Budoucí důchody nejlépe zachrání vyšší porodnost. Snižovat ji kvůli klimatu je zvrácené
Někdy mám pocit, že se svět zbláznil. Tento týden jsem se dočetl, že údajně charitativní organizace Population Matters udělila Meghan Markleové a princi Harrymu cenu za to, že budou mít z ekologických důvodů pouze dvě děti. Já mám pocit, že to je proti přírodě. Každý živočich na této planetě se chce množit, a pokud možno hodně. Jen člověk se snaží z přírody vyčlenit a chovat se jinak. Dávat cenu za to, že někdo nemá děti nebo jich má málo, je pro mě naprosto zvrácené.
Naopak já bych dával maminkám velkého počtu dětí vyznamenání. Vychovat hodně dětí je podle mě větší výkon než vyhrát na olympiádě. Všechno to nekonečné starání se: kojení, uspávání, přebalování atd. To je tolik práce. A najednou přijde někdo, kdo toto všechno degraduje a řekne, že jsme přemnožení, a bude oceňovat ty, kteří mají málo dětí. Ale my v Evropě nejsme přemnožení. Přemnožení se mohou bát v Nigérii či Pákistánu. Nikoli v Evropě, kde na jednu ženu připadá podle Eurostatu jen 1,5 dítěte.
Málo dětí a vymírající národy přitom přinášejí ekonomické problémy. Tím nejvýraznějším jsou důchody. Jakmile odejdou do důchodu silné ročníky ze sedmdesátých let, bude moc důchodců a málo těch, kteří na ně budou pracovat.
Mladá generace má naprosto nereálné představy a hlásá naivní revoluci
Mladí lidé začínají měnit svět, jejich hlasy přepisují politickou scénu. Chtějí elektrická auta, ale nechtějí stávající elektrárny. Chtějí méně dětí, ale zároveň nechtějí nižší důchody a chodit později do penze. Dokonce chtějí přesně pravý opak toho, než co se jim nabízí.
Podle nedávného průzkumu mezi lidmi ve věku 18 až 35 let by chtěli nastoupit do důchodu v 60 letech a v průměru by chtěli důchod kolem 22 tisíc korun. To je naprosto nereálná představa. Mladí tak hlásají naivní revoluci.
Už dnes je odchod do důchodu lidí narozených po roce 1971 zastropován na 65 let a průměrný důchod činí něco málo přes 15 tisíc korun. Tato čísla dokazují, jak je mladá generace naprosto zmatená populistickými sliby levice.
Ta se dnes ohání nepodmíněným příjem a představou, že má stát neomezené zdroje. Levicoví politici (a těch je u nás většina) se tváří, že se stávajícím tempem zadlužování lze pokračovat do nekonečna. To, že Finsko i jiné země, které experimentovaly s nepodmíněným příjmem, neuspěly, ignorují a stále si melou svou.
Ve světě přitom už chápou, že cestou k udržení důchodového systému není dřívější odchod do penze, ale naopak pozdější. Např. nám blízké Německo odchod do důchodu zvyšuje z 65 na 67 let a to přitom vládní poradci doporučují 68 let. Vláda ale nemá odvahu k tak radikálnímu kroku, protože už toto je nepopulární opatření, a tak volí kompromis.
Všichni ekonomové přitom vědí, že pevné číslo odchodu do důchodu je špatné. Důchodový systém by měl být založený na tom, že se odchod do důchodu odvozuje od očekávaného dožití. A čím více se život protahuje, tím později se chodí do důchodu.
Politici jsou populisté
To krásně vidíme na tom, jak česká levice tlačí na valorizace nad rámec zákonných povinností. Vláda pro příští rok plánuje po lednové valorizaci dodatečně všechny důchody zvednout ještě o 300 korun.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová jde přitom v rozdávání ještě dál, když navrhuje, aby se minimální mzda od příštího roku zvýšila z nynějších 15 200 korun na 18 000 korun. O rok později už by měla činit 20 tisíc korun.
Česká ekonomika potřebuje vyšší průměrné mzdy, aby Češi měli z čeho šetřit na důchody, ale cestou není administrativní zvyšování minimální mzdy. Cestou je pouze vyšší produktivita. Vysoká minimální mzda je jen další ranou pro po koronaviru skomírající hospody a restaurace. Velké firmy skok v minimální mzdě přežijí, pro malé to bude mnohem těžší.
Levice se přitom před volbami nevzdává ani své vize důchodové reformy. ČSSD tlačí nikoli vládní, nýbrž poslanecký návrh důchodové reformy. To je hrozně nebezpečné, protože to ukazuje, že reforma má minimální podporu. Přitom tady je nutná shoda napříč celou politickou scénu, jinak reforma dopadne stejně neslavně jako ta předchozí.
Klíčová je zde přitom zásluhovost. Samotné chápání zásluhovosti je přitom často postavené na hlavu. Mnozí politici ho chápou tak, že kdo více odvádí do důchodového systému, ten má na důchodu větší zásluhu. To je podle mě ale chybné vnímání světa.
Podle mě má větší zásluhu ten, kdo vychová více budoucích přispěvatelů do systému. To, že dnes někdo hodně platí, pomáhá dnešním důchodcům. Budoucím důchodcům pomohou jen dnešní děti. To je zásluha, a proto bych dával metály nikoli za to, že má někdo málo, ale naopak hodně dětí. A další medaili za to, že je s dětmi ještě schopen šetřit sám na důchod. Na stát bych totiž vůbec nespoléhal. Stát jen předvádí, jak se umí zadlužit. Nikoli že se o vás postará.
