28. říjen jako národní memento: Staré pořádky mizí, odkud vzejdou ty nové?
Oslavy státního svátku jsou i letos poznamenány tím, že oslavujeme jiný stát než ten, v němž žijeme: jiný v územním vymezení i národnostním složení obyvatelstva. Přesto se k němu víceméně ze zoufalství odkazujeme.
Zuří pandemie, prezidentovi brání v účasti blíže neurčená nemoc a mlha nedovolila, aby vzlétly Grippeny.
Dnes žijeme v „Nových pořádcích“, jimž vévodí Andrej Babiš, jenž jim dal jméno, a Miloš Zeman. S oběma to zrovna jde z kopce, s každým z jiných důvodů.
Demokratický stát stojí tradičně na soupeření „levice“ a „pravice“. Střídají se u moci a pojí je společný zájem o stát, který jim voliči svěřili.
Když se systém zadrhne, tíhne k „totalitě“. Totalita jako řemen se vyznačuje tím, jak kdysi upozornil Karl Jaspers, že společnost se z ní už nedokáže vybabrat sama a je odkázána na pomoc zvenčí.
Teď se zrovna zdá, že tak špatně na tom ještě nejsme. Přestože u nás zhruba od roku 2013 probíhá úporná destrukce demokracie. Ideově se naše demokracie živila z myšlenek Václava Havla (stará buržoazní demokracie se přežila a je třeba ji občerstvit). Jeho nástupci doplnili to, že oživení má vyplynout z „občanské společnosti“ shromážděné na náměstí a „investigativců“, kteří dodávají podněty exekutivě, tj. policii, a justici, tj. prokuratuře. Zkostnatělá legislativa a soudní moc budou už jen na ozdobu. Ideál, jak se zdá, je policejní stát s lidskou tváří.
Dalším moderním prvkem jsou „ajťáci“ (přínos Pirátské strany) a v souvislosti s covidem ještě moderní věda (organizovaná epidemiologie a hygiena).
Nové pořádky se teď, jak ukazují volby, hroutí. Vyčerpaly se a požírají samy sebe: Babiš má problémy s policií a prokuraturou, které přerůstají do evropské dimenze. Zeman má problémy přirozené, související s lidskou smrtelností.
Problém je jen, kdo je nahradí: politici, kteří ještě před krátkým časem hlásali, že naše demokracie není ohrožena? A kteří se dnes tváří, že máme času habaděj? Nebo ti, co před časem postavili svou politickou kariéru na Babišových pseudorevolučních tezích?
Lidé by jim to všechno odpustili (tedy aspoň já ano), jen by snad měli dát najevo, že jsou poučitelní z vlastních omylů.
Zatím to tak moc nevypadá. A tak oslava-neoslava státního svátku je jen dost tristní kulisa toho, co nás asi čeká.
