Krach čínské firmy Evergrande může uvrhnout svět do krize. Míra ekonomické propojenosti je šokující
Kauza Evergrande až příliš připomíná rok 2008. Pamatuji si, jak po pádu Lehman Brothers čeští centrální bankéři prohlašovali, že se nemáme čeho bát, protože české banky jsou zdravé. Měli pravdu, české byly zdravé, ale bankéři neuměli dohlédnout propojenost globální ekonomiky, a proto podcenili negativní dopad na českou ekonomiku. Podobné to je s čínským gigantem.
Ještě řadu let po pádu Lehman Brothers se diskutovalo, zda měla být banka zachráněna státem. Dnes se podobně mluví o čínském developerovi Evergrande. Ten má velké problémy a čelí riziku, že nebude schopný splatit své obří dluhy. Ty údajně dosahují 305 mld. dolarů. To je pro představu zhruba třikrát větší suma než nesplacený dluh při bankrotu Argentiny v roce 2001 a zhruba polovina částky při bankrotu Lehman Brothers. Jinými slovy, jeden obří developer má v globální ekonomice váhu středně velkého státu a polovinu globálně významné banky.
Pokud firma dluhy neuhradí, hrozí, že řada běžných Číňanů přijde o své úspory, protože zaplatili za nemovitosti, které ještě nestojí. To čínské politiky před blížícími se prezidentskými volbami jistě nepotěší. Navíc firma dluží 171 čínským bankám a 121 dalším finančním společnostem. To je velké systémové riziko pro celý bankovní sektor. Ten by po neuhrazení dluhu nejspíš méně půjčoval a Číně by hrozila tzv. úvěrová krize, což by čínské ekonomice přineslo v lepším případě jen zpomalení hospodářského růstu.
Lze předpokládat, že firma bude rozdělena na několik částí, z nichž každá bude zachraňovaná jiným způsobem. Některá aktiva půjde dobře prodat, někde se restrukturalizuje dluh tak, že budou posunuty splatnosti. To je ale běh na dlouhou trať. Některé úvěry budou ale splatné již v příštích dnech. Nedivil bych se proto, kdyby nakonec developera zachránil stát. To je ovšem jen můj názor a přání trhu, jak se čínští politici zachovají, je ve hvězdách. Přece jen vláda jedné strany má svá specifika a my z Evropy můžeme věc špatně chápat.
Světové akciové trhy počátkem týdne ve strachu z bankrotu čínského developera krvácely. I české akcie se zhouply, ale ve středu jsme už zase viděli růst u klíčových titulů, jako je ČEZ či Komerční banka. To ukazuje, že investoři jsou zatím klidní. Podle mě to je sázka na záchranu firmy státem.
Pád firmy by asi i české investory vyděsil. Chápu to. Taky mě situace kolem Evergrande znervózňuje. Stále více totiž cítíme, jak jsme globálně propojeni. To vidíme na tom, jak čelíme nedostatku čipů a rozpadu dodavatelských řetězců. To jsme si ještě nedávno neuměli představit. Podobně si možná neumíme představit, jak pád developera kdesi v Číně zacvičí s cenami stavebního materiálu a nemovitostí v Evropě.
Zkrátka sledujeme něco, co svět ještě nezažil. Nikdo s tím nemá zkušenosti. Jsme stále více překvapeni z toho, jak moc jsme ekonomicky propojeni. Navíc nás dobíhá to, že je planeta jako celek předlužená a minulá krize byla překryta jen rekordním tiskem peněz, takže vlastně nikdy neskončila. Problémy byly jen zameteny pod koberec. A politici se tváří, že to nevidí.
