodradí soudní řízení. Resorty vnitra a zdravotnictví totiž na žádosti o odškodnění nereagují, vyplácet nic nechtějí a počkají si na výsledky soudních sporů.
My nic, to covid
Ministr vnitra Jan Hamáček míní, že vláda za žádné škody neodpovídá. V červnu přitom ukončila už tak nedostatečné kompenzační programy, zatímco se podnikatelská sféra vzpamatovává po dlouhých a neústrojných uzávěrách jen velmi pozvolna a mnohé firmy se nevzpamatují vůbec.
„Skutečným původcem případných škod nejsou jednotlivá krizová opatření, ale samotná globální pandemie,“ napsal Hamáček předsedům parlamentních stran. Jenže takto triviální to nebude, to by vláda nesměla porušovat zákony.
Příliš nepomohl bývalý ministr zdravotnictví Petr Arenberger, který vládě zavařil neuvěřitelným vyjádřením, že automaticky počítá s nezákonným postupem. „Lidé musí naše mimořádné opatření respektovat do doby, dokud ho třeba nezruší soud. Takže je už vlastně úplně jedno, co nastavíme,“ uvedl v dubnu v souvislosti s omezením shromažďování.
Za nepřijatelný právní nihilismus byl kritizován nejen opozicí, ale i právními experty. „Není možné, aby ministr připouštěl, že ví, že jedná nezákonně, ale že holt to bude platit, dokud to nezruší soud. Tohle byl velký přešlap," reagoval ústavní právník Jan Wintr. Dnes může mít tento „přiznaný úmysl“ přímý vliv na výši odškodnění.
Dvanáct „přešlapů“
Nejedná se o ojedinělý exces. Soudy dodnes dvanáctkrát zrušily ministerské restrikce, nejčastěji Nejvyšší správní soud. Skutečně draho mohou vyjít Arenbergeovy „přešlapy“, když zavřel řadu provozů maloobchodu, stravování a dalších služeb. Podle soudu tak učinil v rozporu s pandemickým zákonem neumožňujícím zakázat podnikání tam, kde ho lze omezit hygienickými předpisy, podobně jako v té době otevřených provozovnách.
Nechuť vlády odškodnit podnikatele za ztráty způsobené uzavíráním ekonomiky se datuje od první vlny koronaviru. Babišův kabinet loni v březnu v tichosti změnil právní základ pro vydávání nařízení v nouzovém stavu. Nebyla schvalována vládou podle krizového zákona, ale „dekrety“ ministra zdravotnictví podle zákona o veřejném zdraví.
Podle kritiků tohoto nezákonného postupu, později zrušeného Městským soudem v Praze, byla hlavním důvodem snaha vlády ztížit firmám přístup k odškodnění v důsledku státních zásahů do podnikání. To snáze umožňuje krizový zákon.
Mají mít vatu
Na vrcholu cynické zpupnosti státní moci tehdy vévodily výroky ministryně spravedlnosti Marie Benešové, tedy členky vlády, jež má dohlížet na dodržování principů právního státu. „Přijatá opatření byla přiléhavá situaci. Něco jiného by bylo, kdyby vám zabavili dům, ale že nemůže podnikat, s tím musí každý podnikatel počítat, musí mít tak zvanou vatu na přežití,“ uvedla loni v květnu. Stát podle ní za nic nemůže.
„Tyto úvahy nemají žádnou relevanci,“ reagoval advokát Aleš Rozehnal. „Kdyby stát zabavil dům, bude se postupovat podle zcela jiného zákona, než je zákon krizový. Odpovědnost státu za škodu podle krizového zákona je formulována jako odpovědnost státu bez ohledu na jeho zavinění. Výroky paní ministryně nemají žádnou oporu v platném právu.“
Přestože výroky ministryně Benešové nemají oporu v platném právu, vláda se jimi v podstatě řídí dodnes. Karta se však obrátila poté, kdy soudy začaly hromadně shazovat většinu jejích nařízení jako nezákonných, což zvyšuje šance firem na odškodnění.
Je jisté, že Babišův kabinet učiní vše pro to, aby nemusel vyplácet ani korunu. Tato povinnost může paradoxně přejít na jeho nástupce, kteří protiprávní stav nezpůsobili. Nikdo ovšem nemůže sejmout odpovědnost ze současných ministrů, která by neměla zůstat jen v politické rovině.
