Za Afghánistán se můžeme jen stydět. A modlit se za zázrak
Afghánské fiasko je dalším hřebíčkem do rakve naší euroamerické civilizaci. Stěží si lze představit horší scénář. Zradili jsme Afghánce, spojenecké vojáky i naše hodnoty, sami sebe. Jinak než fiaskem se úprk a chaotická evakuace z Afghánistánu nazvat nedají. Selhání na všech frontách: vojenské, strategické, diplomatické, ale hlavně morální a lidské.
Pro velkou část nejen tamního světa jde o bezprecedentní ukázku naší slabosti a zbabělosti, pro naše odvážné (dávali kvůli nám a na naši žádost všanc životy své i celých rodin, svým útěkem ze země jsme je za odměnu odsoudili k mučení, znásilnění a smrti) afghánské spojence pak o čistokrevnou a ničím neospravedlnitelnou zradu.
Krvavé sliby
Jedním z hlavních vývozních artiklů naší euroamerické civilizace je vedle demokracie i morálka a humanismus. To, že své spojence a přátele vždy podpoříme, je na nás spolehnutí, protože držíme slovo. Vždyť pro nás je i záchrana jednoho života důležitá – to jsme hrdě od druhé světové války opakovali neustále. Pro nás není malých obětí, ani ve válce proti teroru a tyranii.
Roky jsme přesvědčovali afghánské obyvatele, aby nám to uvěřili. Aby na nás vsadili své holé (a podle nás současně nuzné, neboť utlačované a do středověku, v němž se stínají hlavy a kamenuje, rozkazem extremistických islámistických vůdců vracené) existence a riskovali nepředstavitelnou krutost v případě, že padnou do rukou nepříteli – tedy Tálibánu či jeho přisluhovačům.
Postupně nám jich uvěřilo mnoho, umírali víc než my – koneckonců je to jejich válka, i když tam bojujeme my a učíme je, jak zacházet s našimi zbraněmi. Vyrostla nová generace, pro kterou jsme byli vzor a naděje, jediná možná budoucnost. To jsme si přece přáli. Třeba aby tamní ženy mohly znovu volit, studovat a rozhodovat o svém životě bez strachu z potrestání. Aby každý, kdo se (ať již fakticky nebo jen zdánlivě) provinil proti samozvanému výkladu práva šaría, nebyl mučen a poté exemplárně popraven. Aby se z tamního vzduchu vytratil nejen pach makových polí, ale hlavně teroru a strachu.
Přesvědčovali jsme pomalu, ovšem ne neúspěšně o samých výhodách našeho stylu života. Věřte nám. Buďte stateční, uvidíte, že nakonec se vám to vyplatí. Tak zněla naše mantra. My své sliby plníme, spojence nezrazujeme, na nás je spoleh.
A teď jsme utekli. Tak tak, že si naši diplomaté sbalili to nejnutnější, aby stihli poslední lety, než Tálibán, jemuž jsme se staženým ocasem vyklidili pole, neprodyšně uzavře i vzdušný prostor a na celou zemi zase dopadne jeho krutovládný poklop.
Naše nejoslavovanější a nepropagovanější euroamerická civilizační aktiva – humanismus a morálnost – jsme nejen definitivně devalvovali na vlažný vzduch zbarvený krví těch, co jsme zradili, ale ukázali jsme se navíc jako slaboši. A slabí a zbabělí se stávají snadnou kořistí.
Prohráli jsme válku
Česká republika válčí, respektive do nedávných dní válčila (po boku spojenců) oficiálně proti Tálibánu. A tu válku jsme prohráli. Vzdali jsme ji. Utekli.
Na tom fatálním selhání a na nově začínající brutální mizérii místních se logicky podílíme i my,neboť naši vojáci spolu s jednotkami spojenců a za pomoci statisíců Afghánců vedli válku za lepší budoucnost (nejen) tamního národa a regionu a za vymýcení hnízda islámistického zla. Respektive za lepší budoucnost podle našich měřítek, o nichž nepochybujeme, že jsou správná a že stojí za to šířit je nejen slovem a příkladem, ale také mečem, respektive moderními zbraněmi. Všichni jsme o tom věděli, většina z nás s tím (s menšími či většími výhradami) v principu souhlasila.
Afghánistán v rukou Tálibánu se nás týká víc, než chceme přiznat. Je to sice daleko, předaleko (zdánlivě), ovšem prohráli jsme tam válku. Ke všemu ne se ctí (nemohou za to vojáci, ale politici – to je třeba zdůraznit).
Prohra ve válce se nikdy nevyplácí. Ta, kde je poražená strana navíc brána jako slabošská, už vůbec ne.
To, že se nám dosud teroristické útoky vyhýbaly, neznamená, že nyní, když Tálibán zvítězil a stal se oficiálním vládcem země (minimálně Rusko, Čína a Turecko už jeho vládu v době vzniku tohoto textu oficiálně uznaly), nemohou přijít, jakkoliv to rétorika vítězů momentálně odmítá. Že se nebude účtovat s agresory. Navíc zbabělými a slabými. Tak nás dnes Tálibán vidí. Jednoduchá válečná matematika.
A nejen válečná. Útěkem z Afghánistánu se naše takzvaně západní civilizace odkopala do naha a ten pohled pro nás není lichotivý.
Je zjevné, že kde jsme my ztratili, posílí jiní. A vůbec nemusí jít o ozbrojené konflikty. Dnes se dobývá nové území čím dál častěji jinak, Čína a Rusko o tom vědí své.
Váhy naší celosvětové globalizované společnosti, dosud v křehké rovnováze všech možných rovnic (od ekonomické přes vědeckou a klimatickou po náboženskou), se rozhoupaly.
Na místě je stud
Že jednou budeme muset z Afghánistánu odejít, nikdo nezpochybňoval. (Nechme stranou, zda jsme tam měli být. To už nezměníme.) Ale promyšlený a strategický odchod, jenž zaručí bezpečnost všem, i těm, kvůli kterým jsme tam byli a bojovali, abychom zlepšili jejich životy (aspoň jsme to alibisticky tvrdili a teď svým jednáním popřeli), vypadá jinak.
Taky je třeba nahlas říct, že v Afghánistánu nikdy nešlo o mírovou misi. Byla to válka o moc. Zjednodušeně zidealizován zněl oficiální důvod, že jde o boj dobra (my) proti zlu (Tálibán, potažmo Al-kajda a další pro nás nepřijatelní, v tomto případě islámističtí extrémisté a tyrani, teroristé a agresivní šiřitelé práva šaría a vůbec všemožného nepřijatelného útlaku).
Bohužel už nezměníme, že jsme právě v přímém přenosu narychlo utekli, nechali zlo vyhrát a ke všemu zradili své spojence, v podstatě bezbranné civilisty, a vydali je na smrt.
Ještě jsme ani zcela nevyklidili pozice a už k nám našly cestu zprávy o tom, kterak postupující tálibánské skupinky zabíjejí muže a chlapce, kteří podle nich sympatizovali nebo spolupracovali s našimi spojeneckými jednotkami, a ženy a dívky (i malé holčičky) odvlékají s sebou, aby jim sloužily jako sexuální otrokyně. Vůdce Tálibánu zatím dojemně a hrdinně v televizi líčí, kterak přežil muka coby zajatec v nechvalně proslulém Guantanámu, a zdánlivě slitovně říká, že on nebude takový jako Američané. …ale na druhou stranu: Alláhovy zákony jsou jasné a je třeba je dodržovat. Americká armáda mezitím střílí do vzduchu, aby odehnala z letištní plochy v Kábulu zoufalé bytosti, které jsme využili, podvedli a odkopli a jež se snaží vydrápat na poslední odlétající zahraniční letadla.
Tak se se spojenci a přáteli nezachází. Na místě je stud. A sebereflexe vedoucí k jakékoliv možné a hlavně rychlé pomoci. Záchranou několika tlumočníků si čisté svědomí nekoupíme.
